Spory, probíhající již několik dní na stránkách Britských listů o komunistické minulosti, připomínají svou strukturou rozhovor lidí vybavených navzájem zcela nesrozumitelnými jazyky. Proti sobě jsou stavěny individuální zážitky a je nárokována jejich všeobecná platnost a morální superiorita. Nutná různost životních zkušeností, odehrávajících se v různých životních světech, vytváří bariéru komunikace, kterou zúčastněné strany nebyly schopny zatím překonat. Vášnivost sporu však naznačuje, že jde o víc, o mnohem víc. Nejde jen o boj za uznání toho či onoho životního příběhu a jeho morálního ospravedlnění spočívajícího v legitimizaci zvolených životních strategií jako adekvátních situaci a podstatě komunistického režimu. Nejde tedy o uznání této plurality, neboť jiné verze světa, jiné interpretace historie se nepřipouští. Pak se ale ukazuje, že podstata sporu spočívá v otázce dominance. Jestliže je oprávněná jen jedna verze, jedna interpretace dějin, pak jsou všechny ostatní diskreditovány společně s jejich autory. Vítězná pravda s velkým P následně dodává vítězům morální svatozář, jejíž všestranný užitek je nemalý1). Že by šlo právě o toto?

Avšak ani případný opačný výsledek, uznání radikální plurality světa, včetně radikální plurality životních příběhů, nám nedává výsledek, v němž by bylo možné všechny tyto příběhy uspokojivě integrovat a dopřát tak jejich nositelům morální satisfakci. Můžeme snad vedle sebe postavit příběh okresního či krajského tajemníka, který pro roce 1989 "přišel o vše"2) a příběh komunistickým režimem, zosobněným právě tímto tajemníkem, pronásledovaného člověka, přičemž bychom ignorovali antagonistické napětí těchto příběhů? Právě jejich antagonismu je něco, co nám v radikálně pluralitní, tj. postmoderní verzi světa uniká a co ji tudíž činí neúplnou, dokonce ignorantskou!

K již vyprávěným příběhům z dávných dob totalitních, si nejprve dovolím přidat vlastní zkušenost, abych se pak pokusil naznačit řešení výše uvedeného sporu.

V druhé polovině sedmdesátých let jsem byl technik a pohyboval jsem se tudíž mezi techniky, převážně inženýry a mezi dělníky s vyšší kvalifikací. Jejich převažující vztah ke komunistickému režimu byl štítivý odpor. Nepociťovali strach a mezi sebou se bavili zcela otevřeně. Ono "mezi sebou" označovalo převážnou většinu těch, kteří měli k sobě navzájem důvěru a kteří by se sami asi označili jako normální lidé. Z této skupiny bylo vyděleno pár bezcharakterních kariéristů a jiných lumpů. Ovšem i toto určení je nutné upřesnit. Někteří schopní inženýři usilovali o získání vědeckých hodností, což se ovšem neobešlo bez úliteb režimu. Tito nebyli z kolektivu vyčleňování, ale byli všeobecně litováni, že musí podstupovat takové sebeponižování. Společně s povinnou účastí na oslavách 1. května, vztahující se ovšem fakticky jen na techniky, dělníkům dal každý pokoj, bylo toto a podobné věci zdrojem onoho odporu, znechucení komunistickým režimem. Avšak jak si vzpomínám, necítili jsme žádný zvláštní strach z komunistů, neboť jsme si navzájem důvěřovali, a proto jsme se cítili bezpeční.

Vztah k disidentům byl, řekl bych, rozpačitý. Na jedné straně uznávali jejich statečnost, na druhé straně měli potíže uvěřit těm, kteří je již vícekrát podvedli. Neměli bychom zapomínat, že mnoho disidentů se angažovalo v roce 1968, někteří i dávno před tím, tehdy ovšem na oficiální, komunistické straně barikády. Ale ať tak či onak, tito veřejně angažovaní lidé, tito političtí a duchovní vůdci národa po roce 68 občany zklamali. Spíše se na ně vykašlali (ve zmíněném prostředí by to bylo vyjádřeno poněkud jadrněji) a velká část z nich bojovala o udržení vlastního koryta, dokud to šlo a dokud nebyli husákovskou garniturou vyhozeni. Situaci po srpnu r. 1968 můžeme také chápat jako opakování dějinné zkušenosti, kdy se vůdci národa odmítli postavit do čela lidu, ochotného bojovat za svou svobodu a za svou vlast (tato tradice zrady počíná Mnichovem a dosud není ukončena), na což lidé zareagovali logicky na základě reciprocity: vy jste se nám odmítli postavit do čela, my se zase nepostavíme za vás. I následná činnost těchto elit vzbuzovala dojem, že prosazují především své vlastní zájmy, své verze světa a málo se zajímají o běžného člověka3). Toto podezření mohlo být potvrzeno i následným vývojem po roce 1989, když se jednak obec "žijících v pravdě" rozpadla ve vzájemném boji o mocenské posty, jednak když někteří z nich, především ti z ODA a KDS, začali dávat najevo své pohrdání běžnými lidmi, tou lůzou z ulice.

