Každý produkt, ať už hmotný nebo nehmotný, lze zhruba zařadit na určité škále podle toho, kolik patentů by se na něj potenciálně mohlo vztahovat (resp. kolik je v něm inovací). Pokud určitý průmysl vyrábí produkty, v kterých je mnoho inovací, může se za určitých podmínek stát, že náklady na vývoj další generace produktu jsou nižší v systému bez patentů než v systému s patenty. Protože, pokud firma zamezí (tím, že vlastní na nějakou inovaci patent) ostatním firmám vstupu na trh, ony pro další generaci nepřidají jiné inovace do toho produktu, a firma si bude muset náklady na vývoj dalších inovací zaplatit sama. O tom je teoretická část té zmiňované studie ZDE (docela pěkné čtení). Ale není to podle mého názoru až tak překvapivá věc, např. vědecká komunita o tomto jevu (že je lépe výsledky publikovat, než si je nechávat pro sebe) už ví dlouho.

Nyní klíčem argumentace proti patentům je, že programy stojí na extrémním konci toho spektra, obsahují totiž velký počet jednotlivých inovací. Naproti tomu třeba léky obsahují typicky jen jednu inovaci, totiž látku (nebo dokonce jenom způsob její syntézy). Různé mechanické a elektrické produkty jsou pak někde mezi tím.

A programy jsou tím extrémem proto, že skutečně mezi hmotným a nehmotným jsou zásadní rozdíly. Program, nebo chcete-li algoritmus, je totiž sám sobě modelem. Je modelem a realizací současně, narozdíl od hmotného světa, kde "funkční" náčrtek nebo počítačová simulace ještě zdaleka neznamená funkční výrobek. Vypůjčím-li si Stallmanovy příklady, nemůže se třeba v algoritmu stát, že by se smyčka prováděla příliš rychle, a nestačila by se tak před použitím znovu nabít, nebo by příkaz podmínky začal při určitých hodnotách nečekaně vibrovat, až by někde něco přeskočil apod. Zkrátka, v softwarovém inženýrství takové problémy nemáme. A také, pokud máme modul, který dělá nějakou věc, není velký problém ho k čemukoli připojit, a nemusíme vymýšlet pro každý program speciální příkaz kopírování.

A to má dva důsledky. Za prvé, něco někam adaptovat nebo zobecnit je u algoritmů mnohem snazší, než u hmotných výrobků, protože se nemusíme ohlížet na nečekaná překvapení matky přírody. Pokud pak posuzujeme inovace v algoritmech stejnou optikou jako inovace u hmotných předmětů, začnou nám jako algoritmické inovace vycházet triviality.

Druhým důsledkem, částečně plynoucím z toho prvního, je, že softwarové systémy mohou být snadno rozsáhlejší než jakékoli jiné systémy. A z obou důsledků pak plyne závěr, že programy jsou extrémem mezi produkty a obsahují o několik řádů více inovací. A tedy, vlastní-li nějaká firma dostatečně rozsáhlé množství patentů, může v podstatě napadnout jakýkoli větší program.

Zejména malé firmy a jedinci jsou tím zranitelní, protože takovému napadení se nelze reálně vyhnout; patenty jsou totiž nezřídka napsané tak, že není jasné, na co se vlastně vztahují. Podobně, pokud má malá firma na něco užitečného patent, není problém pro dostatečně velkou firmu si ho "obstarat" výměnou za patenty, které ta malá firma potřebuje pro svůj produkt (a pak ten motivační argument pro patenty značně ztrácí na síle). Velké firmy se mohou bránit o něco lépe, jednoduše si navzájem zpřístupní svá patentová portfolia.

A samozřejmě, vývojáři svobodného softwaru jsou na tom vůbec nejhůř, protože si obvykle nemohou dovolit zaplatit revize kódu, licence a soudní spory. Navíc je jejich zdrojový kód otevřený, a vlastníci patentů tak mohou snáze doložit případné porušení patentu. Ovšem negativní důsledky softwarových patentů se netýkají jen jich; postihuje to všechny druhy programů.

Proto soudím, že existuje nebezpečí, že vývoj téměř všech programů bude v rukou velkých firem, a malé firmy a jednotlivci nebudou mít šanci se na takovém trhu prosadit. A výsledkem budou dražší programy.

Patenty prosazují především právníci (kterým by se nemělo naslouchat už proto, že bychom měli přizpůsobovat právní systém potřebám společnosti a ne společnost potřebám právníků) a velké firmy s mnoha patenty (protože jim to umožňuje snadno se zbavit konkurence, a přitom je to nepoškozuje). Vývojáři jsou proti, pokud mají rozum, ať už pracují kdekoli. Pro každého zaměstnance je totiž lepší, pokud existuje více firem, které ho mohou zaměstnat, nebo má-li dokonce možnost svobodně podnikat.