Jediné, co Britům odjakživa připadá úžasné tak, že by se to mělo malovat, jsou oni sami. Pravou národní galerií u nich není British National Gallery, kde budete skutečný British National obraz hledat tak půl dne, ale National Portrait Gallery, která je taky v Londýně a navíc hned vedle. V ní jsou pěkně v sochách a obrazech vyvedeni nejslavnější ostrované minulých i současných věků. Jsou tu členové a předci královské rodiny, Joan Collinsová, vědci, rockeři, sem tam nějaký fotbalista a vůbec skoro každý, o kom se kdy v Británii mluvilo v televizi.

Skotové, kteří ovšem musejí Angličanům ukázat, že mají dost svých vlastních celebrit, si postavili vlastní Scottish National Portrait Gallery v Edinburku. Vyznačuje se tím, že je v ní mnohem víc fotbalistů. Najdete tu taky George Gordona Byrona, protože jeho maminka byla Skotka.

Britská záliba v portrétech je všezahrnující. Do letošního jedenáctého ledna se dala v Londýně vidět výstava nazvaná Pod schody -- 400 let portrétů služebnictva, několik sálů plných obrazů komorníků, zahradníků, černých lokajů, tlustých kuchařek a půvabných služek. Portréty jsou to rozverné a hravé. Možná se na nich malíři cvičili, než si troufli na monumentální ksichty pánů. Anebo si páni nechávali zvěčnit sluhy stejně, jako my si fotíme oblíbené psy. Dřív se psi občas i vycpávali. Je mi trochu divné, že jsem na výstavě neviděl žádného vycpaného černocha nebo půvabnou služku. Třeba je lidstvo hůř vycpatelné než ostatní fauna. Anebo se do člověka musí pěchovat zbytečně moc sena a je levnější vyrobit mu umělohmotný odlitek. To je možné, protože umělohmotných figurín, znázorňujících cokoliv od mimina v kolébce až po čekatele na popravu je v každém britském muzeu a zámku přehršel.

Nejhezčí výsledek přinesla místní portrétní mánie vloni a předloni. Televizní kanál Channel 4 vyhlásil soutěž, do které mohl každý poslat svůj autoportrét. Poslalo několik tisíc lidí. Výběrem vznikla výstava, která právě putuje po britských městech. Já se na ni dostal v Galerii moderního umění v Glasgow.

Nikdy bych nevěřil, na co všechno přijdou lidé, když chtějí ukázat sami sebe. Na výstavě byly autoportrétů desítky, možná stovky a žádné dva si nebyly podobné. Někdo se jen tak obyčejně namaloval fixou nebo něčím jiným, jiný se napsal jako básničku, někdo natočil videoprezentaci, někdo se zobrazil jako předmět, jako část těla nebo třeba jako citrón, někdo se skryl za látku nebo za barevné sklo, někdo se ukázal jako svoje šaty, někdo se popsal slovy, někdo napsal, kým by být chtěl, kdyby nebyl tím, kým je, někdo si vyrobil obrovský životopis s fotkou, někdo náhrobek, pro někoho je důležité, že je lordem, pro jiného, že je úřednicí na berňáku, nějací lidé se představili skupinově, na spoustu způsobů se dovedly ukázat už děti. Možností bylo nepřeberně. Všemi těmi autoportréty jsem se toulal ještě dlouho po tom, co jsem z galerie odešel. Člověku to nedá, aby nepřemýšlel o tom, co by do soutěže poslal on, znáte to. Nakonec stejně začnete pochybovat, jestli byste se náhodou ze všech těch lidí a zobrazení nepoznali tak trochu v každém.

Všechna dilemata mají naštěstí řešení. Ve třetím patře glasgowského obchodního centra Buchanan Galleries stojí několik budek s automaty na pasové fotografie. Mezi nimi je schovaný i stroj, který vám místo čtyř malých fotek udělá jeden velký, áčtyřkový kreslený portrét. Normálně se posadíte do budky, upravíte v zrcátku, necháte zblýsknout a stroj začne kreslit, můžete si dokonce vybrat, jestli tužkou nebo uhlem. Za tři libry dostanete věrnou podobiznu na tvrdém papíře, automatický umělec je talentovaný a bude vám to v jeho podání slušet. Jako bonus se podepíše jako van Gogh. Možná by bylo zajímavé rozvěsit vedle všech autoportrétů z výstavy autoportrétů digitální portréty od van Gogha. Pro ukázku, jak se dívá stroj a jak se dívá člověk.