Za svých občasných návštěv tchaj-pejských domácností jsem mnohokrát viděl stát motorku (nebo skútr nebo nebo moped nebo něco podobného; dokonce i auto) v obytné části domu, někdy přímo v obývacím pokoji. Tedy, v daném případě nebylo jasné, zda jde o obývací pokoj, nebo vlastně o garáž. Jisté je, že Tchaj-pejčané svůj obytný prostor od prostoru pro nejrůznější motorové prostředky nijak neoddělují. Někdy jsem viděl stát motorku třeba i v ložnici (přirozená zdrženlivost mi zabránila ve fotografování) -- z fotografie by mělo být patrné, že obytný prostor není od prostoru, v kterém je zaparkován automobil, nijak oddělen.

Tento zvláštní zvyk, pramenící patrně z v Tchaj-peji všeobecného nedostatku místa, má - podle mého mínění - jeden nezamýšlený (opět z mého hlediska) negativní důsledek:

Myslím si totiž, že dítě, které vyrůstá vedle auta nebo motorky, má obrácený vztah k přírodě a technice než dítě, které má v pokojíku akvárium nebo křečka. Věc se prolonguje:

Výsledkem je, že ulice tu jsou permanentně přeplněny vozidly všeho druhu a chodníky zastavěny motorkami tak, že se po nich nedá chodit.

Mí spolubydlící na koleji tráví většinu svého času sezením u počítače (já jsem je aspoň zatím neviděl trávit volný čas jiným způsobem) -- sedí v místnosti osvětlené umělým světlem, s klimatizací vytvářenou stálou teplotou, jako by vypadli z eseje Viléma Flussera...

(Tento můj postřeh zase ale problematizuje paní, která mi tu půjčuje knížky; ta má v kanceláři živou kočku. Tak nevím.)