15. 10. 2004
Hrubě nepovedený anonym v Národním divadleNu, tak jsem byl v Praze a navštívil Národní divadlo. To je taková naše jihočeská tradice, jezdíme do hlavního města a nasáváme tam atmosféru metropole, vysoké kultury a vrcholných společenských událostí. Přečetl jsem několik článků a shlédl představení Pronásledování a umučení dr.Šaldy. Kus měl napsat anonymní autor, kterého divadlo nezná -- a tak mu určitě ani nebude posílat honoráře a tantiémy, čili těšit se jistě mohou nějaké chudé a nemocné děti. |
Na jedné straně by asi stačilo napsat, že hora porodila myš -- představení se po jakžtakž nastaveném začátku propadá v nudě, jinak výtečná slovenská herečka nemluví správně česky a nechápete, proč nemluví slovensky, pan Donutil nepředvádí vůbec nic nového, zase si znovu šlape na jazyk, jako to už dělal tolikrát... Většina běžných diváků nerozumí narážkám, které jsou vtipné jen pro zákulisí a kdo ví, zdali... Když si pomyslím, aspoň podle všech článků, které jsem o tom četl, jak usilovně ze sebe všichni představitelé činohry a ředitelství dělali hlupáky, předstírajíce, že opravdu neví, kdo taškařici napsal. Jenže jde o víc. Je to jen pokračování hloupé národní choroby, která se nazývá jednou zviditelňování, jednou PR, jednou seberealizace, nemoci vyvolané nadměrou reklamy, podlehnutí představě, že všechno je nutno především prodat a prodat, následek umělé výroby rychlokvašených superstar a osobností bez osobnosti. Z toho pak plyne představa, že kvalitu lze nahradit hlukem, že zájem může vzbudit jen balancování na hranici nevkusu, podbízivost a koneckonců lež. To mají společného Superstars, pan Kořistka i tento hrubě nepovedený Anonym. Nu a nejprotivnější to celé je jakousi českou zabzděnou namyšleností, nafoukané hry na tajemno, na jakýsi povýšený nadhled, provázený nesnesitelnou užvaněností... |