Problematika jmen či příjmení dostává obecně význam v okamžiku, kdy se stát snaží o efektivní vládu a správu poddaných. Jednotné a oficiální jméno má význam pro evidenční, daňové a sankční účely státu a nepřímo i díky důležitosti pro vztahy a povinnosti v rámci soukromého práva, jehož kontrolou a vymahatelností se stát stává opravdu svrchovaným a jednotným. V dějinách českého státu to od 17. století byla církev, kdo matriky za stát jako oficiální evidenci vedl, reforma nastala až v roce 1949. Vedle jména se však začalo příjmení oficiálně používat za Josefa II. (vládl 1780-1790). Problematika jména a příjmení má výrazně veřejnoprávní charakter. Dosvědčuje to i fakt, že změna jména není subjektivně nárokovatelná, nýbrž podléhá schválení příslušného orgánu (§ 72 z.č. 301/2000 Sb. o matrikách, jménu a příjmení) a občan má právo a zároveň povinnost při jednání s veřejnými orgány své jméno používat (§ 61 tamtéž).

Důležité rovněž je, jak je tato otázka zachycena v katalogu základních lidských práv a svobod (ZLPaS). Článek 10, odst. 1 Listiny zakotvuje právo na ochranu jména. Právo jako přiznaný nárok na subjektivní aktivní ochranu ze strany státu, tedy nikoliv jako antagonistický pojem vrozené svobody, který by naopak zaručoval nezasahování do sféry autonomie občana. Zároveň je v čl. 1 Listiny vyjádřena základní charakteristika všech ZLPaS jako: nezadatelných, nezcizitelných, nepromlčitelných a nezrušitelných. Nezadatelných v tomto případě vyjadřuje, že se jich subjekt nemůže vzdát! Předpokladem toho je přirozeně zaručená existence jména konkrétního individua, coby subjektu práv. V případě selhání výsostného rodičovského oprávnění dítě přijatelně pojmenovat (srovnej ZDE, ZDE, ZDE) proto supluje soud (§ 38, odst. 3 z. č. 94/1963 Sb. o rodině).

Právo na ochranu jména je tedy státem garantovaný závazek, nic ovšem nevypovídá o tom, jaké jméno to bude. O ochranu již nabytého jména (či příjmení) se starají soukromoprávní Občanský zákoník (§§ 11-17), Tiskový zákon č. 46/2000Sb. v §§ 11-15, a třeba také veřejnoprávní Trestní zákon v § 206.

V době trvání manželství má ale situace další specifické rozměry. Jsou jimi zájem nezletilého dítěte (k tomu již v současnosti existuje řada publikovaných judikátů Nejvyššího a Ústavního soudu ČR) a fakt smluvní dohody manželů o příjmení při uzavírání manželství (ke změně je proto vyžadován souhlas druhého). Stav manželství je speciální situací k obecné změně jména a příjmení v §72 z.č. 301/2000 Sb., neboť omezuje zde podaný demonstrativní výčet (tedy neúplný, dávající pravomoc diskreční) pro vyhovění žádosti ("hanlivost" a "směšnost" jména, "další závažné důvody").

Současná úprava z. o matrikách, jménu a příjmení však kupodivu v § 73, odst. 3 umožňuje manželům změnu příjmení jen současné příjmení jednoho z nich, jinými slovy na společné příjmení! Tato pozice zákonodárce zůstala v předloze návrhu zákona v důvodové zprávě ZDE blíže nevysvětlena. To je ovšem s podivem, neboť jde o významný zásah do sféry privátní autonomie, k jakému se neodhodlala dokonce ani úprava v dříve (tedy do přijetí z.č. 301/2000 Sb. a prováděcí vyhlášky MV č. 207/2001 Sb.) platném § 4 z.č. 55/1950 Sb. (o užívání a změně jména a příjmení), ačkoli tematiku důsledně řešila i v důsledcích pro změnu stejného příjmení dítěte! Nezbývá se tak než dohadovat, zda je to vina pouhého přehlédnutí, nebo úmyslné změny stávající úpravy, která (ne)povšimnuta zákonodárcem přešla do zákona.

Pro vysvětlení legislativní chybou se raději zdržím odsuzujícího komentáře. Naproti tomu systematickým výkladem z dalšího ustanovení (argumentum a legis) a sice § 4, odst. 5 z. .č 301/2000 Sb., který ukládá stejné omezení při používání dvou příjmení jednoho z manželů a žádosti o změnu(zapovídá se změna toho původnějšího), explicitně vyplývá, že úmysl omezit možnost volby příjmení je v tomto případě rovněž záměrný.

To svědčí pro druhou možnost, která je ovšem vysvětlitelná rovněž velice těžko. Předloha zákona (historie ZDE prošla dvakrát prvním čtením v PSP (poprvé vrácena vládě k přepracování), ovšem ve druhém čtení byl v příslušném § 72 podán pozměňovací návrh, který odstraňoval formulační nepřesnost (faktickou duplicitu normy) a nahradil dva výrazy, přesto nebyl restriktivní smysl příslušného ustanovení nikým v PSP zpochybněn. Předloha postoupená do Senátu opět prošla bez povšimnutí a po podpisu prezidenta byla vyhlášena ve Sbírce.

Můžeme se jen dohadovat, zda je tato změna "k lepšímu" (protože o tom by měl být každý zásah do platné legislativy!) v souladu s programem některé politické strany, které se na návrhu podílely. Tehdejším Ústavně-právním výborem sněmovny prošlo ustanovení beze změny smyslu, ačkoli v něm byly zastoupeny ODS, ČSSD a KDU-ČSL...

Subjektivní zhodnocení:

Otázkou je, zda v tomto případě zájem státu a společnosti na tom, aby manželé byli nositeli stejného příjmení, vyváží přirozenou a tudíž nereglementovanou zásadu o svobodě volby vlastního jména (samozřejmě v mezích zvykové a zákonné konformity). Základní katalogy ZLPaS totiž nutně neobsahují všechny možné kautely, nýbrž se stát od státu liší zejména vzhledem ke zkušenosti z vlastní minulosti - kdy byla porušována jen některá ZLPaS a s dalšími tradičně nevznikaly žádné problémy. A v takovém případě platí obecná zásada, že co není zákonem zakázáno, je povoleno. To je právě případ i u nás, předchozí úprava z období československých "stalinských" (monstr)procesů toto považovala za samozřejmé a tudíž nehodné reglementace.

Zásah do této svobody je v tomto případě obtížně ospravedlnitelný, zvláště, když je novomanželům umožněno si svá původní příjmení ponechat. Občan má pro změnu jména a příjmení své vlastní subjektivní důvody a jejich závažnost není oprávněn posuzovat stát. Komplikace se změnou jména a příjmení dopadá především na hlavu sociálně etablovaného individua a stát je zejména povinen své evidenční záznamy uzpůsobit. To jen v případě nezletilých dětí a nezodpovědných rodičů je třeba určité míry ochrany před nežádoucími důsledky, vše ostatní je státem posvěcená zvůle!