Tato hrozba se snad nejjasněji projevuje v americké politické realitě posledních dvou let (tj. v počínání Bushovy vlády po jedenáctém září a v mediální prezentaci její činnosti), ale kořeny tohoto problému -- či chcete-li krize -- sahají až do let osmdesátých. Když jsem před nedávnem obsáhleji ukazoval ZDE, jak propagandisticky funguje americké ospravedlňování války v Iráku a jak je možné, že i ve standardně fungující demokracii může dojít k takřka totální manipulaci, ohradil se E. Kohák -- člověk se 40-letou americkou zkušeností, že o Spojených státech rozhodně nemám mluvit jako o "standardně fungující demokracii", protože zhruba od Reagana to prostě není pravda. Od té doby už totiž prý nezáleží tolik na tom, jestli se činnost vlády reálně shoduje s onou příslovečnou "vůlí lidu", nýbrž jde hlavně o to, jaký mediální obraz dokáže vláda o sobě a o své činnosti vytvořit. Z téže doby -- z 80. let -- pochází shodou okolností pozoruhodná Baudrillardova esej Amerika, v níž autor poznamenává totéž a mluví o "marketingové imunitě vlád".

Žiju několik posledních měsíců ve Washingtonu a vidím, jak masivní propaganda a umně prováděný mediální marketing dokáží průměrného člověka takřka totálně "zblbnout". Vůbec nejde jen o Irák, i když to je nejvýraznější symptom a propaganda - tj. neúnavné omílání polopravd i zjevných nepravd - tu pracuje na plné obrátky. Jde obecněji o to, že politika Bushovy administrativy je v dlouhodobém měřítku zhoubná -- ať už jde o arogantní jednání v mezinárodním měřítku, nebo o naprostou sociální bezohlednost a ekologickou nezodpovědnost.

Bushova vláda je zřetelně vládou "horních desíti tisíc" a prakticky každé její úsilí jde na ruku finanční elitě. Namátkou: výrazné škrty daní z dividend, výrazné daňové úlevy na nákup luxusního zboží, plánovaný projekt těžby ropy na Aljašce v horizontu několika let či zmiňovaný Irák, který je pro amerického daňového poplatníka doslova černou dírou (měsíčně stojí 4 mld. dolarů), leč pro hlavní zainteresované podnikatelské giganty Bechtel a Kellogg, Brown  Root - obě se zřetelnými kontakty na republikánskou vládu - to je zlatý důl. Obyčejný člověk si za Bushovy vlády ve velké většině pohoršil -- o práci přišlo celkem 3 milióny lidí, sociální a vzdělávací programy byly utlumeny, výrazně méně se vynakládá na ochranu životního prostředí; k tomu se zvyšuje deficit federálního rozpočtu, na což doplatí dnešní mladší generace...

A PŘESTO -- G.W. Bush má velkou naději být příští rok znovu zvolen, mimo jiné proto, že masmédia -- zejm. ta klíčová -- rozhodně nepřináší fakta, jak jsem je právě ve zkratce uvedl. Respektive: čas od času něco z toho snad i zazní, leč v záplavě mnohem "podstatnějších" senzací všechno spolehlivě zapadne. Za posledních pár týdnů tím "podstatným" byl např. příběh americké vojákyně Jessicy Lynch - z velké části vymyšlený a nafouknutý, jak sama hrdinka doznala. Následovala kauza "Michael Jackson a zneužívané děti". I nejdramatičtější reportáže televize Nova by se musely při srovnání červenat a nad akčností, ale i nekonečností zpravodajství jsem upřímně žasnul. Jeden americký undergroundový básník okomentoval při své nedávné pražské návštěvě chod amerických masmédií těmito slovy: "Štve mě, že dřív než se dozvím něco o Iráku, musím si třikrát vyslechnout, jak zrovna vypadá prdel Jennifer Lopez." Metafora je to lehce vulgární, leč velmi přesná. V záplavě nepodstatného žvástu se dokonale ztrácí to důležité.

Ale to všechno má svůj řád: médiím přece nejde o to hledat ve skutečnosti to podstatné a aspirovat tak na "něco jako pravdu"; hlavním účelem je PRODAT zprávu, přinést senzaci. Nedávno k tomu u nás vyšla velmi ilustrativní kniha -- Ignacio Ramonet: Tyranie médií.

