Není pochyb, že žijeme v současné fázi rozvoje jak techniky, tak i výroby, které v minulosti neměly obdoby. Za mého dětství byl zázrakem rozhlas, ze sluchátek krystalky, kterou jsem si jako 10 letý školák sám postavil, se ozývala hudba a hlasy, které vysílala desítky kilometrů vzdálená rozhlasová stanice. Když v roce 1953 začalo na Petříně pokusné vysílání televize, byla to přímo fascinující doba. Tehdejší režim potřeboval co nejúčinnější prostředek propagandy, proto nelitoval nákladů a realizoval televizi o tři roky dříve, než tomu bylo v Německu. I Adolf Hitler by se bez vynálezu rozhlasu nikdy nedostal k moci. Jak už vždy v minulosti, doba byla vhodná pro určitého muže v pravou chvíli, s podporou té pravé techniky.

I Hitler toužil po masové televizi, která by ho spojila s manipulovatelnými vrstvami obyvatelstva. Tomuto poznatku vděčíme za lavinový růst komunikační techniky. Samozřejmě druhou stranou mince byla snaha, zamezit jakékoliv nekontrolované komunikaci, ta by mohla být pro totalitu nebezpečná. Už vlastnictví rozmnožovacího stroje bez povolení bylo důvodem k několikaletému uvěznění, telefon dostaly pouze prokádrované osoby, i kopírky se v soukromých rukách nevyskytovaly. Demokratická komunikace, jak ji známe dnes, je podmíněna růstem osobních svobod, tudíž koncem nacismu a komunismu.

Kdybychom chtěli charakterizovat nejdůležitější rys dvacátého století, pak to bylo století komunikace.

Můj dědeček Václav byl synem sedláka z okolí Pelhřimova, čili "Pejřimova", jak se to vyslovovalo, obce přímo pod Křemešníkem. Jako druhorozený syn musel s mladším bratrem do světa. Statek zdědil nejstarší syn, bratry vyplatil tím způsobem, že jim financoval učení u krejčovského mistra ve Vídni. Nikdy to nezapomněl, za ty peníze by býval měl hezký kus lesa, který nutně potřeboval, vyčítal mému dědečkovi. Po vyučení bylo třeba získat další vědomosti a tak se můj dědeček tehdy vypravil na vandr. Byl tehdy rok 1898, kdo neměl na dráhu, musel jít pěšky.

Tak prošel tehdejší Rakousko- Uhersko pěšky od Štýrského Hradce po Arlberg, naučil se, jak se u saka vyztuží klopy tak, aby nevypadaly jako oslí uši, 1902 se vrátil do Vídně, kde na něho čekala moje babička Františka, složil mistrovskou zkoušku a oženil se. Proč o tom píšu: Už tehdy bylo odborné vzdělání teprve tehdy dovršeno, když získal kandidát nejen odborné znalosti, ale také znalost svého státu, jeho budoucího působiště.

Tehdy potřeboval na poměrně jednoduché výzkumy a cestu zhruba 800 km téměř 4 roky. Telefon sice už tehdy existoval, ale jeho použití bylo vyhrazeno vládním orgánům, tiskem vycházely sice noviny, pro vědce třeba v oboru fyziky vycházely tak zvané Anály, nejznámější byly ty od pana Poggendorfa, tam publikoval třeba Heinrich Hertz jeho práci o šíření elektromagnetických vln.

O nějakých odborných časopisech pro krejčí se tehdy nikomu ani nesnilo, tiskoviny se sázely ručně, náklady byly velmi vysoké. Sázecí stroje Linotype se objevily ve větším počtu teprve ve dvacátých letech, jejich účinek byl ale nesmírný. Najednou bylo možné v poměrně krátké době udělat layout třeba místních novin, ze dne na den vyrostly celé houfy regionálních i celostátních novin. Tehdy už byla Republika Česko-Slovenská, ještě se spojovací čárkou, vznikly takové listy jako České Slovo, Květy, Lidové Noviny, Prager Tagblatt, celá plejáda tiskovin zaplnila dosud téměř prázdný prostor, kde kromě kalendářů pro rolníky a drobnějších publikací třeba o věštbě královny ze Sáby moc četby nebylo.

