Zdravotnictví jako systém (nikoli pouhý souhrn) zdravotní péče je složitý organismus, který stejně jako organismus lidský může trpět nerovnovážnými vztahy svých subsystémů, příjmů výdajů, komunikací a zpětných vazeb. Zkusme popsat klinický obraz. Jde o chronický degenerativní proces se zanedbanou prevencí, s hypertrofií řady orgánů, s atrofickými zpětnými vazbami. Organismus je silně kolonizovám parazity.

Zdravotnictví je záležitostí veřejného zájmu, tedy vrcholně politickou věcí. To se týká míry solidarity a dostupnosti. Systém může být zregulován do uspokojivé míry stability také s minimalizací veřejných výdajů při omezení solidarity a faktické nedostupnosti dnes standardní kvality pro nízkopřijmové skupiny obyvatel. Nebo také k maximalizaci zisků v tržním systému, který však musí být kvůli politické stabilitě doplněn státními výdaji na pokrytí potřeb osob, které se nemohou komerčně pojistit, takže je nakonec velmi neefektivní (USA).

Zdravotnictví nemůže být ponecháno trhu prostě proto, že jde tradičně o veřejnou službu za veřejné peníze. Tam, kde má trh větší prostor, je zdravotní péče nákladnější, méně dostupná a podle měřitelných parametrů méně kvalitní. Je to zřejmé z rozdílu mezi USA a Skandinávskými zeměmi, kde je poskytována lepší péče za méně peněz. Na zdravotnictví se ve špatně regulovaném systému nabaluje mnoho parazitů. V žádném resortu nejsou tak velké manipulovatelné výdaje jako ve zdravotnictví. (Větší jsou jen sociální výdaje, ale ty jsou z 95% přísně zregulovány.) O racionální regulaci se snažila Hillary Clintonová. Byla zcela neúspěšná. Paraziti mají ohromné ekonomické a politické zázemí a zničí každého politika, který nemá dostatečnou oporu a neustoupí..

V rozporu se zcela mylnou představou veřejnosti, smí exekutiva činit pouze to, co jí zákon ukládá. Proto ten, kdo by chtěl zdravotnictví změnit, musí k tomu mít nástroje, vůle nestačí. Chce-li ministr něčeho dosáhnout musí si to nechat uložit zákonem, pokud mu to zákon již neukládá. A to většinou neukládá, protože pravice ve svatém nadšení pro samospásnou samoregulaci trhem odstranila ze zdravotnictví většinu kontrolních a regulačních mechanismů, a co je zvlášť důležité, většinu kategorizací a obecná rozhodovací kritéria. Zdravotnictví tak ovládla libovůle neodpovědných, která se projevuje různě od korupce, přes rozkrádání, až po záchvaty populismu vládních stran. Politici a paraziti tak řeší své potřeby na úkor pacientů, zdravotníků a hlavně plátců pojištění, kteří mají zákonem uloženo financovat systém (včetně jeho nešvarů).

Kvalifikací pro výkon funkce ministra zdravotnictví není ani pouhé absolvování lékařské fakulty a působení v roli lékaře, ani "politická praxe" utvrzující politika, že je způsobilý rozhodovat o čemkoli.

Od exekutivy nelze čekat více než zákony ukládají. Není-li schopna najít ani teoretická řešení obecně známých problémů, pak je vyloučeno, aby potřebná regulační opatření implementovala do zákonů. Ministerstvo dostatečně nevyužívá dokonce ani těch nástrojů, které mu zbyly, zejména regulace nákladů na léky. V roce 2001 se odehrál pokus (ze strany ČSSD) zbavit stát i tohoto nástroje.

Za veřejné služby lze pořizovat solidárně poskytované služby jen v rozsahu přiměřeném sumě pojistného a příslušných kapitol státního rozpočtu. Stát je občanům zavázán povinností zajistit užívání jejich peněz efektivně, nepořizovat nic zbytečného, žádné kapacity, které nebudou přiměřeně využity, žádné léky které s vyšší cenou přinášejí jen komfort a ne lepší účinnost a bezpečnost, žádná vyšetření, která nemohou přinést užitečné informace, žádná lůžka neobsazená po neúměrnou část roku, žádné nákladné léčení tam, kde lze stejného efektu dosáhnout levněji, například ambulantně.

Hlavním problémem českého zdravotnictví je, že nejsou dostatečně stanoveny závazné meze pro rozměry (počty, velikosti, frekvence, časy). To vyhovuje dodavatelům zboží a předražených služeb, které by se při efektivním využívání neuplatnily. Chtějí-li si zajistit lukrativní zakázky a zvýšený odbyt, mohou uplácet činitele rozhodující o investicích a službách, o úhradách zboží (úředníci, poslanci, lékaři, lékárníci, výrobci léků a zdravotnických prostředků, nábytku, firmy poskytující stravování, dopravu, vytápění, úklid, praní, odpadové hospodářství, atd.). Neexistuje vymahatelná osobní odpovědnost a dostatečné normy spotřeby ve významných komoditách, ani dostatečné normy kvality. Kontrola často nemůže být účinná, protože není norma, s níž by mohl být kontrolní nález porovnáván.

Vše co uvádím je v jednotlivostech všem zúčastněným známo a několik zkušených odborníků, manažerů, teoretiků, vzácněji i politiků zná tyto problémy i v celém komplexu. Jejich řešení je na všech úrovních z nedbalosti a někdy, obávám se, i záměrně svěřováno lidem málo schopným, bez dostatečné politické vůle nebo opory. Je stále tendence tyto problémy, stejně jako jiné řešit na úkor bezbranných, tedy zdravotníků, nemocných a na úkor peněz pojištěnců.

Z uvedených skutečností jsem vycházel nejen ve stranickém programu zdravotnictví (1993, 1996, 1998) a volebních programech (1994, 1996, 1998), vládním programu 1998, ale i v materiálu "Koncepce zdravotnictví" (16. 3. 1999), která byla na návrh místopředsedy vlády V. Špidly pouze "vzata na vědomí" a to s odůvodněním, aby při přípravě zákonů nemohla být brána jako závazná.

Koaliční reforma, pokud nějaká bude, o čemž pochybuji, bude jen příslovečným stokrát dobrým dortem, z něhož bude každému špatně. Priority stran současné koalice jsou jasně neslučitelné, a obávám se, nejvíce ústupků lze opět ke škodě našich voličů očekávat ze strany ČSSD.

Zdroj: 4D