Pákistánský vězeň, třiadvacetiletý Shah Mohammed, se v táboře v zálivu Guantánamo čtyřikrát pokusil o sebevraždu. Byl propuštěn v květnu letošního roku a žije v údolí Swat v Malakandských kopcích u Pešaváru. Od té doby, co byl propuštěn, trpí nočními můrami. V Kandaháru a v Guantánamu byl vyslýchán desetkrát. Oživne pouze, když s ním začnete hovořit o rybaření. Od návratu domů ribačí hodně. "Nejvíc mám poškozený mozek. Můj fyzický a psychický stav není normální. Změnil jsem se," říká. "Už se moc nesměju ani se ničím nebavím."

Na dotaz, proč se tolikrát pokusil spáchat sebevraždu, pokrčí rameny. Ale začalo to tehdy, když ho Američané, bez vysvětlení, dali v Guantánamu po dobu celého měsíce na samotku. Ne proto, že by porušil nějaké předpisy, ale prostě proto, že ho neměli kam jinam dát, zatímco budovali novou část tábora.

"Nebyla tam okna. Byly tam čtyři zdi a plechová střecha, žárovka a zařízení na klimatizaci. Klimatizace byla zapnutá a byla tam nesmírná zima. Ráno mi odnesli pokrývku a vrátili ji večer. V té místnosti mě zadržovali měsíc. Ptal jsem se jích: 'To má být nějaký trest?'A překladatel odpovídal: 'Ne, to se děje na rozkaz pana generála.'"

Ve snaze zabránit mu v opakovaných pokusech o sebevraždu mu američtí lékaři dávali proti jeho vůli nějaké neznámé injekce. "Odmítal jsem a oni do cely přišli se sedmi-osmi lidmi a drželi mě a dali mi tu injekci. Byl jsem měsíc paralyzován. Neviděl jsem nahoru, neviděl jsem dolů. Nemohl jsem myslet. Dávali mi utišující tabletky. Nutili mě, abych je polykal, i když jsem to nechtěl. Někteří lidé dostávali injekce každý měsíc."

Ze svědectví osob, donedávna zadržovaných v zálivu Guantánamo, vyplývá, že je tábor nyní zpotvořením mezinárodního práva, kde se cizinci stávají terčem veškeré tvrdosti amerického vězeňského systému, aniž by jim byly k dispozici svobody, které mají američtí vězni podle zákona v důsledku svých občanských práv. A z duševního hlediska je nejničivější hrozba, která je naprosto cizí americké ústavě, totiž hrozba nekonečného věznění bez soudu či bez odvolání, na základě rozhodnutí jediného muže - amerického prezidenta.

Co je vlastně Guantánamo? Výstižnou definicí je výrok jednoho vězněného na pohlednici, který unikl v srpnu 2002 cenzorům. Francouzský vězeň Nizar Sassi napsal tehdy svým příbuzným: "Chcete-li definici tohoto místa, je to toto: Nemáte právo mít žádná práva."

O co jde, odhalil americká ministr obrany v srpnu 2002 tímto svým přeřeknutím: "Podařilo se nám dosáhnout úspěchu tím, že jsme neeliminovali al Kajdu." Američanům se nepodařilo najít ani Usámu bin Ládina, ani čelné představitele Talibanu, a tak si vytvořili na jednom karibském ostrově model toho, co znamená jejich rétorika o "válce proti terorismu". Přivezli tam z celého světa osoby, podezřívané z terorismu, vnutili jim disciplínu a pořádek a snažili se v nich vyvolat nenávist vůči Spojeným státům. Je tomu, jako by Bushova vláda tolik chtěla, aby byla hollywoodská fantazie, že existuje nějaký ústřední teroristický tábor, pravdivá, že si ho Američané vybudovali sami.

660 osob, vězněných v Guantánamu, stále nemá vlastní hlas a Spojené státy nikdy v jednotlivých případech nevysvětlily, proč tyto osoby zadržuje.