Koncem dvacátých let začíná v Čechách i rozhlas. Na začátku tohoto období, 1926- 1928 se soukromé přijímače ještě zabavovaly, v depozitáři ministerstva pošt byly ještě v roce 1956 desítky těchto zabavených stanic zlikvidovány. 1929 začíná česká pošta vydávat soukromé licence, i můj tatínek si pořídil tehdy hříšně drahou třílampovku, samozřejmě technický koncept allkoncert, tudíž zpětnovazební detektor a dva nízkofrekvenční zesilovače, výstup šel na reproduktor s mohutnou černou troubou, hrdý výrobek firmy Neufeld a Kuehne, Kiel. Už jenom neustálé dobíjení žhavicích akumulátorů bylo zaměstnáním, kterým se vykupovalo několik hodin poslechu.

Důsledkem tohoto rozvoje bylo neustálé zvětšování oblasti, ve které byla komunikace v časovém rozpětí třeba jedné hodiny aktuální. Byl tento rádius ve středověku kolem 2 km (pěší cesta tam a zpět) koncem dvacátých let už dorazily zprávy z Londýna (Rugby) nebo Berlína (Koenigswusterhausenu) , Říma, Vídně prakticky bez zpoždění. Můžeme proto zanést do našeho grafu kruh s průměrem asi 1000 km pro zprávy, pro pohyb osob by však měla být hodinová hranice kolem 50 km, převažuje železnice.

Po druhé světové válce se zvýšila jak rychlost přenosu zpráv, dálnopis (telex, později i facsimile) tak i dopravy, letecká doprava se stává dostupnou i velkému počtu vědců a podnikatelů. V sedmdesátých letech pak liberalizace letecké dopravy dosáhla takového stupně, že prakticky kdokoliv může trávit dovolenou tisíce kilometrů od svého bydliště.

Skutečná globalizace však začíná digitálním spojením prostřednictvím sítí. Z vojenské sítě, která byla původně určena ke komunikaci mezi obránci USA povstal kolem r. 1986 veřejně přístupný internet, síť, která dnes ve vteřinách propojí s uživateli na opačné straně zeměkoule.

Nejpodstatnějším parametrem rozšíření komunikace je počet osob, které se mohou bez podstatného zpoždění vzájemně informovat o čemkoliv, samozřejmě zvláště důležité jsou informace vědeckého, technického a politického rázu, ty ostatní mají také svůj význam v tom, že pomáhají překonávat omezení dané místem pobytu účastníků. Na začátku minulého století komunikovalo u stolu snad 6 až 10 osob, ve školní třídě snad 30, na konci století těch osob byly milióny!

Bohužel však ke skutečné komunikaci patří také poznání životních podmínek, mentality a dějin svých partnerů, proto i dnes nejde nic bez cestování. V EU musí být proto prvořadým úkolem, umožnit mládeži cestování po celém území, od Portugalska po Estonsko nebo Řecko. Nejlepší formou je vždy návštěva školy, výuka řemesla nebo časově omezené zaměstnání daleko od domova, zde bude nepochybně cestování spojeno i se zdokonalováním se v jazyku, proto očekávám největší zájem o Velkou Británii a Německo. Prozatím ale k takové výměně mládeže existují pouze velmi omezené možnosti, při zprostředkovávání takových prázdninových pobytů v Mnichově jsem zjistil, že je to velmi obtížné.

