K jeho nejhorším vlastnostem patří velmi omezená schopnost chápat realitu, orientovat se v mezilidských vztazích a komunikovat. Bohužel velmi správně jsem odhadl, že jeho předsednictví povede k jeho selhání. Skutečnost ještě předčila neblahé očekávání. Upřímně řečeno, je pro mne zcela novou zkušeností, jak může trvat neuvěřitelně dlouho, než jsou tak nápadné vlastnosti rozpoznány u člověka, kterého má celá veřejnost denně na očích. Existují sice četné historické paralely, ale pro mne to byla nová osobní zkušenost.

Jak je možné, že si skoro nikdo nevšiml, že předseda strany tak špatně identifikuje zřetelné problémy? Když neustále zcela nerealisticky hodnotil situaci ve svěřeném resortu, ve straně a ve společnosti, mohl si někdo myslet, že tak činí, jen proto, aby zastřel skutečnost, ale muselo přece být stále zřejmější, že ji vlastně sám není schopen realisticky zhodnotit.

Bylo přece evidentní, že se zcela špatně orientuje v motivech lidí kolem sebe, že je neumí dostatečně rozpoznat a tedy ani vyhodnotit (v tom jediném je naopak Gross geniální). Komunikace s Václavem Klausem nebo i Milošem Zemanem je také hodně specifická, ale nechápu jak si mohli lidé nevšimnout "strojové komunikace" Vladimíra Špidly. To není jen nedostatek emoční vřelosti či projev emoční oploštělosti. Je zřejmé, že neposkytuje téměř žádné mimoslovní informace a také je zřejmě skoro nepřijímá. Působí dojmem robota starší generace. Záměrně se téměř důsledně vyhýbám odborné terminologii.

Nabízí se otázka, jak se mohl dostat tak vysoko. Nejlepší odpovědí je asi skvělý britský seriál "Ano, pane premiére", který oproti mylnému předpokladu diváků není nadsázkou, ale realistickým popisem exekutivy v degenerované demokracii západního typu. Poučný je i americký film "Mr. Gardener" údajně podle skutečné události, kdy mentálně retardovaný zahradník pronikl mezi poradce prezidenta prostě proto, že nikdo nepředpokládal, že je mentálně retardovaný a tak se všichni snažili nahlédnout předpokládanou hloubku jeho myšlenek.

Ano, pane premiére

Vladimír Špidla uplatnil důslednou kombinaci dvou zásadních přístupů: důsledně "vycházel vstříc" osobám, které pokládal za důležité pro svoji další kariéru a pokud možno nic nijak nerozhodl, takže jakoby neudělal chybu. Tato strategie je pro svého nositele úspěšná na cestě vzhůru při málo prozíravém hodnocení nadřízených rozhodujících o postupu. Na vrcholu mocenské pyramidy má nutně tragické důsledky. Vladimír Špidla zásadně dojednával kompromisy na hranici stoprocentního ústupu a z vlastní iniciativy nevyřešil prakticky žádný problém.

Je pravda, že na premiérovy dřívější dotazy "jak vycházím s Vláďou", jsem odpovídal nepravdivě (že dobře). Nechtěl jsem premiérovi přidělávat starosti. Teprve dodatečně jsem si uvědomil, že se mě Zeman ptal proto, že si na mě zřejmě Špidla stále stěžoval. Je pravda, že vím o dlouhé řadě Špidlových morálních i odborných selhání, o kterých jsem řekl nanejvýš jen těm, kteří si to nechají pro sebe. Ani teď o nich psát nehodlám. Bylo mi jasné, že to nemám kudy sdělil lidem, kteří budou rozhodovat. Věděl jsem, že nezbývá než čekat, až to pochopí sami. Bylo jasné, že to bude trvat léta. Nadhraniční počet členů nejvyššího stranického orgánu to zřejmě pochopil teprve před nedávnem, i když zřejmě nikoli v celé hrůze. Nepředpokládal jsem, že toto poznání nastane až po dvoutřetinovém pádu preferencí strany, znehodnocení její pověsti a zmaření vyhlídek na řešení palčivých společenských problémů.

