Čech, přece jen jaksi odchovaný komplexem barokní monumentality, musí mít pocit, že přijel do království pejska a kočičky, kde houfy drobných řemeslníků něco kutí a nikdy od díla neodstupují, aby obhlédli celek. Renesance tu nevznikla na antické předloze, ale drobnohledným pozorováním skutečnosti a detailem jsou tak okouzleni, že se jim prodral v podobě zdrobnělinek i do jazyka. Umí zdrobnit jakékoliv slovo koncovkou ťje, šje, ďje... daleko více, než umíme my, a příbuzná angličtina tomu vůbec nerozumí a kroutí nad tím nevěřícně hlavou. Seděl jsem na lavici hostů v parlamentu a nebyl to parlament, ale parlamenťje a královský hrad je hraďje. Veřejnost se v parlamentu už nemůže šťourat tak volně mezi poslanci jako dřív (omlouvají se mi), protože před třemi lety dal někdo předsedovi vlády, aniž by si toho kdo všiml, pod židli tašku, a když na upozornění, že se má něco stát (tikalo to), vyhodili tašku na dvůr, začal v ní zvonit budík.

Svoboda tu není cítěna jako germánsky monumentální a nadlidský pojem, ale spíše jako svoboďje, to znamená cosi pro každého zvlášť. Každý si ji nese jako vlastní, konkrétní, jasnou a praktickou a nemůže ji zvětšit o ovládnutí svobody druhého člověka. Nejsvobodnější je zde obyčejný člověk. Ten může prakticky všechno, a čím výše se dostává na stupíncích společenského žebříčku, tím musí být ukázněnější a otevřenější. Největší chudák je královna, protože musí být královnou pro všechny časy a příležitosti a občan ji cítí jako svůj majetek, nikoli naopak. Jak zvláštní, že zde nekynou výhody z ovládání. Jak zvláštní, jak jiné, a přitom tak blízké a domácké. "Na co se spoléháte ve válce?" ptám se. "Na civilní obranu," odpovídají. Do armády zavádějí odbory a mám pocit, že bych se měl začít ptát od začátku: "Co je armáda? Co jsou odbory? Co je stát? Co je domov? Kdo je člověk?" Historie i současnost tohoto království odpovídá tak zvláštně, že se ptám sám sebe: "Co vlastně vím?" Existuje tu vedle sebe tolik nesouměřitelných věcí, ale nikdo je neměří, neboť každá věc je chápána jako jedna a svá.

Holanďani jsou bohatí, ale přepychové domy, nóbl auta a viditelně drahé obleky mají jenom cizinci a barevní. Pozůstatek kalvinistické touhy nebýt nadřazený a neděsit bližního svého. Ale když je přepadli Němci, vytahovali děla i z muzeí a bránili se, jak mohli. A holandská ulice! Lidé v Čechách se před ulicí obrňují dvojitými úzkými okny s neprůhlednými záclonami a být na ulici nebo na dlažbě znamená být ztracen. Ale jít po holandské ulici je jako procházet lidskými příbytky. Okna se podobají výkladům, nejsou dvojitá (počasí jim přeje), a jsou plná ozdob, květin a barevných světýlek. Ulice v Praze znamená buď hlomoz nebo mrtvolné ticho bezdomoví. Tady kráčím, hlomoz nehlomoz, cítím hřejivý klid domova, vidím lidi jak odpočívají, hovoří, jedí, jak se koukají na televizi, jak čtou a objímají se, a když se zastavím, zasmějí se a mávají mi. Každý má právo se dívat, jak druhý žije. Vše se nabízí ke zveřejnění, ale soukromí je svaté. Nahlédnutelné a nedotknutelné.

Dnes jsem nemohl spát. Jsme na ostrově několik metrů pod hladinou moře. Nikdy jsem moře neviděl, ale cítil jsem v noci jeho blízkost. Před dvaceti pěti lety protrhlo hráze a ostrov byl zničen. Stojím na pláži v teplém kabátě a nechávám si studenými vlnami slané vody oplachovat bosé nohy. Ukazují mi v hrázi, asi dvacet metrů nad mou hlavou, překousnutou asfaltovou cestu. To udělala minulá bouře. Dívám se po nekonečné hladině a vrací se mi tak známý pocit - strach z prázdna.

Moře! Jak jsme proti němu malí a drobní! Jak je všechna monumentalita stvořená lidskou rukou mizerná! Moře je Holanďanovi soupeřem, má ho v krvi a v historii. Děsí se ho a svádí s ním tvrdý boj. Holandská místnost vznikla z úděsu nad nedozírným, cizím a neovladatelným. Holandská architektura je odpovědí člověka studenému, nepřátelskému, neohraničitelnému a krutému.

18. října ve 14 hodin jsem přejel hranice s veškerým majetkem naloženým na zadních sedadlech osobního auta. Přejel jsem hranice své země poprvé a natrvalo. Je to risk, ale i zrození je definitivní odchod z temného a blahého nebytí do skutečnosti. Před půl rokem o několik ulic dál skočila jedna stará paní z okna. Vyrovnaně a beze zmatku unikla vše prostupujícímu smutku a osamělosti člověka, který je dvacet pět let v cizině a neučil se cizí řeči, protože doufal v návrat. Před pěti lety vylovili na Kampě tělo dívky Nadi a našli u ní lístek, že v této zemi už nemůže dál žít. Zabil je tentýž vrah. Obě ženy se ocitly v prázdnu a cizině. Tam i zde. A možná není návratu. Pro nikoho. Život je tak krátký. My zde klekáme k nohám faraóna a vykládáme sny s myšlenkou, jak vyvést národ ze zajetí a jak vysušit Rudé moře. Vy tam doma si rejete do duše větu, že než celý život klečet, je lépe žít hodinu vestoje a nad Čechami zní už tři sta padesát let akordy téže Osudové. Tři sta padesát let odcházejí čeští bratři budovat své tiskárny do zahraničí, strkají knížky mezi kupecké zboží, aby promaštěné byly v Čechách zase čteny. Páter Koniáš vytrhává z podlahy prkna a žáci na jezuitské koleji čtou potajmu Husovy spisy. Jaký letopočet se dnes píše? Komenský zakončil svou pouť tam, kde já ji začínám. To moře ztraceného času, kterého se děsíme, které máme v krvi a v historii! Ten strach z prázdna, které omývá české břehy a protrhává hráze!

Český fejeton je nekonečná spousta drobných stránek, a kolik jich lidé opíší, tolik jich dopadá na společný prostor života a historie. Česká odpověď studenému, nepřátelskému, neohraničitelnému a krutému je hledání detailu lidské tváře.

5. listopadu 1978