Pro intelektuály, ať již umělce či vědce, tak drahá svoboda psát si a číst, co chtějí, cestovat, kam potřebují, měla pro obyčejné lidi jiný obsah. Byla to svoboda od šikanování a ponižování kdejakým úředníkem a komunistickým funkcionářem, představa o spravedlnosti, díky níž se na vedoucí pozice budou dostávat lidé na základě svých schopností a budou je využívat ve prospěch celku. Byla to také představa o mzdách, které budou odpovídat našim schopnostem, které nebyly menší než schopnosti dělníků a techniků v tehdejším kapitalistickém světě4). Snad se příliš nezmýlím, když ideály tehdejších lidí, které jsem znal, shrnu jako poctivost, spravedlnost a slušnou životní úroveň5). A samozřejmě není možné zapomenout na již zmíněnou svobodu od šikanování ze strany vedoucích pracovníků. To je ovšem poněkud jiná svoboda než svoboda, o níž jde intelektuálům.

Avšak byla tato očekávání naplněna onou slavnou sametovou revolucí? Jak se změnily životní podmínky těchto lidí? To již sám nevím, to jsem již s nimi nebyl. Ale obávám se, že jejich naděje byly často zklamány. Je možné, že někteří z dělníků, kteří tenkrát projevovali takovou nechuť až nenávist vůči komunistům, patří dnes mezi jejich voliče.

To je opravdu morální hrůza. Tito lidé dávají přednost svým břichům, před svobodou projevu, tisku, spolčování a shromažďování! Než však přijmeme toto hodnocení, měli bychom se zeptat, jestli se takto moralizující intelektuálové někdy zajímali o to, jak se žije lidem v továrnách, jak s nimi zacházejí jejich noví páni? Jak vidí většinový člověk ony svobody? Nestala se svoboda projevu a tisku jen svobodou zase lhát a manipulovat veřejností, jak se lhalo i před tím? Svoboda spolčování se pak stala svobodou zakládat politické strany, které jsou jen výtahy ke korytům a spokojenému životu z peněz daňových poplatníků! Z horních deseti tisíc a jim blízkých a na nich finančně závislých intelektuálů se opravdu nikdo nezajímá o zbývající dolní miliony. A tak se dolní miliony zase nezajímají o ideály oněch. Velká část z nich pak z hněvu, zklamání a pocitu ponížení, kterého se jim dostává v kapitalistické společnosti z mnoha stran, volí KSČ -- M.

Tak, to je zase jiná verze světa. Záměrně jsem v ní nebral v potaz verze jiné. Ostatně, tato uzavřenost do "mého" světa a "mých" hodnot, které jsou bez dalšího považovány za univerzálně platné, za jedině platné, je patrná i v probíhající diskusi o životě za komunismu. Jednotliví diskutující se prakticky nezajímají o zkušenost druhého a neprojevují snahu o porozumění jeho životnímu příběhu. Při vzájemném pohledu se stanovisko protivné strany jeví jako egocentrické, dokonce sobecké a zúčastněné strany si tak potvrzují oprávněnost vzájemné nedůvěry či snad i pohrdání. A tak mladého člověka, který stojí na prahu své kariéry, vůbec nezajímá předválečná zkušenost s kapitalismem, kterou učinila starší generace a s vědomím své "historické převahy" jim vmetá do tváře jejich "kolaboraci s komunistickým režimem", aby byl následně ochoten k čemukoliv, jen když to bude dobře zaplaceno6). Ale i v poněkud méně vyhraněné variantě si jen obtížně dokáže představit situaci muže či ženy po padesátce, kteří mají strach o své místo a jsou si dobře vědomi, že pokud je ztratí, jiné získají jen velice obtížně, pokud vůbec. Je snadné střídat zaměstnaní, pokud je člověk mladý, plný energie a volný, tj. nemá na sobě závislé osoby -- děti. Sám jsem vystřídal několik zaměstnání a tak vím, že mi to nikdy zvláštní problém nedělalo. Ale dnes je to již jinak. Investoval jsem do své kvalifikace mnoho let úsilí, práce mne baví a svou původní profesi -- elektrotechnika - jsem zapomněl a nedokázal bych již navázat znovu kontakt s tak bouřlivě se rozvíjejícím oborem. Můžete hodit za hlavu pár let života, když vám jich ještě mnohem více zbývá. Mnohem těžší je to v době, kdy větší část vašeho aktivního života je již za vámi a zbývá jen jeho malá část. Je-li ohrožena, stává se tím, na čem nejvíce záleží, a to mnohem více, než na svobodném přístupu k informacím, které se běžnému člověku stejně jeví jen jako politická demagogie jež pro něj nemá žádný praktický užitek.