Většina těchto osob byla zatčena v Afghánistánu, ale mnohé Americe předaly jiné země. "Je to nesmírně heterogenní skupina. Je tam asi 40 národností a 18 různých jazyků," vysvětluje Daryl Matthews, forenzní psychiatr (viz též rozhovor s ním, který vysílala britská televizní stanice Channel Four News, ZDE), který strávil letos v květnu týden v táboru Guantánamo. "Existuje tam velký rozdíl mezi osobami, které hovoří arabsky, a osobami urdsky-paštunského původu. Jsou tam někteří lidé, kteří jsou velmi vzdělaní a pozápadnění a někteří, kteří nejsou vůbec ani vzdělaní ani pozápadnění. Jsou tam velmi mladí lidé a jsou tam i někteří velmi staří a moudří lidé. Jsou tam lidé, kteří umějí dobře anglicky a lidé, kteří anglicky neumějí ani slovo. Jsou tam lidé s psychickými nemocemi, jsou tam někteří velmi světští lidé a někteří hluboce nábožensky založení lidé."

Shafiq Rasul z Tiptonu v západních Midlands v Anglii si s sebou do Pákistánu odvezl šatník nejmódnějšího západního oblečení. Byl s dvěma přáteli zatčen Severní Aliancí a předán Američanům v prosinci 2001. Džamil al-Banna a Bišer al-Rawi, dva uprchlíci, žijící v Británii, byli zatčeni v Gambii v západní Africe a předáni Spojeným státům. A mnoho dalších.

Celé to pro mnoho zadržovaných osob - včetně toho malého počtu, kteří zatím byli propuštěni - začalo tím, že byli na místě, kde byli zatčeni, ze zcela nevojenských a neteroristických důvodů. Mohammed říká, že šel pracovat pro Taliban jako pekař, Razaq tvrdí, že byl misionář. Razaq řekl britskému novináři, že je přesvědčen, že jediným důvodem, proč byl z Afghánistánu odvezen na Kubu, bylo to, že umí anglicky. Věznili ho už měsíc v Afghánistánu v městě Šeberganu v přeplněném vězení Severní aliance, kde jim dávali velmi málo jídla, když přišli vojáci Severní aliance a zeptali se vězňů, kdo umí anglicky. Razaq se přihlásil.

Svázali mu ruce a byl odveden do malé místnosti, kde ho donutili, aby si klekl před dvěma Američany v uniformě. Výslech trval asi tři nebo čtyři minuty a skládal se ze dvou otázek: "Jak se jmenuješ a proč jsi přišel do Afghánistánu?" Pak ho odvedli ven, nasadili mu na hlavu kápi a odvezli ho na letiště, odkud ho letadlem odtransportovali do Kandaháru. Mezi vyslýchajícími Američany a vojáky, kteří mu dali kápi na hlavu, nebylo žádného kontaktu. Jinými slovy, Razaqa se Američané rozhodli odvézt do Kandaháru pouze na základě skutečnosti, že uměl anglicky.

Jiný Pákistánec, nyní třiapadesátiletý Mihammed Saghir, majitel pily, nebyl podroben vůbec žádnému výslechu v Šeberganu. Byl prostě svázán na rukou a na nohou, zavázali mu oči a vrtulníkem ho odvezli do Kandaháru.

Shah Mohammed se v Kandaháru setkal s Australanem Davidem Hicksem. Američané se chovali jinak k zadrženým osobám z různých etnických skupin. Australana se ptali na daleko víc věcí než ostatních zadržovaných.

Propuštění vězni svědčí o tom, že s nimi bylo v Kandaháru zacházeno nesmírně tvrdě. "Svázali mi ruce tak pevně," svědčí Razaq, "že jsem měsíc nemohl používat svou pravou ruku. Mysleli jsme, že nás v Kandaháru zabijí."

"Prostě nás vzali a z letadla nás [svázané] vyhazovali." říká Saghir. "Někteří lidi byli zraněni, někteří z nich dost vážně." Mohammed: "Vykopali nás z letadla a hodili nás na zem."

V Kandaháru spali věznil v malých skupinách pod plátěnými střechami na holé zemi, obklopeni ostnatým drátem a za trvalého dohledu. Každý dostal jednu přikrývku. Bylo zimní období. Voda, kterou dostali v lahvi na pití, byla ráno zmrzlá. Po dobu prvních dvaceti dní měli zakázáno mluvit. Nikomu nebylo dovoleno, aby spal déle než hodinu. Pak ho vždy probudili.

Vězni byli vyslýcháni, mezi výslechy byly dlouhé intervaly. "Ptali jsme se, proč jsme tady," říká Mohammed. "Odpovídali: 'Budete vyslýcháni a nevinní budou propuštěni.' Neřekli nám, že nás odvezou na Kubu."