Co to má společného s naším školstvím a vědou? Mnohé změny, vyplývající z obrovské množiny volně komunikujících lidí se společnými zájmy jsou v rozporu s dosavadní taktikou našich vzdělávacích institucí. Za diktatury průměrnosti bylo nežádoucí, aby se někdo třeba v cizině s někým seznámil a začal něco dělat, co by se vymklo kontrole strany a vlády. Ze setrvačnosti jsou naše vysoké školy ještě do značné míry ovlivněné touto zápecnickou atmosférou. Zahraniční semestr nebo praktikum jsou z mnoha důvodů spíše výjimkou, než pravidlem.

Faktem je, že životopisy všech nositelů Nobelovy ceny demonstrují neustálý pohyb, v zájmu vědy se lidé stěhují na druhou stranu zeměkoule, věda je dnes záležitostí celého lidstva. Země je opravdu pouze modrá kulička z pohledu sluneční soustavy, z ještě větší zdálenosti pouhý prášek.

Dnešní vědec pociťuje velmi přesně jeho omezení, zabýváme se především tím, co je pro naše přežití důležité, význam základního výzkumu, t.j. složení hmoty, přírodní konstanty a zákony má tentýž význam, jako budování základů velké stavby. Proto je důležité, už pokročilejším studentům zprostředkovat dostatečný nadhled nad celým oborem, udělat z nich manažery. Samozřejmě musí řešit jednotlivé problémy, ale pro jeden strom nesmí zapomínat na celý les.

K úspěšné vědecké kariéře jsou nutné také určité osobní návyky. Na rozdíl od politiků, kteří žijí z nekritického prosazování vlastní osoby, se seriózní vědec neustále sám kontroluje, analyzuje vlastní výsledky a vyvozuje důsledky z mezer v důkazech. K tomu je právě bezpodmínečně nutná komunikace, sledování práce vědců, pracujících na podobných problémech, setkání s nimi, vzájemné ovlivňování a informování.

Na německých vysokých školách (bohužel ale ne všude stejně intenzivně) se nadaní studenti dostanou už v konečné fázi studia do vědeckého výzkumu, už jejich diplomní práce dosahují dnes úrovně dřívějších disertací. I v dosud bohatém Německu jsou už delší dobu pracovní příležitosti pro nadané absolventy vzácné, proto jich mnoho odchází do USA. Protože už na začátku studia stojí ovládnutí angličtiny jako řeči vědců, nemají zpravidla z tohoto důvodu žádné potíže. Další důležitý návyk je, zvládnout metodiku studia pramenů, vynalézat znova a znova totéž kolo je nejenom únavné, je to také kontraproduktivní. Proto by měl každý student znát základy vědecké rešerše, hledat pomocí správně volených hledacích termínů (keywords) práce, zabývající se jeho oborem zájmu. Dobře provedená rešerše a z ní vyplývající sbírka publikací na sledované téma je nejlepší startovní blok k solidní práci.

V Čechách bývalo důležité, nasbírat množství faktů z učebnic, naučit se standartním metodám, jak řešit určité problémy, ale doba je taková, že s tím, co jsme se v průběhu studia naučili, vystačíme nanejvýš několik roků. Abychom jako odborníci vyplnili lidský život, t.j. nějakých 40 roků aktivní činnosti, musíme pokračovat ve studiu až do důchodu. Návyky, které nám vysoká škola v tomto směru zprostředkuje, patří k nejdůležitějším základům vzdělání.

Proto bych našim studentům doporučil, trénovat samostatnost, iniciativu, nečekat na pokyny a rozkazy shora. Nejdůležitější je, rozhodnout se pro téma, které není zcela mimo zájem světové vědecké veřejnosti, snažit se na toto téma soustředit co nejvíce informací a začít tam, kde je zřejmě ještě třeba doplnit neúplný výzkum. Samozřejmě je ale důležité zjistit, kdo na čem v daném oboru pracuje, aby se zbytečně nekonkurovalo, nýbrž pracovalo v týmu.