Znovu a znovu jsem přemýšlel, zda jsem mohl udělat proti této katastrofě něco víc než byla snaha ovlivnit rozhodnutí premiéra doporučit Vladimíra Špidlu na nejvyšší funkci. Myslím, že více jsem učinit nemohl. Vždyť dodnes skoro všichni opakují nesmyslné stereotypy o "Vláďově" pracovitosti, ačkoli z mnoha hodin jeho každodenního bdělého stavu nejsou skoro žádné výsledky, o "Vláďově vzácném charakteru", navzdory několika zcela zřetelným zradám a lžím (nehledě na to, co veřejnost ani netuší), o jeho vzdělanosti, ačkoli opakuje stále stejné vyhýbavé fráze. Navíc se všem jeví jako vysoce intelektuální, asi z toho důvodu, že se vyjadřuje na hranici srozumitelnosti a nosí brýle.

Mlčel jsem proto, aby mi nebylo kladeno za vinu, že poškozuji pověst strany hanobením osoby jejího předsedy, ale hlavně proto, že jsem přesvědčen a byl jsem přesvědčen už před minulými volbami, že po nevyhnutelném Špidlově pádu nastane dokonce ještě horší situace než při jeho "vládnutí". Nadále se nechci vystavoval podezření, že dupu po mrtvole a možná se i mstím. Za to mně nestojí. Nejvíc mi záleží na občanech, jimž měla ČSSD prospívat, ale neprospívala a jen doufám, že ještě někdy snad prospívat bude.

Tento úvod píši proto, aby bylo zřejmé, že nemohu být nezaujatý a ani to nemohu a nechci předstírat.

Krize

Zdá se, že mnoho pozorovatelů vnímá neúspěch ČSSD ve volbách do Evropského parlamentu jako překvapivý. Sám jsem výsledek odhadoval na 4-3 mandáty.

Tento výsledek zcela určitě nebyl "selháním sociálně demokratických myšlenek", jak by to ráda interpretovala pravice, ale jednak prostým a jednoduchým selháním jednotlivců v čele strany a inkompetencí členů vlády, jednak z toho plynoucí zradou programu strany. Máme celkem skromné občany, ale nemají rádi, když z nich někdo dělá blbce. To platí dvojnásob o lidech společensky aktivních, například členech politických stran, v tomto případě ČSSD.

Děsivý výsledek ve volbách se za těchto okolností dal očekávat. Proto na květnovém zasedání ÚVV navrhl Oldřich Průša přerušení jednání ÚVV a jeho pokračování o víkendu následujícím po volbách s cílem zhodnotit výsledky voleb. Vladimír Špidla to rozhořčeně odmítl. ÚVV Průšův návrh poslušně zamítl velkou většinou hlasů. Vladimír Špidla se sobě vlastním naprosto chybným odhadem konstatoval, že na hodnocení je času dost po listopadových volbách a "předsednictvo je to správné místo" (co je vám do toho, nejvyšší orgáne, pochválíme se sami, vylžeme se z toho jako vždycky). Kdyby na tento návrh přistoupil, byl by přežil, protože by nestačil vykrystalizovat návrh na jeho odchod. Po debaklu zcela nerealisticky navrhl jednání na 11. 7. Bylo evidentní, že nikdo nebude čekat tak dlouho a mylně se domníval, že čas pracuje pro něj. Za to S. Gross naprosto jasně pochopil, že už se nebude moci schovávat za Vladimíra Špidlu a že mu nezbývá než raději nechat naložit všechnu vinu za společný neúspěch na prvního člena tandemu a sám se ujmout iniciativy. Krom toho Gross dobře věděl, že jeho Středočeši mu rozumějí a také velmi mnozí Severočeši, Západočeši ale i kolísaví Moravané vědí, co je pro ně lepší.

Žádná katarze

A tak bylo svoláno mimořádné ÚVV o týden později než zamýšlel O. Průša a o dva týdny dříve, než doufal V. Špidla. Původně navržený program byl prostý: Zpráva předsedy ČSSD, zpráva volebního manažera a "různé". Jenže situace se rychle vyvíjela. Středočeská organizace se sešla a pozvala V. Špidlu, aby ho rozžvýkala a vyplivla. Gross tam sice řečnil hodinu, nechal si provolat slávu, ale jinak s tím samozřejmě jako obvykle neměl vůbec, ale vůbec nic společného a samozřejmě dál pevně stál za přítelem Vláďou.

