Devět měsíců po tragické nehodě ležel v kómatu, a když se probral, zjistil, že je ochrnutý, němý a téměř slepý. Vincentova matka Marie trávila se svým synem v severofrancouzské klinice každé odpoledne. Po několika měsících od nabytí vědomí se naučil hýbat prstem, dokonce i komunikovat pomocí abecedy, již mu předříkávala matka. Když ale lékaři označili Vincentův stav za zcela beznadějný, napsal s matčinou pomocí lékařům tato slova: "Během několika vteřin se všechno zhroutilo. Chci zemřít. Žádám vás o právo zemřít." Kniha s Vincentovým poselstvím světu již ve Francii vyšla. Je v ní také jeho obhajoba matky, která se na jeho prosbu veřejně rozhodla zbavit Vincenta nesnesitelného a nesmyslného utrpení. Do jedné z infúzí přidala barbiturát. Ačkoli byl pokus neúspěšný, neboť byl odhalen, lékaři se nakonec přece jen rozhodli "ukončit aktivní léčbu" a nechali mladíka umřít.

Domnívám se, že tváří v tvář Vincentovu osudu jsme povinováni znovu uvažovat nad tím, jakými důvody je podloženo postavení eutanázie mimo zákon. Nejprve je velmi důležité porozumět tomu, co tento pojem znamená. Zatímco eugenika, jak lze najít snad v každém slovníku cizích slov, usiluje o tzv. zlepšení genetického stavu lidstva, za čímž se nezřídka skrývá vraždění starých, nemocných a bezbranných rádoby ve jménu společnosti, eutanázie je a vždy bylo usmrcení z útrpnosti a na žádost nemocného. V nemocnicích, mimo naše běžné životy existují lidé, jejichž utrpení je nesnesitelné, nezmírnitelné a kteří nemohou dosáhnout vyléčení. Dny, týdny, měsíce, roky musejí trpět, ačkoli si opakovaně a prokazatelně přejí umřít. Musejí čekat na nevyhnutelnou smrt a trpět. Jejich křik k nám nedolehne, nemohou pořádat demonstrace, ba ani sepisovat petice. Kdyby Vincent neměl maminku, která za ním chodila, asi by se nenaučil ani komunikovat, natož aby se dočkal vytoužené smrti.

Pokud se odhodláme vyslechnout přání těchto lidí a pochopit jejich situaci, budeme jen velmi obtížně hledat ospravedlnění našich zákonů, které eutanázii zakazují. Je-li člověk abstraktní entitou v systému morálních dogmat, je velmi snadné ignorovat jeho konkrétní život, jeho konkrétní utrpení i konkrétní potřeby. O tom nás velmi jasně poučují náboženští fanatici, dnes obzvláště teroristé. Pro Palestince, který odpálil nálož v izraelském autobuse plném dětí, byl jeho náboženský, nacionální úkol důležitější než soucit s dětmi. Nepochybně věřil, že jeho Bůh ho vnímá jako hrdinu a má pro něj připravený ráj. Podobně i křesťané ve jménu nauk a schémat vraždili lidi a nazývali to službou Bohu. Ať už to byly křížové výpravy, násilné křtění pohanů nebo inkvizice. Nejvlivnější církevní učitel římskokatolické tradice, sv. Tomáš Akvinský, v Sumě teologické (jeho stěžejním díle) definoval kacíře jako toho, kdo zatvrzele neposlouchá autoritu církve (II-II 11,2 ad 3), a hned poté nás učí, že kacíř si plným právem zaslouží, aby byl popraven (II-II 11,3). Jedním z mnoha příkladů aplikace této zásady je tzv. Bartolomějská noc (r. 1572), během níž vyvraždili katolíci ve Francii desetitisíce hugenotů. O tom, jaké hrůzy musely prožít miliony žen nebo homosexuálů, jejichž postavení v křesťanské společnosti minulých staletí bylo ve jménu abstraktních morálních dogmat přímo nelidské, nebudu hovořit. Věřím však, že hlasy všech těchto lidí, jejichž konkrétní naděje v důstojný život byla brutálně zadupaná do země, spolu s hlasy obrovských zástupů těch, kdo v minulých staletích zcela zbytečně umřeli hlady, morem, tuberkulózou, cholerou, válkami a justičními vraždami, usvědčí tehdejší dobu jako dobu kultury smrti, jako civilizaci, v níž panovala hrůza, útlak, lež a umírání. Trestnost homosexuality, jedno z mnoha dědictví tohoto období temna, byla zrušena teprve nedávno a navíc pouze v civilizovaném světě. Bohužel hladomory, bída, genocidy, války atd. jsou dodnes typické pro tzv. třetí svět, v němž demokracie, právní stát a otevřená společnost hrají stále menší roli než tradiční hodnoty kmenové, nacionální a státní.

Humanistická civilizace, civilizace života usiluje o to, aby se lidé měli dobře, a proto chce naslouchat jejich životním osudům. I křesťanství mělo kdysi takovýto program, program služby. Ježíš nás neučil, jak máme dělat zákony států, neučil nás, že máme vnucovat svou morálku jiným... neučil nás zavírat homosexuály, vraždit hugenoty, vést války, neučil nás ani trestat eutanázii. Nepochybuji o tom, že kdyby nemohl Vincenta vyléčit, kdyby byl ve stejné situaci jako jeho matka, učinil by zcela totéž, co udělala ona. Měl by spolu s ní totiž stejný motiv, stejný stav srdce, stejnou lásku. Ježíš nás neučil, abychom druhé k něčemu nutili, učil nás, abychom druhým sloužili. A my křesťané jsme si až příliš často řekli, že víme, co je pro druhé dobré, a že jim to musíme vnutit. Nazývali jsme službou diktát, sloužili jsme svým bližním mučením, pohanou, odsuzováním, nenávistí a řetězy. Bůh ví, že jsme měli tu drzost nazvat toto službou a následováním Krista! Ježíš však nic takového nedělal, dokonce svým nepřátelům odpustil, odpustil těm, kteří ho ukřižovali.

Co tedy řekneme Vincentovi? Snad to, že nelze vytvořit taková pravidla, jež by ochránila lidi před zneužitím eutanázie? Budeme mluvit za společnost, která staví jaderné elektrárny, která má systém pravidel, jak zajistit jejich bezpečnost včetně jejich ochrany před teroristickými útoky! Nebo mu řekneme, že naše morální přesvědčení nám eutanázii zakazuje a že proto ji my zakážeme i jeho matce a jemu? Proč si nehledíme sami sebe a neukážeme pevnost našich morálních zásad, až třeba jednou budeme na Vincentově místě, proč musíme pořád někomu něco vnucovat? Samozřejmě se najdou lidé, kteří tváří v tvář Vincentovu utrpení řeknou, že oni prostě vědí, že jeho povinností bylo žít, snášet muka -- a že Bůh by mu k tomu dal i sílu. Odsoudí jeho matku, nazvou ji vražedkyní. Ale je dobře, že jich už ubývá.

Snad Tvá kniha, Vincente, a Tvé mnohaměsíční utrpení dají opět trochu hlasu těm dalším tisícům, kteří volají po vysvobození stejně jako Ty, ale nemohou se dovolat a nemají nikoho, kdo by je miloval a bojoval za splnění jejich vůle, za jejich osvobození od beznadějné trýzně. Jedině tak mohou být zlomeny lži nových farizeů, již si myslí, že vědí a že jejich morálka je opravňuje k tomu, aby ji zaslepeně vnucovali jiným lidem.

Věřím, že žiješ a že jsi v náruči Boží.