Pointa příběhu naznačí, že je to pro něj šokující zážitek: Generálova návštěva vnesla do jeho intimního prostředí něco, co v jeho vilce navždy ulpí, i když ji zítra najde zas v původním stavu -- pachuť lesku, družnosti a blahobytu, tedy atributy, které už dávno vytěsnil ze svých představ, aby ho zbytečně nevytrhovaly z osamocené, neradostné každodenní existence. Po slavnostním přípitku uslyší generál, jak v zahradě padl výstřel.

Je postavení lidí, kteří žijí na okraji společnosti, vždy tak tristní, jak to vyplývá z Greenovy povídky? V okolí chalupy, kde v zimě píšeme, žije, jak víme, několik zatvrzelých samotářů: V lese pod kopcem přebývá starý krkavec, nad bažinatou loukou občas přeletí osamělá volavka a do sousední stodoly se prohryzala čiperná kuna, která krade v noci lůj sýkorkám. Nemáme pocit, že by svou samotou nějak výrazně strádali. Žije-li ovšem v ústraní náš bližní, zpravidla ho litujeme, nebo se mu pro jistotu vyhýbáme. Předpokládáme, že ho k tomu dohnal nějaký trpký zážitek, neúspěch či nepochopení, nebo že je to prostě nevypočitatelný morous. Určitě by nás udivilo, kdyby nám dotyčný solitér vysvětlil, že v podstatě provedl jen důslednou sebeanalýzu: Zjistil, že by jeho názory na život neobstály v žádné konvenční komunitě. Nechce před nikým nic předstírat. Netroufá si vstoupit do společenského ringu, v němž vítězí ten, kdo dokáže včas odrazit či zneškodnit všechny konkurenty, kdo ovládá osvědčené hmaty a kdo se umí bez obtíží otřepat po utrpěném fiasku.

Takový postoj nemusí být vždy jen výrazem oslabené vitality. Někdy se lidé, žijící v ústraní, podceňují neprávem; někdy dělají předčasné závěry z počátečního selhání či nepochopení; někdy doplácejí na nevhodnou výchovu nebo na dlouhodobé ústrky, které jim uštědřila společnost. Proč se například nadaný Jaromír John nevzchopil po Večerech na slamníku k dalšímu výraznému dílu, místo aby rozvíjel své estetické teorie? Proč dal Ivan Vyskočil posléze přednost pedagogické činnosti před divadelním principálstvím? Proč se -- abychom nezůstali jen v českém kontextu -- nedokázal na kulturním trhu prosadit malíř Chaim Soutine nebo básník Osip Mandělštam? Podle futurologů je ostatně pravděpodobné, že jedinců, kteří neudrží krok s technickým a civilizačním vývojem, bude přibývat, a to nejen mezi umělci.

Jiná skupina outsiderů, jak se zdá, podléhá nevykořenitelnému pocitu životní absurdity: Nepočítají s tím, že by mohli žít tak dlouho, aby mohli svůj pozemský úděl nějak zúročit a završit; neumějí hospodařit s vlastními silami; bohémství s nimi smýká z rohu do rohu, od buřičského postoje až k bezděčnému přitakávání mocným autoritám, bez jejichž podpory, jak vědí, by jim hrozilo zneuznání, mnohdy i blamáž nebo uvěznění. Postavení moderního umělce je o to svízelnější, že musí umět své výtvory prodávat, tj. přihlížet k aktuální poptávce, vystavovat na odiv jednou suverénní gesto a podruhé masku vtělené skromnosti, osvědčovat organizační vlohy atd., což nepatří vždy k základní výbavě takového člověka. Někdy je těžké rozhodnout, zda není outsiderství jen ctnost z nouze. Přál si Kafka skutečně, aby jeho prózy nikdy nevyšly? K psaní ho jistě dohnaly bezesné noci, které chtěl zaplnit nějakým užitečným počínáním; na druhé straně znal bezpochyby hodnotu svých povídek a románů. Platí to i o M. Proustovi, hermeticky uzavřeném v pracovně uprostřed rušné Paříže, nebo o W. Stevensovi, který svůj talent opatrně ukrýval mezi zdmi bankovního úřadu. Oběma umělcům se jistý druh izolace vyplatil, i když s mnohaletým zpožděním. Rozhodla o tom sama kvalita jejich odkazu, šťastná shoda okolností, nebo soustavná a zaujatá snaha jejich pozdějších vykladačů?

