Západní návštěvníci, kteří se vydají na levný víkend do Budapešti, do Prahy či do Varšavy, se možná vracejí domů s vírou ve standardní západní ortodoxii: že bývalé komunistické země středovýchodní Evropy jsou dynamickou, prosperující oblastí, která má prospěch z integrace do euroatlantických struktur. Mimo hlavní bulváry a centra měst by však tito návštěvníci viděli jiný obraz - o němž už nadšení stoupenci východoevropských hospodářských reforem tolik nemluví.

Statistiky hovoří samy za sebe. HDP v bývalých komunistických zemích poklesl v letech 1989 - 1999 o 20 - 40 procent. Byla to hospodářská krize, která se slovy budapešťského ekonoma Laszlo Andora dá srovnat pouze s velkou hospodářskou krizí z třicátých let dvacátého století.

Jen Polsku se podařilo navrátit se do konce dvacátého století na svou předchozí úroveň výroby. Maďarsku se to podařilo až v roce 2002.

Menšině obyvatel středo a východoevropských zemí reálné mzdy stouply, ale pro drtivou většinou lidí v těchto zemích znamenaly hospodářské reformy drastický pokles životní úrovně. V Maďarsku poklesly průměrné reálné mzdy v prvních šesti letech po roce 1989 o 24 procent, v České republice dosáhly průměrné reálné mzdy úrovně roku 1989 až v roce 1997.

Drastickým způsobem vzrostla nerovnost. Země, které se donedávna pyšnily svým rovnostářstvím, nyní soupeří s Británií o horní příčky žebříčku platové nerovnosti. Nezaměstnanost je vysoká, zejména mezi mladými lidmi - v Polsku je bez práce 39 procent lidí mladších 25 let - to je nejvyšší počet v Evropě - na Slovensku je to 27 procent. Tisíce lidí proto hlasovaly nohama, dávají přednost nejistotě nového života v zahraničí před ožebračením doma.

Reformátoři obviňují dědictví čtyřiceti let komunismu. Avšak co když vinu měl sám reformní proces? Doporučení MMF a Evropské unie v oblasti hospodářství způsobila vážnou ekonomickou situaci pro miliony lidí.

Odměnou za 15 let utahování opasků obdržel průměrný Čech hospodářskou pomoc ve výši 29 euro na jednoho obyvatele - ve srovnání se 437 eury na jednoho obyvatele, které dostalo při vstupu do EU v roce 1981 Řecko. Průměrný Maďar (dostal 49 euro) a Polák (67 euro) na tom nejsou o nic moc lépe.

Pro ty země, které jsou rozhodnuty přijmout do roku 2010 euro, budou ekonomické útrapy ještě větší. Tříprocentní limit rozpočtového deficitu, který vynucuje EU pro členy měnové zóny eura, znamená, že středo a východoevropské obyvatelstvo, které od konce osmdesátých let nepoznalo nic jiného, čeká další vlna deflace. Budou se omezovat výdaje na zdravotnictví, na školství a na sociální podporu. Jedna položka však bude z omezování vyňata.

Členství v NATO znamená, že členské země musejí vydat alespoň dvě procenta svého HDP na obranu, bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad na celkový stav státních výdajů. V době, kdy maďarská vláda tvrdí, že je nutno "reorganizovat" maďarský systém státního zdravotnictví, vydá zároveň dalších 7,7 milionů liber na nové rakety vzduch-vzduch od americké zbrojovky Raytheon. Už předtím Maďarsko vyčlenilo 34,6 milionů liiber na "přizpůsobení" armády požadavkům NATO a členství v EU.

V Polsku, kde dnes žije 17 procent obyvatelstva pod úrovní chudoby, vydala tamější vláda nedávno 3,5 miliardy dolarů na nové stihačky a 250 milionů dolarů na protitankové střely.

Po celém středoevropském regionu jsou organizace a politické strany, které se postavily proti euroatlantickému integračnímu procesu líčeny v Západem vlastněných sdělovacích prostředcích jako extremisté. Ve skutečnosti jsou extremisty ti, kdo předali správu svých ekonomik diktátu zahraničního kapitálu a nevolených západních institucí.

Před třiceti lety se domnívali mnozí západní levičáci, že by mohlo dojít k ukončení studené války tím, že by se západní a východní Evropa sešla někde uprostřed - západní sociální demokracie by se staly více socialistickými a východoevropské socialistické státy by přestaly být autoritářské. Svět by vypadal jako Kreiskyho Rakousko a Kádárovo Maďarsko.

Globální kapitál a jeho političtí emisaři zajistili, aby se to nestalo. Namísto, aby se střední Evropa proměnila v Rakousko sedmdesátých let, se smíšenou ekonomikou, sociálním státem a minimálními rozdíly v bohatství, nová Evropa se stala Latinskou Amerikou let osmdesátých.

Kompletní článek v angličtině ZDE