Z Razaqova svědectví vyplývá, že jakmile byla zadržená osoba jednou poslána do Kandaháru, obrovská americká vojenská byrokracie si s ní dovedla poradit jen tak, že tyto osoby poslala na Kubu. "Při posledním výslechu v Kandaháru mi dal americký vyšetřovatel napít vody a ujistil mě, že budu propuštěn. O tom, že budu propuštěn, jsem byl ujišťován několikrát."

Pak byli zadržené osoby odtransportovány letecky na Kubu známým způsobem, v oranžovách kombinézách, se zavázanýma očima a v poutech. Po příletu na Kubu je, ještě svázané a se zavázanýma očima, brutálně shodili z letadla. Mnoha lidem při tom zlomili nos. V prvních měsících žili vězni v táboře X v drátěných klecích. Fotografie z tábora vyvolávaly ve světě mocné protesty. Spojené státy, země, která se odmítla podrobit mezinárodnímu soudnímu dvoru, si tu - jak svědčily fotografie - vybudovala mezinárodní vězeňský tábor. K pocitu izolace přispělo i to, že byl tábor na Kubě, na jedné z posledních výsep komunismu. První koncentrační tábory vybudovali na Kubě Španělé v devadesátých letech devatenáctého století.

V prvních několika týdnech byl režim v táboře X velmi tvrdý. Vězni nesměli spolu mluvit, ani šeptem. "Strávil jsem první měsíc v naprostém mlčení," říká Mohammed. Během této první fáze se nesměli ani modlit - islámci se musejí modlit pětkrát denně. Dostali jen deset minut na jídlo. Saghir: "Pokusil jsem se modlit, ale stráže nás vždycky za to zmlátily. Když se někdo pokusil vyzvat lidi nahlas k modlitbě, zbili ho a dali mu do úst roubík. Po šesti týdnech jsme zahájili hladovku."

Američtí činitelé v táboře přiznali, že se tam hladovky konaly a některé osoby byly násilím vyživovány. Vězni si však myslí, že hladovky vedly k liberalizaci poměrů. Teprve po čtyřdenní hromadné hladovce byl zrušen předpis, že se nesmí mluvit. Byl zřízen tlampač, který začal vysílat výzvu k modlitbám, lidé dostali víc času na jídlo a byly jim rozdány výtisky koránu a dalších knih. Mohammed svědčí, že osmidenní hladovka, k níž došlo poté, co jeden strážný hodil korán na zem, skončila osobní omluvou od vysokého táborového důstojníka a slibem, že se stráže už koránu nebudou dotýkat.

Razaq svědí o tom, že se v táboru Guantánamo často protestovalo. V některých případech si vězni sundávali své identifikační štítky a házeli je na stráže, anebo tloukli do kovových lavic. Stráže někdy proti vězňům užívaly ochromující plyn.

"Když jsme si strhli štítky, stráže nás požádaly, abychom vrátili přikrývky, když jeden nebo dva vězni neposlechli, postříkali je až do bezvědomí, svázali je a vzali je na trestní celu, při tom se k nim chovali dost brutálně," svědčí Razaq. Neviděl ale fackování.

Švédští aktivisté, usilující o propuštění Mehdiho Ghezaliho, využili švédského zákona o svobodném přístupu k informacím, k získání cenzurované verze zprávy příslušníka švédské rozvědky, Bo Erikssona, který Guantánamo navštívil v únoru 2002. Američané si do Guantánama přivezli pro návštěvu vlastního armádního důstojníka, který uměl švédsky, aby měla americká plně pod kontrolou, o čem si švédští špioni budou se zadržovaným Švédem povídat.

Od dubna 2002 byli vězni přestěhováni do nového tábora, Camp Delta a tábor X byl uzavřen. Skládá se s bloků každý o 48 klecích. V tzv. Táboře 4 je volnější režim pro kooperativnější zadržované. Uvnitř tohoto tábora jsou samostatně vězněny osoby, jejichž procesy se připravují. V táboře Delta je také speciální blok pro tři mladistvé vězně s výhledem na moře a s méně přísným dozorem. V bloku Delta jsou vězněny osoby s duševními problémy. Asi dva až pět vězňů je zadržováno trvale v izolaci v intenzivně hlídaném vězení v táboře Delta.

Američané argumentují, že musejí tyto osoby zadržovat tak dlouho, protože je potřebují vyslýchat. Každý vězeň byl dosud vyslýchán desetkrát až dvacetkrát, každý výslech trvá asi půldruhé hodiny, celkem 15 000 hodin transkriptů, obsahujících asi 200 milionů slov. Ale podle svědectví zadržovaných osob, jsou vězni pokaždé vyslýcháni jiným vyšetřovatelem, ale otázky jsou vždy tytéž.