Riziku outsiderství se někdy vystavují autoři, kteří během života radikálně změnili poetiku svých debutů; klasickým příkladem je Robert Musil. Na rozdíl od Zmatků chovance Törlesse je zřejmě jeho Muž bez vlastností dodnes pro většinu čtenářů i kritiků víceméně nestravitelný. Je to psychologický román, filozofický esej, nebo sociologické pojednání? Předběhl svým věcným, sarkastickým, takřka fyzikálním pohledem na skutečnost soudobé vnímání, nebo přetáhli čtenářskou obec na svou stranu jeho úspěšnější kolegové? Z jeho korespondence je ostatně zřejmé, jak mu pili krev, což by nasvědčovalo tomu, že outsideři někdy přemáhají svůj úděl přehnaně příkrými, ne-li přímo závistivými soudy o svých kolezích. S nepochopením zápasil během svého života i náš Leoš Janáček; dá-li se v jeho případě mluvit o outsiderství, pak spočívalo v tom, že umělecky vyzrál teprv ve stáří a že se nevzdal, i když musel zpočátku přistoupit na nedůstojné poručníkování Karla Kovařovice. Pozdním plodem je i Erbenova Kytice; nabízí se otázka, zda se tímto dílem -- paradoxně, po mnohaletém zrání či naopak po uváženém prodlení -- nevypořádával básník se svými někdejšími, víceméně moralistními výhradami vůči Máchovu Máji: Jako by náhle dospěl k názoru, že malí duchové se zmůžou jen na kritiku, zatímco velcí duchové usilují o přesah vlastních dispozic. Jistá dávka tvrdohlavosti a důslednosti dodávala zřejmě sílu i stárnoucímu Cézannovi, jehož nečekanou a šťastnou hvězdou se stal mladý obdivovatel Gauguin, zatímco Schönberg vděčí za přežití a rozšíření svého díla především tomu, že svou převratnou kompoziční techniku -- s příslovečnou německou i židovskou důsledností -- vštípil svým žákům.

Na tomto místě by mohl psycholog namítnout, že ve svém výčtu uvádímer spíš úspěšné než neúspěšné outsidery. Je pro ně snad úspěch typický? Je snad dobrovolná izolace podmínkou duševního zrání a originality? Leccos napovídá sama etymologie: Outsider -- aspoň v původním významu -- je ten, kdo stojí stranou společenského dění, kdo není zasvěcen do společné věci, kdo se smiřuje s podřadným postavením; je to kůň, nasazený při závodech, o němž se nicméně předpokládá, že nezvítězí, tedy opak favorita; může to být i černá ovce, kterou se ostatní ovce pokoušejí vyštípat ze stáda. Je pravděpodobné, že potulné obchodníky, tovaryše a pěvce, jak je známe ze středověku, za outsidery nikdo nepovažoval; jistá nevole vůči lidem, žijícím na okraji, se datuje až od vzniku průmyslových, důkladně proorganizovaných států, jejichž představitelé předpokládají, že každý občan hledá své místo na slunci, tj. uprostřed ustavené společnosti, aby se mohl řádně uplatnit. Podle této představy se může outsider projevit jen tím, že se postaví do opozice, což je ovšem hrubé zkreslení skutečné situace. Outsider vůbec nemusí toužit po tom, aby aktivně vyvracel něčí postoje, nebo dokonce aby prosadil politickou alternativu. Ani český disent nenabídl konstruktivní program dalšího vývoje; přišel jen s výzvou k dialogu, kterou ovšem musela normalizační vláda nutně odmítnout. Stáhl-li se například spisovatel J.D. Salinger do ústraní, řídil se pravděpodobně jen svými zen-buddhistickými zásadami, které mezitím přijal za své. Na druhé straně může outsider počítat s tím, že jeho názory postupně a vskrytu ovlivní okruh spřízněných duší, jak se to děje u některých náboženských společenství; někdy se tento efekt podobá léčbě šokem: Kůň, který -- proti všemu očekávání -- zvítězí v derby, nebo černá ovce, kterou mezi sebe přijme přátelsky sousední stádo, dokážou citelně narušit obecné zvyklosti a změnit veřejné mínění.

