Já sice nejsem odborník, ale zato jsem pamětník a fanoušek populární hudby. A z této pozice bych rád popsal historii, jak ji znám z vlastní zkušenosti. Moje generace měla to štěstí, že byla od začátku svědkem zrodu toho, co se dnes nazývá populární hudba. Před námi byly populární big bandy. I my jsme začínali poslouchat taneční hudbu v podání Karla Vlacha a tančili jsme při hudbě orchestru pana Bartáka, který měl ve svém repertoáru skladby největších idolů doby - Glenna Millera, Benny Goodmana a dalších. V touze po rozšiřování svých obzorů v tomto oboru jsme seděli u praskajícího rádia a poslouchali Radio Luxembourg a AFN Munich ("American Forces Network", stanici pro americké vojáky v Německu). Československý rozhlas nám v tom tenkrát nepomáhal a televize nebyla.

Na těchto stanicích jsme zaznamenali v druhé polovině padesátých let radikální změnu. Do té doby byl hlavní orchestr a zpěvák byl nedůležitý doplněk. Glenna Millera znal každý, jeho zpěváky nikdo. Nakonec všichni zpívali stejně. Teď najednou se hlavní osobou stával zpěvák a orchestr nebo skupina za ním byla nedůležitá. První hvězdou byl Bill Halley and his Comets. Po něm přicházeli už jen noví a noví zpěváci - nové hvězdy a hvězdičky.

To byla nádherná doba. Každý týden nové a nové hvězdy. Některé - říkalo se jim overnight stars - zazářily, obsadily na týden nebo dva první místo v hitparádě a zmizely v propadlišti dějin. Jiní vydrželi a zůstávají s námi dodnes. Jména jako Elvis Presley, Little Richard, Jerry Lee Lewis a další znají a poslouchají lidé dodnes. Po nich přišly skupiny Beatles, Rolling Stones a další. To všechno jsou hvězdy v minulosti a vlastně i dodnes. Byla to nesmírně plodná doba - plodná na interprety i autory.

Samozřejmě se to promítlo i nás. U nás v šedesátých letech začaly vznikat jako houby po dešti stovky skupin, které hrály hudbu odposlouchanou z radia. Hrály po vesnických tancovačkách, protože do měst je režim nepustil. Zpívalo se většinou anglicky. Návštěvnost těchto koncertů byla obrovská. Lidé neváhali jezdit daleko za svými oblíbenými kapelami. Tady vládl Miky Volek, Pavel Sedláček, Katapult a další.

Na trochu profesionálnější úrovni to bylo v Praze. Tam byl začátkem všeho Semafor. Pánové Suchý, Šlitr založili Divadlo malých forem, kde se v trochu učesanější formě objevila nová hudba. Co bylo nejdůležitější, objevili se i noví čeští autoři hudby i slova. Zpívalo se česky. Vznikla česká varianta pop music. Po nich následovalo divadlo Rokoko a další. V té době se u nás urodilo množství hvězd a hvězdiček. Skutečně každou chvíli se objevila nová hvězda - a to hvězda se vším všudy. Všechny tyto hvězdy prošly Semaforem nebo Rokokem. V Semaforu začínali Matuška, Pilarová, Hegerová, Kubišová, Neckář a další. Samozřejmě také Gott a Vondráčková. Všechny tyto hvězdy si musely budovat (s pomocí divadla) svoji kariéru samy. V žádném případě se zpěváci ve svých začátcích nemohli spoléhat na rozhlas a televizi - spíše naopak. Jenže negativní reklama je taky reklama a v té době mimořádně účinná. Říkal-li režimní rozhlas, že jsou špatní, všichni věděli, že jsou vynikající a všichni je chtěli vidět. Tak to fungovalo až do konce osmdesátých let. Dá se říci, že u nás to probíhalo všechno vlastně v amatérských poměrech.

Po sametu se do toho vložily firmy a podle toho to také vypadá. V branži začaly vládnout peníze. Umění, lidé, autoři všechno je vedlejší. Je zajímavé, že firmy ovládli (méně úspěšní) prominenti bývalého režimu. Ale to je normální. U nás, kdo umí, ten dělá - kdo neumí, ten to řídí.

Nevím, jak to vidí jiní, ale podle mne začala na začátku osmdesátých let krize hudebního průmyslu. Myslím, že ta krize tkví v tom slově "průmyslu". Do té doby to byla zábava a lidé to jako zábavu měli rádi. Existovali stovky nahrávacích společností a do jejich výběru hvězd jim nikdo nemluvil. Dnes je všechno jiné. Dnes už hvězdy nevybírají lidé, ale vybírají jim je promotéři firem. V Americe to byl Michael Jackson, potom Madona. Když jim jako hvězdám došla umělecká invence, živí jejich kariéru sexuální skandály. Všechno je dobré - jen když se o nás mluví. Další výrobek hudebního průmyslu Spice girls nepřinesly do hudby nic nového. Nafouknutá reklama PR agentur. Největší slávu dosáhly na internetu na porno stránkách celebrit.

Jaký obrovský rozdíl např. oproti skupině ABBA za sedmdesátých let. Skupina ABBA byla a je obrovským přínosem pro rozvoj populární hudby. Všechny jejich skladby jsou originální, nádherné. A na rozdíl od výše jmenovaných se budou poslouchat ještě za sto let, stejně jako písničky Gotta a Vondráčkové, ať se to někomu líbí nebo ne.