Vyšetřovatelé se ptají: "Kde je Usáma? Znáte vedoucí představitele al Kajdy? Setkali jste se s nimi?" a tak, říká Saghir. Nerozčilují se, když nedostanou uspokojivou odpověď. "Ptali jsme se jich, kdy budeme propuštěni. Odpovídají: 'To nevíme. Vědí to jen naši šéfové a my jen děláme svou práci.'"

Někdy se zdálo, že vyšetřovatelé chtějí, aby vyslýchaní projevovali sympatie s obětmi 11. září. Když to Saghir učinil, řekl mu tlumočník, že se tak "dostal do další etapy" a že už nebude vyslýchán.

Guantánamo se dost podobá americkým civilním věznicím, avšak liší se od nich tím, že tam prezident Bush vězní stovky lidí donekonečna, aniž by jim dal možnost hájit se u soudu. To považuje právní establishment v USA a v Evropě za nejvíce nebezpečné. A pentagonské "vojenské komise", které mají některé zadržované soudit, jsou natolik kontroverzní, že znepokojují i právníky, jejichž úkolem je uvést tyto komise v činnost.

"Vězeňství je v Americe velký průmysl," konstatuje Daryl Matthews. "Lidé, kteří jsou považováni v Americe za skutečně nebezpečné, jsou transportováni v železech. Lidem se dávají v Americe na hlavu kápě a jsou drženi v železech. Avšak hlavním problémem se zálivem Guantánamo nejsou tamější podmínky, jsou to lidská práva."

Pokračuje: "V táboře Guantánamo existuje další míra stresu: vězni v normálním vězení se soustřeďují na to, jak dlouhou dobu si ještě musejí odsloužit, na styk s právníky, na úsilí dostat se na svobodu. Vězni v Guantánamo nemohou učinit nic z toho."

George Bush a jeho generální prokurátor John Ashcroft jsou muži, kteří jsou přesvědčeni, že proti zločinnosti lze bojovat trestem smrti a dlouhým vězněním odsouzených. Už před 11. září přesvědčovali soudce, aby odsuzovali k přísnějším trestům a zastávali názor, že obhájci ochromují soudní proces. V rétorice, týkající se "války proti terorismu" líčí lidé kolem Bushe "chabé levičáky", kteří zrazují oběti zločinnosti tím, že příliš silně brání práva podezřelých osob.

Ashcroft to řekl rovnou. Chlubil se, že Bushova vláda užívá téže taktiky pro boj proti terorismu jako pro boj proti zločinnosti. "Po dobu téměř dvou desetiletí hlásali někteří lidé ve Washingtonu poraženectví v boji proti pašerákům drog a proti zločincům. Dokázali jsme těmto ideologickým kritikům, že nemají pravdu, že správné myšlenky - tvrdé zákony, tvrdé tresty a trvalá spolupráce - jsou silnější než zločinec či buňka teroristů."

Bushova vláda po 11. září zatkla v USA více než 1000 zahraničních muslimů, hlavně za vízové a imigrační přestupky, avšak vyšetřovala 762 z nich pro podezření z terorismu. Snad nikdo z nich nebyl z terorismu obžalován, avšak trvalo týdny až měsíce, než je FBI přestala považovat za podezřelé osoby. Lidem zadržovaným ve vazebním středisku v Brooklynu bylo zpočátku zabráněno v kontaktech s právníkem a se svými rodinnými příslušníky, někteří se stali terčem násilí a rasistických útoků.

13. listopadu 2001, v den, kdy padl Kábul, schválil prezident Bush dekret, na jehož základě byl založen tábor v zálivu Guantánamo a mají vzniknout vojenské tribunály, které mají soudit zadržené osoby.

Svým způsobem je Guantánamo Svatá Helena bez Napoleona - namísto Napoleona byly náhodně zatčeny pozůstatky jeho armády.

K dispozici byly zavedené procedury mezinárodního práva, v jejichž rámci mohl Washington uspokojit své cíle. Zůstává záhadou, proč se Bushova vláda rozhodla mezinárodní právo ignorovat a vytvořit si právo vlastní. V rozporu s mezinárodním právem odmítla uznat vězně z Afghánistánu za válečné zajatce. Podle jedné - možná neautentické - historky studoval Bush s poradci Ženevské konvence a dočetl se tam, že váleční zajatci musejí dostat 8 - 75 švýcarských franků denně. Když se to dočetl, rozčílil se a nařídil, aby jeho poradci zařídili, aby zadržené osoby nebyly válečnými zajatci.