A přece zde můžeme najít strach, který je společný dělníkům, zaměstnancům a částí intelektuálů, totiž těm mediálně NE-známým. Je to strach z bezmoci a opuštěnosti. V případě že je takový člověk propuštěn ze zaměstnání, ocitá se v pro něj nesmírně tíživé situaci. Rodinné sítě a sítě přátelské pomoci, po roce 1989 silně oslabené částečně i rozbité kapitalismem, jim již neposkytují dostatečnou ochranu. Pokud tedy budou propuštěni, ocitají se sami a opuštění a žádná televize, žádný tisk, ani politik se o jejich osobní tragédii zajímat nebude. Nikdo se nezajímá o ně, proto si oni nemohou dovolit zajímat se o jiné. To je důsledek ztráty schopnosti bránit společně svoje zájmy a jeden druhého.

Tak toto byl zase pokus o zprostředkování mezi těmito jednotlivými verzemi. Pokus možná nedokonalý, neboť autor nežije v podmínkách dělníka či zaměstnance ohroženého ztrátou zaměstnání (pokud ví) a jen se pokusil vžít do jeho situace.

Pokud bychom chtěli takto získat pravdivý obraz komunistického režimu, tj.vytvářet jeho obraz na základě autobiografických vzpomínek, museli bychom usilovat o jejich integraci, nikoliv o jejich vzájemné potlačování. Museli bychom se snažit hledat to, co nás spojuje, stejně jako to, v čem se naše životní zkušenosti liší a jen syntézou těchto shod i rozdílů bychom dostávali realistický obraz minulosti.

Intelektuál se musí sám sebe ptát, k čemu je dobrá jeho svoboda psát si, co chce, pro zaměstnance v továrně či supermarketu. A je tato jeho svoboda důležitější než svoboda, kterou pro sebe chtějí tito zaměstnanci? Pokud na tyto a jim podobné otázky nedovede odpovědět, neměl by po nich chtít, aby s ním sdíleli jeho verzi svobody či v kontextu diskuse o strachu jeho strachy. Pokud to však dokáže, učinil krok k tomu, aby definoval společné, sdílené hodnoty. A teprve ony se mohou stát motivem pro skládání našich jednotlivých příběhů do společné, sdílené verze minulého komunismu i současného kapitalismu.

Jen při splnění této podmínky dokážeme přesměrovat náš zrak od minulosti k budoucnosti a hledat novou verzi našich ideálů, jež se stanou lékem na nemoci dneška.

K budoucnosti, v níž nebudou strachy ani komunistické, ani kapitalistické!

Poznámky

1) Tento užitek sahá od pocitu vlastní důstojnosti a, použijme to staré slovo, výbornosti, přes pocit morální nadřazenosti, až k představě o morální oprávněnosti rozhodovat za druhé a o druhých, tedy k ospravedlnění dominantní mocenské pozice. Ke křesťanství se hlásící politické strany velice dobře vědí, proč chtějí do ústavy EU zařadit tezi o křesťanském koření Evropy, a to přes všechnu její historickou spornost a při pominutí proticírkevního a často také ateistického osvícenství, jemuž v ideové rovině vděčí dnešní demokratická společnost za mnohé.

2) I takoví se snad najdou, i když většina se asi úspěšné zařadila mezi budovatele kapitalismu.

3) Zde bych doporučoval velmi poučnou knihu Pavla Kosatíka Fenomén Kohout, která, jak se zdá, podporuje přesvědčení, že kdyby bylo dovoleno hrát a psát těmto lidem, co se jim líbilo, akceptovali by režim a opět by se uzavřeli do svého elitářského světa. Tento elitářský rys, tato zahleděnost do sebe, představuje výrazný rozdíl české a polské scény. V Polsku opoziční intelektuálové programově usilovali o spojení s techniky a dělníky z továren a díky tomu mohlo vzniknout mohutné protirežimní hnutí Solidarita se základnou v gdaňských loděnicích, ale s celopolským dosahem.

4) Díky různým montážím měli mnozí technici a montéři možnost provést toto srovnání na základě vlastní zkušenosti s prací kapitalistických kolegů. Že byly nesrovnatelné jejich platy, to byla jedna z dalších výčitek vůči komunistickému režimu.

5) Samozřejmě, i moje vzpomínání je, tak jako každé osobní svědectví, subjektivní a navíc zkreslené mnoha již uplynulými lety.

6) Zde je možné připomenout výsledky sociologických výzkumů o hodnotové orientaci lidí ve věku od 24 do 35 let, tedy oné slavné generace husákovských dětí, Ročníku 70, jak se jmenuje ona nyní populární píseň. Měli bychom si také všimnout pýchy mnoha mladých redaktorů, kteří vystřídali generaci zdiskreditovaných komunistických propagandistů, aby následně sami propadli, ne-li ideologické zaslepenosti, tak jistě pragmatickému kalkulu o tom, co chce "slyšet" jejich šéfredaktor a jiní vlivní lidé, na nichž závisí zachování jejich náhle nabytého místa s platem, o kterém se velké většině lidí u nás ani nezdá.