Už z podstaty jde o přesvědčení značně netolerantní -- což nemusí být nutně špatné. Španělské dobývání Ameriky, zaštítěné šířením katolické pravdy (bez ohledu na to, jak upřímně -- v konečném efektu je to jedno) bylo sice historickou katastrofou, ale např. aztéckých krvavých kultů, které vymizely hlavně díky němu, mi příliš líto není. A naopak si velmi cením myšlenek a činů Bartolomea de las Casas, který z víry v to, že pravý Bůh je pouze jeden jediný, odvodil, že s Indiány nelze zacházet jako s otroky: i pohan je v nějakém smyslu dítkem Božím, byť "zbloudilým". Samotná myšlenka netolerance vůči jiným vírám tedy ještě nemusí být (i když pohříchu bývá) předehrou genocidy.

Nutkání šířit pravdu, kterou jsme nahlédli a která nás proměnila, je, zdá se, dokonce obecně lidskou vlastností -- jak jinak vysvětlit, že i relativně neagresívní budhismus se rozšířil daleko mimo oblast svého původu. Šířit dobré myšlenky je třeba, o tom je většina z nás tak či onak přesvědčena. O čem se může vést nekonečný spor, to jsou metody a jejich vhodnost v konkrétní situaci. A odtud vyplývá jedno velmi důležité poučení: neztotožňujme myšlenky a způsoby, jakými jsou předkládány. Mezi tím, co je hlásáno, a tím, kdo a jak to hlásá, je sice nutná spojitost, ale zároveň nepopiratelný rozdíl.

Na první pohled by se mohlo zdát, že islám -- ve srovnání s křesťanstvím -- je historicky daleko zásadněji předurčen k šíření víry mečem. Mohamed byl nejen prorok, ale také politik a vojevůdce. Naproti tomu Ježíš Nazaretský, podle toho, co je o něm známo, nikdy nevzal meč do ruky a těm, kdo po něm sáhnou, prorokoval, že jím také zhynou... Ovšem zdání klame. Absolutní většina Evropy byla pokřtěna státní mocí -- a to zpravidla ve středověkém vydání, tedy nikterak humánně. Amerika by se při vší úctě k odhodlání a dobré vůli misionářů nestala křesťanskou pevninou, kdyby nebylo brutální síly zbraní, neštovic a alkoholu; ty zbavily indiánské obyvatelstvo jejich identity a ve stavu totálního duchovního zoufalství a rozpadu všeho, co znali, je vehnaly do útěšné náruče církve (tento psychologický trik byl leckdy uplatňován vědomě, bylo na to i příručky). Ještě na přelomu 19. a 20. století bývalo obyvatelstvo indiánských rezervací v USA křtěno tím způsobem, že do rezervace byly zastaveny přísuny potravin, a nebyly obnoveny dříve, dokud pohané nedostali rozum. (Motivy byly jednoznačné: rozbít tradiční náboženství, které drželo kmen pohromadě a bylo tudíž hlavní překážkou rozdělení půdy mezi jednotlivce -- ti se pak dali snadno zmanipulovat a přimět k prodeji.) Ale nemusíme se dívat do amerických dějin, zůstaňme u těch našich a vzpomeňme třeba moravského arcibiskupa Metoděje, kterak se Svatoplukovými vojsky v zádech doporučoval hnězdenskému knížeti, aby přijal křest ze své vůle -- jinak jej bude muset přijmout z cizí vůle... A samozřejmě je tu i Svatý Václav, vévoda české země, symbolický hrdina nejedné bitvy a toho času velitel blanického vojska. O husitech už ani nemluvě...

Namítnete: to je minulost! Tak si přečtěte články Romana Jocha nebo projevy současného amerického prezidenta. Opravdu nemají nic společného s křižáckými taženími blahé paměti? Namítnete: to ale ještě neříká nic podstatného o křesťanském učení. A v tom případě s vámi budu souhlasit. Jenže pak je třeba posuzovat stejným způsobem islám a neztotožňovat jej s ideologií (a jednáním) bojovníků Al-Kaidy, jejichž motivace mnohdy vůbec nemusejí být náboženské.

V dějinách křesťanství je nicméně jeden zásadní moment, který mu -- alespoň podle mých, spíše laických vědomostí -- dává vůči islámu jednu podstatnou výhodu. Tím momentem je úspěšná sekularizace. Je to možná paradoxní, ale teprve v okamžiku, kdy ztratilo nejen militantní "křižácké" ambice, ale z velké části i ochrannou ruku státní moci, mohlo křesťanství -- tváří v tvář často povrchním útokům různých pseudoosvícenců -- prokázat, v čem je opravdu životaschopné. Dodnes je to pro mnohé křesťany těžká zkouška -- jakmile se pluralita stane legitimní, dostává se každý monoteismus do pochopitelných obtíží a nejistot, jež snadno mohou vést k útěku do lhostejnosti, ale i k sektářství a fundamentalismu.

Vedle nesporných problémů bylo ovšem mnohé získáno. Především možnost vyznávat víru bez ohledu na konfesi preferovanou státem nebo i jen zděděnou po rodičích -- a tedy možnost zvolit si ji výhradně podle svého svědomí a srdce. To musí na západní civilizaci ocenit právě i muslimové, neboť nevázanost náboženského přesvědčení na centrální donucovací autoritu vytváří prostředí, v němž -- lépe než kdekoliv jinde -- je konverze upřímná, zbavená vnějších tlaků, proto i trvalá a plodná. Je nyní na muslimech, aby zkušenost sekularizace, která v mnohém souzní s jejich tradicí, dokázali rozvinout a aby vyzvedli ze svého duchovního dědictví ty aspekty, které jí nejlépe odpovídají. Není samozřejmě jisté, že se jim to podaří, ba není ani jisté, že k tomu mají dostatek chuti. Pokud jim ale budeme předhazovat, že "Korán je Mein Kampf" a točit filmy o krvavém Saladinově dobytí Jeruzaléma (jako to v současné době dělá Ridley Scott v Maroku -- inu střet civilizací je byznys jako každý jiný...), možná si potvrdíme své pohodlné předsudky a vykompenzujeme své nevyplněné touhy vymýtit ze světa Superzlo a obrátit jej na svoji pravdu. Ty z muslimů, kteří jsou ochotni vyjít nám vstříc, tím ale rozhodně nepodpoříme.

A když už padlo ono nešťastné přirovnání k nacismu, rád bych na závěr dodal dvě věci: 1) Hrůzná Hitlerova ideologie se nezrodila jen tak, ze zlého srdce. Měla svůj kontext, který je třeba brát v úvahu. Hitler byl možná zloduch (když už nějakého potřebujeme) -- ale ti, kteří mu uvěřili, často jen zbloudili v situaci, kdy se cítili frustrovaní a ztracení. To je sice neomlouvá, ale činí to jejich jednání lidsky pochopitelným. Jestliže se Pavel Mareš hlásí ke křesťanskému dědictví, zajisté dobře ví (a není snad drzost, že mu to připomíná zatvrzelý ateista jako já), že spravedlivější a účinnější než šmahem odsuzovat je snažit se nejprve porozumět -- už proto, že sám mohu zbloudit.

2) Nacismus je z jistého hlediska hysterickou reakcí na zmíněnou zkušenost sekularizace, odloučení víry a politické autority. Nacisté chtěli znovu spojit svědomí a moc pod společným symbolem krve a půdy. Berme to jako varování a položme si otázku: jsme dnes, více než půl století po největší katastrofě západních dějin, již dost moudří a silní na to, abychom zkušenost sekularizace zvládli?