A americká masmédia dnes nakonec ani nemají důvod být tím příslovečným "hlídacím psem", který "jde vládě po krku". Bush hájí zájmy nejmajetnějších, není tu žádným tajemstvím, že je "prezidentem Ameriky korporací". A média vlastní a řídí -- zpravidla ti nejmajetnější. Nelze samozřejmě informovat o všem, zprávy je třeba vybírat. E. Herman a N. Chomsky ve své knize Výroba souhlasu, dodnes patrně nejpronikavější analýzy fungování amerických médií, popisují mechanismy, na základě nichž se zpráva dostane (nebo nedostane) do klíčových médií. Autoři uvádí, analyzují a podrobně dokumentují celkem 5 základních filtrů; zmíním aspoň dva: média jsou závislá na reklamě, noviny zhruba ze 2/3, televize až z 95%, a tak se nabízejí společnostem; čím větší společnost a větší zakázka, tím více může zadavatel reklamy ovlivňovat podmínky smlouvy; u těch velkých k nim patří i to, že média nesmí informovat negativně o dané společnosti, popřípadě o skutečnostech, jež by její obchodní zájmy mohly poškodit.

Jiný filtr: média potřebují stálé zdroje zpráv na klíčových politických postech, např. na ministerstvech. Postupně se vytváří pevnější symbiotické vztahy mezi dominantním zdrojem a novinářem, a novinář se stává závislý na svém zdroji, nemůže si dovolit tvrdší kritiku. Atp.

To jsou mechanismy platné obecně, specifikum Spojených států je v tom, že tyto filtry jsou mimořádně silné. "Média často nepřipouští diskuzi o základních věcech, které se týkají většiny lidí. Řídí se agendou elity", tvrdí E.Herman, "Mediální system Spojených států se stal natolik uzavřený pro alternativní materiály o záležitostech, v kterých má silnou pozici vláda a kde hraje důležitou úlohu lobby, jako je např. Střední Východ, že dokonce i mainstreamová média našich spojenců poskytují skutečnou alternativu."

Formálně je vše v pořádku, občané se jednou za pár let dostaví k urnám a zvolí si... otázka je, na základě jakých informací. I kritičtější alternativní média mohou svobodně vycházet, opět -- formálně je vše v pořádku, ale z hlediska celku je to vlastně jedno. Drtivá většina lidí je odkázána na masmédia, jež filtrují informace na základě skupinových zájmů a jež se spojují a tuhnou do stále větších řetězců. Tak vypadá demokracie po americku... ale samozřejmě zdaleka nejen po americku; je to obecný celosvětový trend -- leč v Americe je situace nejvyostřenější.

I přesto demokratická rétorika stále dominuje... musí dominovat, v tzv. vyspělých zemích už to jinak nejde. Například poslední velký Bushův proslov vztahující se k Iráku poprvé zcela opomněl dříve tolik proklamované zbraně hromadného ničení či hrozbu terorismu, hlavním poselstvím se staly "svoboda, mír a demokracie na Blízkém východě" a nezůstalo už jen u "dominového demokratizačního efektu" -- americký prezident se povznesl až k výšinám "globální demokratické revoluce".

Ve skutečnosti je ale "demokracie" pro amerického prezidenta jen fasáda a onen příslovečný démos ho zajímá pramálo. Nezajímaly ho milióny lidí protesující po celém světě proti válce v Iráku, nezajímají ho ani irácké oběti války. Nikdy nevyjádřil ani slovo lítosti, vždy v Iráku viděl jen jedinou osobu -- zloducha Saddáma.

Zmiňovaný projev odhalil Bushovo pojetí demokracie ještě v jednom ohledu -- opět se státy dělily na ty hodné a zlé. Írán či Kuba zůstávají nadále "světovými baštami útisku", a je třeba se s nimi vypořádat, kdežto Čína a Saudská Arábie už nadějně kráčí na cestě za svobodou a demokracií... O tom, jakým utrpením a jakou nesvobodou je vykoupen tento "ekonomický pokrok", ani slovo. Lidská práva totiž Bushe a spol. příliš netrápí, je tu cosi důležitějšího než člověk -- ekonomický růst, či chcete-li byznys. A Spojené státy jsou dnes už na Číně ekonomicky závislé, stejně jako jsou závislé na ropě ze Saudské Arábie. Je tedy třeba tyto země kvitovat jako země "demokratické".

Marx by to nazval "vládou kapitálu", E. Fromm či M.L.King to už v 60. letech prorocky odhalili jako hlavní nemoc moderní doby -- že totiž stroje, počítače, touha po zisku a vlastnická práva jsou a budou nadřazeny tomu, komu původně podle zdravého rozumu mají jen sloužit -- člověku.