I u nás se vyrábějí (když průmysl, tak průmysl) hvězdy. Byli to na příklad ti čtyři kluci, kteří vypadali tak, jak si mysleli jejich tvůrci, že by měly vypadat idoly mladých dívek. Že neuměli zpívat, nikomu nevadilo. Jak přišli, tak odešli - dnes ani nevím, jak se jmenovali.

Řídí-li takoví lidé český zábavní - zábavní co? Pořád se mi vnucuje slovo průmysl. Jenže zábavní průmysl není - je jenom průmysl. Za posledních dvacet let v ČR nevznikla ani jedna hvězda - teda Hvězda s velkým H jako jsou právě Gott a Vondráčková. Ale to není jejich chyba, že nemají nástupce. Že české hudební scéně vládnou důchodci a že český hudební průmysl (a teď to sedí) není schopen najít skutečnou osobnost, jakou každá hvězda musí být.

Český hudební průmysl vyrábí mnoho různých overnight star, ale hvězdu ne. Nemůžeme říci, že se nesnaží, jeho PR agentury pracují ve dne v noci, ale marně. Lidé si své oblíbence nenechají vnutit, ale vybírají si je sami. Nejhorší je, že nikdo neví, jak a proč si je vybírají. Zkrátka, když nám mluví do zábavy takoví lidé, pak se nemůžeme divit, že nejpopulárnější zpěváci jsou Gott a Vondráčková. Nakonec i kariéra Lucie Bílé začala za komunistů. Jenže té to nikdo nevyčítá, protože ta ví, kde a s kým zpívat.

Zato Vondráčková a Gott jsou předmětem nenávisti všech možných antikomunistů, kteří je mají jako zástupný cíl za Jakeše nebo Štrougala. Je to zajímavé, že pro tyto duševní chudáky jsou nepřátelé lidé, kteří nikdy nebyli členy komunistické strany, ale byli "jen" populární v té době.

Byli populární, protože je obyčejní lidé měli rádi a ti je měli rádi, protože dobře zpívali, protože zpívali české písničky. Podívejte se dneska na televizi, poslouchejte radio a slyšíte jen a jen angličtinu. Nepramení nenávist těch lidí z toho, že oni zpívají česky??

U nás vládnou velké firmy a rozhodují o tom, co budeme poslouchat - tedy, alespoň se snaží. Dokud u nás nebudou takové malé agentury jako studio Sama Philipse, který vydal první desku Elvise Presleye, a diskžokejové jako v místním radiu v Memphisu, tak u nás nebudeme mít nové zpěváky. Takový Elvis by našimi agenturami neprošel. Na Nově je nová soutěž "hledáme novou superstar". už v názvu je chyba - jako by nestačilo zpěváky.

Hvězdy se z nich mohou stát později. Superstar těžko - ta se rodí jednou za sto let. (Jenže dnes musí být všechno super, i když to za nic nestojí. Někdo si myslí, že se to líp prodává. Jenže umění se prodávat nedá. Na umění je možné se pouze přiživovat.)

Objevilo se tam několik lidí, kteří zpívali opravdu dobře. Jak je to možné, že tito lidé už dávno nejsou ve studiu a nenatáčejí nové písničky? Jak to, že je neslyšíme v radiu?? Není to v tom, jaké smlouvy už museli podepsat a komu??

Mafie nadnárodních firem ovládající trh s populární hudbou jsou zároveň její hrobaři. Tito lidé chtějí jen a jen vydělávat. S takovým přístupem se daleko nedojde. Stejně jako Sam Philips - studia musí novým zpěvákům pomáhat a potom můžou taky něco vydělat. Dokud bude zisk prioritou, hudba bude plakat. A firmy spláčí nad (malým) výdělkem.

Dnes v době, kdy si může každý stáhnout písničky z rádia a vypálit si je na CD, je konec. Je konec velkých firem a velkých zisků. To však tyto velké firmy ještě nepochopily. Je konec uzavřeného života hvězd, které uživí jedno CD za pět stovek na rok. A až to pochopí, budou muset změnit způsob života a budou se muset začít živit koncertováním.

Moje dcera mi říkala, jak v osmdesátých letech chodila i dvakrát týdně na nějaký koncert velkých hvězd, jako Olympic, Hegerová, ale i Gott a Vondráčková. Mohla si to dovolit - lístek stál 30 korun. Tenkrát tyto hvězdy jezdily za lidmi i do okresních měst. Dnes hvězdy nikam nejezdí. Usadí se v nějakém muzikálu a myslí si, že lidé budou za nimi jezdit do Prahy a platit za lístek 500 korun.

Tyto muzikály mají obrovskou reklamu v médiích a člověk by řekl, jaké máme vynikající ba přímo geniální autory a interprety - kam se hrabe Broadway. U nás co muzikál, to bomba (aspoň podle tisku a televize).

Přitom, při zpětném pohledu na Broadway - za posledních 40 let vzniklo sotva tak 10 dobrých muzikálů (Gigi, My Fair Lady, West Side Story, Cats) - zbytek byl škvár, po kterém dnes neštěkne ani pes. Jak asi dopadnou dnešní naše muzikály v zrcadle doby? Stačí za tři roky. Pamatujete si jaký muzikál byl hitem před třemi roky?? Těžko. A to je obraz scény naší populární hudby.