Abychom našim studentům poskytli možnosti k takovýmto startům, je nezbytné více propojovat pracoviště ČAV a výzkumných ústavů, vývojových oddělení průmyslových firem jako Škoda, Tesla a pod. s vysokými školami, to je nepochybně už dnes realita, ale nedosahuje úrovně, obvyklé třeba v Německu. V Garchingu je např. strojírenská fakulta vybavena aerodynamickým tunelem a měřící technikou sponzorovanou firmou BMW. To se týká aplikovaného výzkumu. Takové firmy, jako třeba BMW, znají studenty posledních semestrů už dost důkladně ze spolupráce s nimi, proto nikoho nepřekvapuje, že mnozí dostanou nabídku zaměstnání ještě během studia. V oblasti základního výzkumu je úkolem vlády a institucí, které se zabývají sbíráním prostředků od sponsorů, vybírat efektivní pracoviště a podporovat jejich schopnost konkurovat se světovými laboratořemi. Na podporu stylem zahradníkovy konve nemají prostředky ani nejbohatší státy. I zde ale platí, že zejména mladší schopní vědci musí dostat příležitost ztrávit přiměřenou dobu na mezinárodně uznávaných institucích, jako třeba CERN ve Švýcarsku, ESO v Chile ,,JILA a NBS Colorado, PTB Braunschweig a podobně. Bohužel, českým problémem (německým v menší míře, v rozvojových zemích ale ještě velmi rozšířeným) je řada ohledů na zasloužilé a ve službě vědě zešedivělé osobnosti, kterým takové cesty dáváme za odměnu, realita je ale taková, že cestování, účast na konferencích a kongresech přinese největší efekt u střední generace mezi 30 -- 40 roky, musíme-li prostředky využívat hospodárně, nezbývá, než je soustředit na perspektivní osoby a projekty, které se teprve rozvíjí.

V současném období komunikace bez hranic je třeba také výuku a styl našeho školství tomuto trendu přizpůsobit, bez jazykových znalostí není cestování k ničemu. Proto je zvyšování kvality výuky cizích jazyků prvořadým úkolem!

Další investicí s vysokou renditou je národní datový soubor literárních dat o všech dosažitelných publikacích , autorech a jejich objektivním hodnocením (počtem referencí v novějších pracích, uvádějících sledovanou práci v seznamu literatury). Příkladem by mohlo být středisko FIZ- Karlsruhe v Německu. Průběžnou úroveň studentů zvyšuje velmi podstatně přístup ke všem aktuálním odborným časopisům, bohužel jsou jejich ceny v ČR zcela mimo finanční možnosti typických studentů. Proto musí mít pro své studenty každá škola čítárnu, vybavenou všemi standartními odbornými časopisy, u těch zvláště nákladných by jistě stačilo, zařídit jejich systematické obíhání, aby v průběhu semestru každý měl možnost úplné informace o pokroku ve své studijní oblasti. Samozřejmě k tomu patří i možnost, pořídit za skutečně nevýdělečnou cenu kopie těch důležitých článků pro soukromou sbírku.

Bez těchto opatření je dnešní komunikace pouze velký chaos, ve kterém se málokdo opravdu vyzná. K dosažení výšin v oblasti vědy a techniky je však třeba, úsilí všech usměrňovat na podstatné úkoly, rozptylování energie na nepodstatné činnosti je na této cestě brzdou.

Nobelova cena je sice nejznámějším vědeckým vyznamenáním, ale i ten nejúspěšnější vědec nemá šanci, není-li v kruzích vědecké komunity osobně dobře známý, nemá-li mezi ní přátele. Proto bych její nositele považoval za tu část vědců, která tráví zpravidla více času na konferencích, než v laboratoři. Pro reálnou pozici toho kterého národa na žebříčku vědeckého pokroku je důležitější, mít co největší počet skutečně špičkových vědců v co největším počtu oborů, kteří tvoří vlastní originální práce v laboratořích. Budoucí špičky staví pak už na vysokých základech daleko snadněji. Vzpomeňme na přirovnání nás jako trpaslíků na ramenech obrů!