Začaly přicházet důrazné požadavky od obvodních a místních organizací. Například místní organizace Velká Ohrada (podepsán Aleš Mareček) žádala, aby "předseda strany i místopředsedové dali své funkce k dispozici a jednotlivě bylo hlasováno o jejich důvěře" a dále, aby ÚVV pozval Miloše Zemana. A dále žádali svolání mimořádného sjezdu.

K překvapení členů ÚVV, nebylo třeba žádat v tomto smyslu doplnění programu, vstřícně to takto navrhl sám předsedající Zdeněk Škromach.

A zahovořil předseda a jako vždy se chlubil úspěchy a popíral chyby, neúspěchy svaloval na nepříznivá média a málo loajální členy strany. Následoval málo loajální Stanislav Gross, který nastínil mlhavou vizi budoucí koalice a tak už dělil kůži Špidly ještě běhajícího po sále. Ale jeho Středočeši ho povzbuzovali, jde o budoucnost nejvěrnějších. Gross se - stejně jako přítel předseda - zaklínal nesmiřitelným antikomunismem. Pak promluvil Miloš Zeman. Mluvil hezky - jak za starých časů, jenže mohl působil jen zbylou neformální autoritou. Jedni věděli, že se ho nemusejí bát, druzí, že se o něj nemohou opřít. Z projevů místopředsedů bylo nejzajímavější, že se M. Součková oficiálně vzdala funkce. Do diskuse se přihlásilo 38 členů ÚVV. Příspěvky byly z 90% ostře kritické k vedení strany, nebo jen k Vladimíru Špidlovi.

Pak nastalo hodnocení předsedy místopředsedů. Otázka zněla "Vyslovuji nedůvěru XY (místo)předsedovi strany" Ano - ne.

Nepřál jsem si, aby Vladimír Špidla příliš obstál, nepřál jsem si však ani, aby padla vláda. Jenže proti dalšímu setrvání Vladimíra Špidly v čele strany se vyslovilo 103 členů ÚVV, potřebná třípětinová většina všech členů byla 108, celkový počet 180, tedy 59% členů ÚVV bylo pro odchod Vladimíra Špidly z čela strany. Výsledek by byl úplně nepochybný při přesažení 60%...

Pro odchod Grosse bylo "jen" 28% členů ÚVV... pro odchod Škromacha 30%, Tesaříka 36% a Starce 42%.

Svolání mimořádného sjezdu velkou většinou neprošlo, vedení si nepřeje nic mimořádného (jako by se snad stalo něco mimořádného).

Z dalších návrhů usnesení může být zajímavé, že drtivá většina přítomných hlasovala pro usnesení, že ministr Kubinyi poškodil zájmy strany a že místopředseda pro výstavbu strany poskytne všem členům ÚVV seznam všech členů ÚVV s telefonními čísly a mailovými adresami (doposud to "nebylo možné").

Pak přišel klíčový návrh usnesení: "ÚVV podporuje vládu v dosavadním složení pod vedením Vladimíra Špidly." Návrh padl prý po dlouhém uzavřeném jednání tandemu vůdců. Byl to jasný návod ke Špidlově popravě. Pro bylo jen něco přes 40 hlasů. Členové ÚVV právem nadávající na Špidlu a na vládu dle mého soudu nedomyslili co nastane... Nejen to, že Vladimír Špidla řekl, že nemůže stát v čele strany ani vlády, když neprošla jeho "politická koncepce". Grossovci projevili obrovskou ba triumfální radost. Dokonce předseda Plzeňského kraje Václav Šlajs hbitě navrhl usnesení, že ÚVV navrhuje (!!) Stanislava Grosse na premiéra... Naštěstí mu to vymluvili...

Stručný a nezaujatý popis mimořádného ÚVV ČSSD

Obávám se, že jsem měl pravdu. Vedení strany vmanévrovalo stranu do situace, která nemá v krátkodobém horizontu pozitivní řešení.

Grossovci mají pocit vítězství, Gross těžko. Umí si představit budoucnost.

Autor je členem ÚVV ČSSD a bývalým ministrem zdravotnictví ve vládě Miloše Zemana