Oficiálně se Spojené státy schovávají za to, že členové odporu v Afghánistánu neměli uniformy. To je sice pravda, že stejně jako pracovníci CIA v Afghánistánu a v Iráku neměli afghánští bojovníci uniformy, ale to jim nebrání, aby byli prohlášeni za válečné zajatce. Článek 5 Ženevské konvence o tom hovoří jasně: každý zatčený bojovník, jehož status je nejasný, musí být považován za válečného zajatce do doby, než o jeho statusu rozhodne "kompetentní tribunál". Spojené státy zorganizovaly takovéto tribunály během války v Perském zálivu v roce 1991 a během nedávné irácké války. V Afghánistánu nikoliv. Na dotaz, proč nezasedaly tyto tribunály během afghánské války, odpověděl mluvčí Pentagonu, že prezident Bush rozhodl, že jich není zapotřebí.

"Podle rozhodnutí pana prezidenta není pochyb, že tito lidé nejsou válečnými zajatci, a proto nebylo zapotřebí žádného tribunálu," konstatoval mluvčí.

Eugene Fidell, bývalý vojenský právník, nyní předseda Národního ústavu pro vojenskou spravedlnost v USA, konstatuje, že rozhodnutí nevytvořit tyto tribunály připravilo jeho zemi o morální autoritu.

Kdyby bývaly tyto tribunály zasedaly, Američané přesto mohli své zajatce vyslýchat, obžalovat a postavit před soud. Mohli ale předem propustit některé ubožejší zadržené osoby, než je odvezli do Guantánama, jako je například Mohammed Hagi Fiz, bezzubý starý Afghánec, jemuž je nad sedmdesát, který byl propuštěn v říjnu 2002, anebo Abdul Razeq, Afghánec trpící schizofrenií, propuštěný v květnu 2002 s půlroční zásobou léků.

Podivné je, že Amerika sice nepovažuje vězně v Guantánamu za válečné zločince v oficiálním, ženevském smyslu, ale považuje je za válečné zločince v jednom konkrétním slova smyslu - že je může zadržovat až do doby, než "válka proti terorismu" skončí. To tedy znamená, že je Bush může zadržovat, jak dlouho chce, neboť tato "válka proti terorismu" existuje jen jako pojem.

Osoby nejsou ve válce zadržovány z trestních důvodů, jsou zadržovány proto, aby nemohly na bojiště, konstatuje mluvčí Pentagonu.

Jenže osoby zadržované v Guantánamu nemají možnost dokázat soudu, že s "válkou proti terorismu" nemají nic společného. Spojené státy nepociťují povinnost postavit je před soud, nepociťují povinnost dát jim obhájce, a i kdyby byly tyto osoby u soudu osvobozeny, Spojené státy si je mohou podle své vůle zase zatknout.

Louise Christianová, britská právnička zastupující tři Brity, vězněné v Guantánamu, si myslí, že dnešní Spojené státy připomínají Británii v sedmdesátých letech dvacátého století, kdy byla Británie ohrožena irským terorismem. "My jsme také věznili lidi náhodně, bez soudu. Ignorovali jsme skutečnost, že jsou z lidí vynucována přiznání. Každodenní zážitky ze soudní nespravedlnosti vedly k velké míře zatrpklosti a k posílení konfliktu v Severním Irsku, protože měli lidi pocit křivdy. Kriminalizuje-li vláda celou kategorii lidí, jen vytvoří silnější podporu pro lidi, kteří jsou vinni."

A teď může být v Americe prohlášen každý za "nepřátelského bojovníka", ať je či není americký občan. Může tedy být na Bushovo přání vězněn na dobu neurčitou. Několik takových osob je nyní vězněno na samotném území USA.

Přitom právo na řádný soud dostal ze zatčených jen bílý Američan John Walker Lindh. Jiní lidé, v úplně stejné situaci, jsou stále v Guantánamu.

Šest jemenských Američanů ze čtvrti města Buffalo bylo obviněno, že napomáhají al Kajdě. Všichni vinu přiznali, ale jen poté, když jim prokurátor naznačil, že pokud se nepřiznají, budou prohlášeni za "nezákonné bojovníky" a budou uvězněni na dobu neurčitou bez soudu.