Totéž jednorozměrné ekonomické myšlení nalezneme velmi snadno i u nás, nejvýrazněji v myšlení V.Klause. Minulý rok u nás V.Klaus popularizoval a obhajoval návrh jednoho svého australského kolegy-ekonoma vyřešit imigrační politiku aukcí. Kdo si zaplatí, kdo na to má, ať dostane azyl. To je prý "rozumné" a "pragmatické"; pokud do toho někdo vnáší jakékoli jiné faktory, jsou to jen "city" a "nevěcné argumenty". Stejně jednorozměrný je vztah V.Klause k ekologii; každému, kdo k ní aspoň trochu poctivěji přičichl, je jasné, že to je problém a úkol všech, nikoli jen koníček několika lidí, kteří "mají rádi přírodu". Přesto V.Klaus ekologii jako takovou permanentně napadá a ekology považuje za škodnou. Mimo jiné proto, že si dovolují zpochybňovat jednu ze základních premis jeho myšlení: "ekonomický růst rovná se pokrok, a je to nejspolehlivější lék na naše problémy".

"Profit over people" -- to je G.W.Bushovi, V.Klausovi, ale i spoustě dalších politiků dnes společné. Jestli to v dané chvíli dostává nálepku "konzervatismu" (Bush) či "liberalismu" (Klaus) není podstatné; podstatnější je společný ideový zdroj -- a tím je rakouský ekonom a duchovni otec neoliberalismu F. von Hayek, který učil, že svoboda -- svoboda slova, právní řád, svoboda podnikání -- je klíčová pro ekonomický růst.

Na začátku je to jen drobná úchylka v díle teoretika: nestojí tu "ekonomický růst kvůli svobodě", tj. slušné materiální zabezpečení nutné pro důstojný a svobodný život, ale naopak "svoboda kvůli ekonomickému růstu". Pak ale přicházejí generace žáků, případně politických praktiků, a odkaz myslitele se pozvolna mění... Přečtěte si pod tímto zorným úhlem "Strategii národní bezpečnosti Spojených států amerických", jeden ze stěžejních ideologických textů Bushovy administrativy -- lidská svoboda je tu už zřetelně redukována na jediný rozměr: "svoboda" tzn. "svobodné podnikání" tzn. "volný trh". Americká invaze do Iráku je mj. exportem této svérazně chápané, jednorozměrné, zvulgarizované svobody; o tom, že pro Iráčany je tato vnucená svoboda zase jen nesvobodou, nechtěji Američané ani slyšet.

A kdeže tkví ona hrozba totality??? V případě amerického establishmentu je totalitní myšlení patrné jasně -- "Kdo není s námi, je proti nám" vyhlásil pár dní po 11. září 2001 G.W.Bush. Kdo kritizuje, je nepřítel; zda je kritika oprávněná či nikoli, je z perspektivy americké vlády naprosto nepodstatné; hledají se lokajové přisluhující tomu správnému názoru, nikoli partneři schopní vyjádřit a odůvodnit názor vlastní.

Ale hluboko v totalitní minulosti tkví i myšlení lidí typu V. Klause, kteří odmítají jako nepřítele kohokoli, kdo zpochybňuje jejich jednorozměrně ekonomickou vizi "pokroku", a to i s průvodní argumentací známou z upadlého marxismu: dějiny plynou svým přirozeným směrem, jen se s tím někteří nespokojenci ("reakcionáři") nechtějí smířit... je tedy třeba je zdiskreditovat ("vykázat na smětiště dějin").

Při probojovávání a šíření jediného správného názoru jsou samozřejmě klíčová masmédia. Pentagon a Bílý dům proto pečlivě kontrolují a filtrují informace z Iráku, případně -- pokud je to v jejich moci -- nepohodlná fakta cenzurují ZDE. V našem prostředí tomu odpovídá např. trvalá péče ODSky o svůj vliv v Radě ČT, který by v ideálním případě mohl vyústit v privatizaci alespoň části veřejnoprávní televize, neboť -- "trh vyřeší vše".

Americký masmediální provoz svědčí o tom, že trh zdaleka vše nevyřeší. Systém sice funguje a zisk z toho mají elity politické i finanční. Jednorozměrné ekonomické myšlení může být spokojeno. Jen s tou "demokracií" je trochu problém; přestává to být slovo popisující skutečnost a stává se z ní nálepka -- zdánlivě samozřejmá - maskující skutečný stav věcí. Spojené státy mají k oné "vládě lidu" ještě mnohem dál než jiné západní demokracie. "Země svobody" ukazuje jednu ze svých mnoha tváří -- umí být totiž, mimo jiné, také jednou velkou iluzí svobody.

Robin Ujfaluši, t. č. ve Washingtonu