8. 12. 2003
Postoj "To se mě netýká" je nebezpečný. A platí to i o vztazích mezi národyMáme se "plést do cizích věcí"? Je to velmi důležitá otázka. Lze to samozřejmě provádět buď s dobrým úmyslem, nebo se zlým úmyslem. Máme zasáhnout, když opilý soused téměř denně bije manželku a děti, když parta skinheadů napadá nejprve slovně a posléze i fyzicky Romy (ale i jiné "černé", a to může být Ind, Řek, Turek, Španěl, nebo i kdokoli ze střední Evropy, kdo se jen déle "neuváženě" opaloval). |
Model chování -- to se mě netýká -- je velmi pohodlný, ale pro lidskou, dobře fungující společnost velmi nebezpečný. Toto by asi nejlépe mohli potvrdit ze své každodenní praxe policisté, vyšetřovatelé, soudci a všichni ti, kteří se při své práci setkávají s lidskou lhostejností a strachem. Ano, strachem z následků pravdivé výpovědi o určité události a následků s tímto správným chováním spojených. Problém se týká všech -- ať jsou bohatí nebo chudí, vlivní nebo bezvýznamní. Počínaje obchodníkem -- mazaným, který má radost, když napálí a ošidí zákazníka, nebo takovým, který má radost ze spokojených zákazníků a odběratelů. Toto samozřejmě platí i pro elity jednotlivých národů a států - lépe řečeno, mělo by platit. Lidé na vrcholu mocenské pyramidy by měli ukazovat správný směr vývoje lidské společnosti (i když to bude v určité době a situaci nepopulární) a ne, stále zdůrazňovat, že to, kam chce směřovat většina, to je ten nejlepší směr. Není tomu tak vždy. Z historie víme, jak mnohokrát většina, v mnoha zemích a říších naší planety vedla svůj národ, ale i jiné národy do velkých katastrof. Během staletí a tisíciletí vykrystalizoval zdánlivě nejsprávnější názor -- každý samostatný stát a země má plnou suverenitu. Pokud se jedná o státy s plně zajištěnou svobodou pro všechny občany své země -- svobodou politickou, náboženskou, národnostní -- je vše v pořádku. Víme však, že i v naší době existují země a státy, kde veškerou moc v zemi uzurpoval diktátorský, nelidský režim, který své vlastní občany drží v nesvobodě (zažili jsme to i my v naší zemi, a to nedávno). A jsme u kořene věci -- buď podle prvně jmenovaného principu -- suverenita státu na prvním místě -- necháme miliony těchto lidí trpět (nesvobodou, ale i nespravedlivým vězněním, mučením a likvidací lidí s jiným názorem), nebo se jasně přikloníme jako k vyššímu principu pomoci těmto zemím vymanit se z těchto intolerantních režimů a nastartovat tak cestu ke svobodnému rozvoji lidských osobností. Tento proces není a nebude snadný, ani rychlý. Politický tlak na změny v těchto nedemokratických zemích je třeba zesilovat (tomuto nejvíce škodí nejednota demokratických zemí) a v případě nutnosti se nesmíme obávat použít i silové prostředky. Jsem rád, že tento postoj, sice s obtížemi, ale přesto začíná v současnosti převažovat. Nenechme se ovlivňovat moderním relativizováním takových základních pojmů jako jsou dobro -- zlo, pravda -- lež, právo -- bezpráví ... O správnosti této cesty "plést se do cizích věcí když je to nutné", svědčí případy zemí, kde tento zákrok byl proveden, a to úspěšně. Že se nepíše o Bosně -- Hercegovině, Kosovu, Afghánistánu a dalších zemích ve sdělovacích prostředcích (nebo alespoň o hodně méně) znamená, že množství problémů se v nich zmenšilo a kvalita života lidí v nich žijících se zlepšila. Ve schopnosti pomáhat druhým (ať už jednotlivcům, skupinám, nebo národům) je budoucnost vývoje lidské společnosti. |