Za prvé se domnívám, že na současný impozantní ekonomický rozvoj je třeba také nahlížet z perspektivy v podstatě dvou naprosto odlišných světů -- státního sektoru, který dnes jen zcela výjimečně může po vstupu země do WTO konkurovat bez subvencí na světovém hřišti (produktivita práce nerovná se levné pracovní síle) a dále velice dynamické privátní sféře, která není výsostnou doménou nadnárodních korporací, ale také dravých domácích podnikatelů či 'čínské ekonomické lobby' kontrolující oblast Jihovýchodní Asie z center jako Hong Kong, Taipei, Singapore, či Kuala Lumpur.

Pro vystižení současné syrové atmosféry dnešní Číny si představme následující krajně surreálný obrázek, kde na jednom spektru společnosti vzkvétá globální kapitalistický systém - i když často s prvky raného taylorismu (včetně pracovního kontraktu "at will" toho nejhrubšího zrna) - a kde na druhé straně většinou ještě existují původní vnitrozemské státní podniky z dob masové industrializace, které v mnoha případech již v podstatě nevyrábějí, ale jen vegetuji jako kulisa vytvářející dojem umělé zaměstnanosti díky přílivu astronomických subvencí, a to v řádech desítek miliard dolarů z centrální i z komerčních bank podle příkazů vlády.

Současný režim si stále ještě nemůže dovolit zaříznout upadající státní sektor definitivně, i když tento program nesmyslných dotací je dlouhodobě neudržitelný - bylo by levnější platit raději přímou podporu dělníkům a fabriky rovnou strhnout -- což navrhují zcela otevřeně čelní ekonomové například z Peking University, a to přímo v hlavním vysílacím čase na státním TV kanále.

Jen malá poznámka, co by tomu asi řekl pan redaktor Věrtelář, ekonomický redaktor Haló novin, opěvující pravidelně ekonomické zázraky čínského komunistického hospodářství, které se v podstatě jako takové na celkové produkci v Číně podílí dnes jen marginálně ?!?

Bývalá průmyslová centra těžkého průmyslu na východě země již propustila desítky milionů svých zaměstnanců, často bez nároku na odstupné a s malou možností rekvalifikace či jinou formou pomoci. Organizované demonstrace těchto rostoucích řad nezaměstnaných, kteří se najednou ocitli uprostřed svého produktivního života v naprosto nekompatibilním postavení vůči novému socio-ekonomickému systému jsou velmi často na pořadu dne a tu přehlíženy jindy zas rázně potlačeny represivním aparátem.

Položme si však nyní otázku, zda-li potencionálně nehrozí nebezpečí, že v situaci, kdy nárůst nespokojenosti této neprivilegované části populace by dosáhl onoho příslovečného kritického bodu -- mohlo by se to stát impulsem pro živelný a nebo také základem pro třeba zcela vykalkulovaný pokus o částečnou změnu kurzu či obměnu celé politické reprezentace?

V této rovině vzpomeňme například na neustále vnitřní souboje, které se odehrávaly za oponou většiny autoritativních režimů. Jen na příkladu bývalého SSSR je možné pozorovat ty nekonečné strategické zákulisní hry různých zájmových skupin o moc. Jejich dočasná spojenectví i zrady, ať už mezi frakcemi z řad armády, stranických aparátníků, tajných služeb, ale také progresivní části populace jakožto vědců, pragmatických ekonomů nebo etnických menšin v aparátu satelitních regionů. Taktéž v širší historii bychom mohli nalézt plno podobných alegorií kdy aktuálně vyhrocené rozdíly napříč společností byli zneužity jako výtah k moci určité vládní frakci.

Je třeba podotknout, ze nějaká extremní varianta takovéhoto extrapolovaného vývoje je pramálo pravděpodobná - současná vládnoucí generace často studovala v zahraničí či na domácích 'liberálních ekonomických ústavech' a především její silné osobní propojení s ekonomickou sférou prakticky vylučuje jakýkoli návrat k zásadně předreformním pořádkům.

A nejmladší generace? Ta si je dnes již naprosto pevná v těsných kramflecích západního konsumerismu, a to ve všech oblastech života, včetně masové kultury, která je v podstatě přímo napojena na globální mediálně-produkční konglomeráty což je rozhodně na škodu bohaté kulturní tradici, ale ruku na srdce - totéž se děje pohříchu i u nás.

Z politického hlediska nebezpečím spíše zůstává v dlouhodobě nastaveném patu, a to zakonzervováním současného zkorumpovaného politického systému jako v případě Jižní Koreje či Taiwanu kde politická pluralita přišla pomalu až téměř 50let po druhé světové válce. Například až nedávná asijská finanční krize z let 1997/8 přinesla politickou katarzi do Jižní Koreje a tradiční nacionalistické seskupení Kuomintang s vládním monopolem je na Taiwanu donuceno k ústupu až po korupčních skandálech s tendry na zbraňové systémy kulminující v roce 2000.

Jaké konkrétní dopady by tedy mohl mít takový hypotetický nenásilný 'palácový převrat' v nejužším vedení čínských vládních kruhů? Mohlo by se například jednat o určité zvolnění procesu otevírání se světu jak v domácí, tak i zahraniční politice, a to v případě vítězství nacionálního izolacionistického proudu podporovaného armádní špičkou, která chtě nechtě nyní čelí vyhlídce na reformu ozbrojených sil v západním stylu - tedy omezení stavu konvenčních zbraní, snížení stavu mužstva, přechodu na specializované moderní jednotky a především větší civilní kontrolu.

Či naopak v případě vítězství ostře realistického křídla s vyhlídkou na posílení spolupráce v rýsujícím se globálním silovém mega bloku Čína-Brazílie-Indie které tak nečekaně a k úžasu EU - USA bouchlo do stolu na posledním kole jednáni WTO.

Závěrem zdůrazněme, ze se Čína otevírá světu již třetí desetiletí a tento vývoj jako takový je zřejmě nezvratný. Ale vnitřní hluboké domácí kontrasty, megalopole -venkov, koexistence ultraliberální ekonomiky a plánovaného státního sektoru a to vše ještě zabaleno v prostředí hluboce zkorumpovaného státního aparátu na všech úrovních může jistě přinést ještě nečekané zvraty i s důsledky zejména pro geopolitické aspirace Číny v nejbližších letech.

I z těchto důvodů by bylo proto dobré tomuto tématu věnovat seriózní debatu například v našich tak často krátkozrakých veřejnoprávních médiích.