Dr. Lori Kolanová pečuje v Sarnii o dva tisíce "svých" pacientů a o několik set dalších nemocných, které ale nemůže zařadit mezi svoje "řádné" pacienty. Její případ je jedním z mnoha, které ukazují zoufalý stav zdravotnictví na venkově. Čekací doba na různá vyšetření se neustále prodlužuje. Pacienti Dr. Kolanové jsou dnes v horším zdravotním stavu než byli před několika roky, protože nemocnice odesílají své nemocné do její péče ihned po operacích, aniž je stačili stabilizovat. A tak i ona musí odmítat další nemocné - jenže v tom se neliší od ostatních ontarijských lékařů bez ohledu na to, zdali pracují v malých nebo větších městech.

Co jí opravdu bere chuť k práci, je nedostatečný přístup ke službám, které ještě před nedávnem byly samozřejmostí. Na ultrazvukové vyšetření žlučníku čekávali pacienti se žlučovými kameny jen 7 až 10 dní. Nyní ale čekají dva měsíce. Dr. Kolanová uznává, že žlučové kameny neohrožují život jejích pacientů, ale působí jim bolesti. Volají jí do ordinace a chtějí, aby jim pomohla, což ale ona udělat nemůže, dokud nedostane zprávu o ultrazvukovém vyšetření. Zbytečný čas jí zabírá i péče o pacienty, které pouze několik hodin po operaci propouští nemocnice do jejího ošetřování a u nichž se potom v příštích dnech vyvíjejí komplikace.

Zatímco se tedy situace ve zdravotnictví zhoršuje, občané, starostové obcí a členové obchodních komor volají a píší na lékařskou fakultu Univerzity západního Ontaria jedinou otázku: "Kdy k nám pošlete nějakého lékaře?" Nejsou to malé vesničky, které jsou bez lékařů - i venkovská průmyslová města jako Sarnia jich mají zoufalý nedostatek.

Venkovské oblasti jižního Ontaria mají velké továrny a rafinérie. Jestliže tyto podniky hledají nejvyšší manažery (CEO), mohou jim nabídnout "radostný život v obci s čistým vzduchem a nizkou zločinností - ale bez lékaře". Dr. Jim Silcox, proděkan uvedené univerzity tedy vysvětluje, že nedostatečné zdravotnictví ohrožuje rozvoj průmyslu. V devadesátých letech pozavírala tehdejší (většinová) vláda mnoho venkovských nemocnic a další okleštila tak, že z nich udělala t.zv. "walk-in clinics", které nemohou přijímat pacienty. (Jsou to ordinace, kam může přijít pacient bez předchozího objednání a čeká, až přijde na řadu - je-li taková ordinace ve městě, pacient neví, ke kterému lékaři se dostane - při nedostatku lékařů se tento způsob "péče" rozšiřuje).

Univerzita si myslí, že ví o řešení: Dirigovat mladé lékaře na venkov na jihu (kde často není v noci nikoho, kdo by dal rodicí ženě epidurální injekci) místo do nemocnic ve velkých městech vybavených špičkovou technologií. Už sedmý rok běží výuka lékařů pro venkov a tak by mělo být v budoucnu vychováno 350 až 400 potřebných lékařů. Studenti chodí na roční praxi do malých venkovských nemocnic a poznávají, jak odlišný je život venkovského lékaře od lékaře ve velkém městě. Praktičtí lékaři na venkově pracují také v nemocnici na oddělení první pomoci, řidí lůžkové oddělení a mají na starosti lékařskou péči v domovech důchodců - k tomu všemu navíc návštěvují své pacienty v jejich domech.

Nestačí ale pouze změnit osnovy, je nutné změnit nábor studentů. Až dosud přicházeli především (85%) z velkých měst. Bylo však zjištěno, že se absolventi nejraději vracejí do prostředí, ve kterém vyrůstali, když chodili na střední školu. Takže se záměrně zavádí "zeměpisná diskriminace". Nejdříve se vyberou uchazeči o studium podle školních známek a potom se s nimi provádějí pohovory. Ti, kteří pocházejí z venkovského prostředí (nepočítají se předměstí velkých měst), dostávají "body navíc". To má příznivý vliv na další venkovské studenty, protože vidí, že jejich snaha stát se lékařem není beznadějná.

Kdo se tedy chce stát venkovským lékařem? Dnešní absolventi univerzit jsou zatížení dluhem, který je třikrát vyšší než před několika roky - což je následkem omezeného financování univerzit. Hrnou se s velkou chutí na místa praktických lékařů na venkově? Nebo se raději snaží stát specialisty ve velkém městě za podstatně vyšší plat? Dr. Kolanová řekla, že při dnešním průměrném dluhu 110 tisíc dolarů na studenta by se ona sama rozhodla pro specializaci. Ke dluhu ještě přibývá pro rodinného lékaře nutnost investovat asi 70 tisíc dolarů do vlastní ordinace. A potom pracuje lékař bez ohledu na hodiny. K tomu přistupuje prestiž. Studenti jsou seznamováni se specializacemi již na počátku studia a teprve mnohem později - často i poté, co si zvolili svou vlastní specializaci - se učí o "rodinném" čili "praktickém" lékařství. Odborný časopis "Canadian Medical Association Journal" psal o situacích, kdy se samotní univerzitní profesoři vyjadřovali pohrdlivě o rodinných lékařích: "Vy jste příliš dobrý na to, než abyste se stal rodinným lékařem". Nebo: "Až to rodinný lékař všechno pokazil, musel být pacient převezen ke skutečnému lékaři".

Na Univerzitě západního Ontaria se tedy jedná o řadu změn, například v nazírání na lékaře - dosud je ideálem stát se chirurgem ve vnitřním Torontu. Univerzita vytvořila video spojení pro venkovské lékaře, takže se může třeba lékař ve městě Owen Sound spojit s odborníkem v Londonu přímo. Dále tu je snaha, aby obce vybavovaly ordinace svými vlastními náklady a tak přesunuly finanční zátěž z beder absolventů, kteří mají na krku pořádně vysoký studentský dluh. Do služeb získávání lékařů pro venkov se zapojila i kinematografie humorným filmem "Svádění doktora Lewise", kde se snaží malá quebecká obec přilákat určitého lékaře tím, že se učí hrát jeho oblíbený sport kriket a uspořádá slavnost založenou na jeho oblíbeném jídle "beef stroganoff". Ve skutečnosti je to podle Dr. Kolanové jednodušší a horší - nabízejí se peníze, hodně peněz. Některé malé obce nabízejí více peněz než větší městečka - jedna nejmenovaná vesnice nabídla svému příštímu lékaři jednorázovou "výpomoc" ve výši 120 tisíc dolarů s výdaji na stěhování a na koupi pozemku pro stavbu domku blízko golfového hřiště. Dnes má tato obec svého lékaře. Celkově se ale nemá Ontario čím chlubit a ke skutečnému zlepšení je ještě hodně daleko.