Tradice českého outsiderství je sice bohatá, ale, jak se zdá, nezapustila tak hluboké kořeny, aby vytvořila podhoubí pro průrazné outsidery. Patří do ní především dobrovolní i nedobrovolní vyhnanci, případně myslitelé, cestovatelé a vynálezci, kterým svět upřel prioritu jejich objevů. Někteří domácí outsideři, například malíř J. Tulka, zmizeli beze stopy v branách italských klášterů, takže upadli v zapomenutí; jiné, například filozofa L. Klímu a prozaika R. Weinera, vynese občas nad hladinu jen vlna módního zájmu. O jistou rehabilitaci literárních outsiderů se programově pokusil Jan Lopatka. Vyznával názor, že umělecký projev má být autentický, tj. syrový, nehledaný a nestylizovaný. Kdo své dílo cizeluje, kdo mu vtiskuje jistou uměleckou formu, ten lže; podbízí se oficiálním atributům, případně běžným konzumentům, jejichž vkus ustrnul na předválečné úrovni. Lopatkovým esem se tedy stal například trenér a literární outsider Jan Hanč. Vynesl tento přístup skutečně pozapomenuté hodnoty, nebo jen pootevřel dveře, jimiž mohla vstoupit do českých interiérů deníková literatura? Co vlastně přimělo Jana Lopatku k tomu, že se nakonec rozhodl k sebevraždě? Pociťoval snad, že ho jeho rigorózní názory zahánějí do nechtěné izolace, nebo očekával od nového režimu výraznější osobní ocenění? Možná, že by se o jeho životě dal vyprávět podobný příběh, jaký vymyslel G. Greene o nešťastném pronajímateli.

Lidé na okraji se tedy nepropracovávají jen k opožděnému úspěchu; jejich vrozená přecitlivělost a vynucemá osamělost často vyúsťuje v tragické rozuzlení. Věčně užaslý a pochybující švýcarský prozaik Robert Walser skončil v ústavu pro choromyslné a Hrabalova pozůstalost, nerozbalené zásilky knih a neotevřená korespondence, svědčí o tom, že ho život -- jakkoli úspěšný a proměnlivý -- nakonec dokonale omrzel. V širším smyslu můžeme ostatně outsiderskou zkušenost vztáhnout na celé národy: Potomci hrdých Indiánů, přežívající dosud v severoamerických rezervacích, propadají alkoholu, zatímco Židům, rozptýleným po celém světě, se většinou podařilo uplatnit v novém prostředí právě proto, že nikdy neodvrhli svůj prastarý věroučný kodex, který je učí, že skutečnost je v neustálém pohybu, že Bůh není autoritativní dohližitel, nýbrž partner při rozhovoru, a že obchod má delší prsty než válka. Existence české diaspory, která by neztratila svou tvář, je naproti tomu těžko představitelná. V průběhu celých dějin vedeme spory o tom, jak bychom se cítili pod ochrannými křídly nějaké velmoci, ať už východní či západní. Obě emigrační vlny, které opustily republiku po válce, se od sebe výrazně liší. Čeští intelektuálové, vyštvaní únorovým pučem, se dosud nezřekli poněkud naivních představ o svobodě a o spravedlnosti, zatímco posrpnoví emigranti dali záhy přednost čistě pragmatickým postojům: Nepočítali většinou s tím, že by se mohli vrátit, takže ani ve svých dětech nehýčkali vlastenecké cítění, úctu k mateřštině atd. Ten, kdo se s perspektivou trvalé emigrace nedokázal smířit, podlehl zpravidla jejím dalším důsledkům. S. Zweig si sáhl na život v exotické Argentině a K. Michal v poněkud šosáckém Švýcarsku; z podtextu jejich díla můžeme jasně vyčíst nenapravitelný idealismus. Do okrajového postavení vhání tedy člověka v některých případech i obyčejná, nenaplněná touha po domově, kterého se mezitím zmocnili zpupní či tupí samovládci.

Současné vymezení outsidera ovšem vypadá jinak. Není to už Sartrův či Camusův antihrdina, zaskočený absurditou světa, nýbrž člověk, který se má na pozoru před příslibem blahobytu a před nadvládou techniky. Nezná dosud svou skutečnou identitu, ale ví, že záře, kterou vysílá civilizovaný svět, nebezpečně oslňuje; radši jde polní cestou, než aby svůj život skončil pod rozmačkaným plechem u krajnice. Někdy tarasí přístupové cesty k staveništím, na nichž vyrůstají atomové reaktory, někdy chrání ohrožená zvířata a někdy zpívá před mladým publikem protestsongy, ale to vše jsou jen roztříštěné, nárazové akce, s nimiž si každá mocná vláda umí snadno poradit. Jak by ji tedy měl přelstít? Měl by zorganizovat křížovou výpravu nebo -- po vzoru truvérů, Dylanů a Krylů -- obcházet panská sídla s kytarou? Především, jak se domníváme, by se neměl ve svém postavení samolibě zabydlet: Jedince, kteří žijí na okraji společnosti a kteří se nezajímají o její aktuální problémy, současná společnost ignoruje, zatímco nepopulární, ale aktivní outsidery může společnost za jistých okolností sama vyhledat ---například když zjistí, že ji státní zřízení, v němž žije, místo trpělivé a uvážené léčby jen hromadně sterilizuje.

(1997)