5. 5. 2004
Zkurvení ducha ve sněmovněParlamentem se v první den jednání 31. schůze zákonodárného sboru nesl zvučný a emotivní hlas hosta, senátora Zdeňka Bárty. Odůvodnění pozměňovacího návrhu Senátu k zákonu o rozhlasovém a televizním vysílání, kde Senát zrušil návrh poslankyně Levé (KSČM) o užívání spisovné češtiny, provázela bouřlivá diskuse. Moderátoři soukromých celoplošných televizí a rádií si oddychli, neboť nebudou zákonem nuceni ve vysílání mluvit spisovně. Některé stanice by spisovný jazyk pohřbil... Bárta při té příležitosti citoval Karla Čapka, který v článku z roku 1934 použil výraz "zkurvení ducha". S gustem opakoval senátor Bárta tento expresivní výraz, až poslankyni Levou rozplakal. Ta pak novinářům uvedla, aniž by zřejmě pochopila, že šlo o citaci Čapka: "Když začal o tom zkurvení... Nejsem na hrubé výrazy a těžko takovou argumentaci snáším." Jelikož nepochopení poslankyně Levé nebylo nepochopením ojedinělým, ale dopustilo se jej v daleko méně tolerovatelné a věcně nesprávné podobě více poslanců, přinášíme projev poslance Bárty v plném znění. Pro pochopení odlišnosti právnického newspeaku sněmovny a lehkého staromilsví ale vybroušené političnosti Senátu. Sněmovna nakonec schválila znění opravené Senátem. Proti byl jak kůl v plotě pouze klub KSČM. Poslankyně Levá po skončení jednání tvrdila, že se nevzdá... Nemůže se vzdát... ŠOK |
Dámy a pánové, dostali jste písemně moji informaci o pozměňovacím návrhu Senátu k vašemu tisku 341 o provozování rozhlasového a televizního vysílání, a nemusím ji tedy v tuto chvíli číst. Nicméně mi dovolte, abych k této písemné informaci přičinil přece jen ještě osobní poznámku. Kultivovaný mistr slova, spisovatel, redaktor Karel Čapek, který se jako málokdo zasloužil o rozvoj českého jazyka a který nad jiné vyzdvihoval jazykové dědictví, napsal 30. 1. 1934 do Přítomnosti na adresu vzmáhajícího se nacismu v Německu mimo jiné tato varovná slova. Cituji: "Není to náhoda, že každý násilný režim se obrací v první řadě proti svobodné inteligenci, že zuřivě potlačuje tu vnitřní světovost, ten boží dar univerzality, že násilně omezuje čili usměrňuje ducha. A není to bohužel náhoda, že tomuto ujařmení nebo zkurvení ducha pomáhají s velikou ideovou horlivostí právě intelektuálové. Jak se zdá, v dnešním stavu světa má být inteligenci vyhrazena trojí cesta. Spoluviny, zbabělosti nebo mučednictví." Když jsem si opisoval tato Čapkova slova do tohoto projevu, můj počítač mi slovo "zkurvení" nejprve svévolně změnil na zkrvení, a když jsem tvrdošíjně trval na tom "u" a dopsal ho tam, počítač mi "zkurvení" vítězoslavně podtrhl jako slovo nespisovné. Obávám se, že stejně jako se chová můj počítač, by se mohla chovat i Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, kdyby před sebou měla § 32 odst. 4 a nějaký současný Karel Čapek by tohoto expresivního slova v rozhlase nebo televizi použil. A jen do závorky: Slova o zuřivém potlačování božího daru univerzality, o zkurvení ducha by i dnes byla možná navýsost aktuální. Nepřeji si zažít ty trapné dohady, zda spisovnost použitého emotivního výrazu byla v mezích zákona, či nikoli. A přitom vy, kteří ještě máte v paměti Čapkův článek, jistě mi dáte za pravdu, že právě on patří k vrcholům naší kultury, jazykové kultury, a nejen kultury jazykové, jakkoliv tam ono nespisovné slovo zkurvení je. Ba možná právě proto, že tam to slovo zaznělo. Je snad zřejmé, co chci povědět. Chápu velmi dobře vaši touhu po čistém a krásném jazyce a stejně jako vy často trpím, poslouchaje prznění češtiny mnohými žvanily v rozhlase či televizi, lidmi, kteří verbální projev mají takříkajíc v popisu práce, a měli by ho tedy dobře ovládat a měli by jeho nástroj, tedy jazyk, dobře znát. Stejně jako tato ctěná komora Parlamentu toužím po tom, aby si čeština udržela svou nenahraditelnou krásu, bohatství výraziva, aby byla - řečeno s Pavlem Eisnerem - skutečně naším chrámem i naší tvrzí. Jazykové dědictví je pokladem z nejvzácnějších a sluší se o tento poklad pečovat, kultivovat jej a rozvíjet. Však právě Pavel Eisner napsal: "Národní jazyk je neopakovatelným zrcadlem kosmu a nenahraditelným nástrojem, jímž se jedinci národa a jimi národ sám promítají do kosmu. Nestačí však výlučná a neopakovatelná povaha jazykových prostředků," říká Eisner, "je třeba, aby jedinečné projevové prostředky promítaly jedinečné obsahy duchové a psychické. Jazyk každého z takzvaných malých národů bude žít, dokud jeho jedinečná soustava projevová bude sloužit projevům jedinečné soustavy organizace niterné. Životním oprávněním a ospravedlněním češtiny v očích lidstevních dějin je, že češství lze vyjádřit a vyžít jen česky a že češství je duševní, duchovní, mravní fakt nezaměnitelný s jakýmkoliv -stvím na světě." Hluboce s nesmrtelným milovníkem českého jazyka Pavlem Eisnerem souhlasím. Právě proto se nedomnívám, a dala mi v tom za pravdu i většina Senátu, že toto vše lze nařídit zákonem. Vždyť přece nejkrásnější a nejvznešenější duchovní věci našeho života, jejichž obrazem je náš jazyk, nelze odkrojovat literou paragrafu. Ony buď žijí s námi a v nás, jsou obrazem našeho nitra, naší duše, a jak ona se kultivuje, kultivují se s ní, anebo odumírají stejně, jako umírá naše duše. Není náhodou, že právě ony pokleslé etapy lidských dějin plodí pokleslé jazykové paskvily, nedonošenou novořeč, každá plytkost ducha rodí své pokřivené ptydepe. Hýčkejme si náš krásný jazyk, kultivujme jej, braňme jej, ale probůh nečiňme tak rozhodnutím zákonodárného sboru! Děkuji vám za velmi soustředěnou pozornost. |