V Itálii ovládá přední mediální společnosti sám Berlusconi a jeho rodinný klan, což mne přivádí k myšlence, že i Evropská unie nebude v rukou výkvětu jednotlivých národů, ale těch nejdravějších mafiánců, kteří ve svých zemích dokázali šlápnout na krk ostatním kandidátům.

Tak se viklá již základní kámen Evropské unie, který je založen na tradičních demokratických mechanismech, když se ukazuje, že tato demokracie se dá vytunelovat stejně snadno, jako české banky. Začínám být znovu hrdý na svůj národ, když vidím, že již z pouhého pohledu na řečnícího mafiána Berlusconiho je mi stejně na zvracení jako z dlouhých projevů některých českých politiků.

Když se podíváme do blízkého (zeměpisně i myšlením) Rakouska, vidíme, že volební projevy úspěšné nacionalistické pravice se vůbec neliší od volebních projevů levice v minulých volbách. Snížení daní, snížení počtu ministerstev a státních úředníků, zvýšení sociálních jistot atd; každý pochopil, že snaha odlišit se ve volební vřavě nemá žádný praktický dopad. Nakonec tedy vyhrávají ti největší populisté, pokrytci a prospěcháři. A přirozeně ti, jejichž válečný pokřik zní nejhlasitěji, ti kteří mají nejvíc peněz a největší vliv v médiích. Pravdomluvné novináře nepotřebují ani politikové ani mediální korporace. Politikové potřebují noviny fungující jako automat na jízdenky. Vhodíte 150 000 a vypadne vám jedno procento volebního úspěchu. Důležitá jsou média, ne však novináři.

Novináře v Česku navíc pracují pod značným propagandistickým tlakem. Šéfredaktoři si přehnaně hlídají, zda jejich ovečky příliš nevybočují ze stáda. Jsou k smrti vyděšeni představou, že by nějaká úřednická krysa (z libovolného ministerstva) mohla (v libovolných kuloárech) naznačit, že jejich noviny začínají být podzřele radikální, extrémistické, komunistické, ultrapravicové atd., takže preventivně eliminují vše, co nese byť jen pravděpodobné a vnější znaky těchto kategorií, tedy často i to, co může být společensky užitečné, co například by za určitých okolností mohlo být zdravě kritické či v potřebné míře burcující. Vůbec jim při tom nevadí, že se tak jejich plátek stává stále více konformním, fašizoidně či bolševicky manipulovaným, slizkým a nezajímavým. Přiznám se, že mám nutkavou potřebu studovat uši šéfredaktorů. V jedné typologické příručcce jsem si totiž přečetl, že lidé s vrozenou konformní tendencí nikde nezavadit mají uši spíše přilehlé než odstávající. Možná se čeští šéfredaktoři už začali přeměňovat na dokonalé hlísty schopné proniknout i tím nejvystrašenějším otvorem.

Propagandistickou štvanici lze dnes rozpoutat proti libovolnému novináři a libovolnému mediálnímu produktu, takže se dnes preventivně žehlí jako za komunistů a přednost dostávají novináři, kteří třeba i umějí napsat článek objevný a kritický, ale napíší jej tak asertivně, aby všechny jeho hroty byly dokonale ulámané nebo zaobalené.

Když ani tak relativně loajálního publicistu, jakým je Petr Uhl nechtějí v Právu či Literárních novinách uveřejňovat pro jeho "extrémisticky" se tvářící kritičnost, znamená to, že se naše média ocitla ve slepé uličce. Nutíme novináře oblékat si legrační kabát hyperasertivních bavičů či uhlazený kostým estétských lokajů a život a jeho potřeby (a řada novinářských talentů) nám utíká mezi prsty. Novinářům nestačí znalost tématu a novinářského řemesla, musí dnes vědět, co se nosí (a hlavně, co ne) a musí být (skrze tyto znalosti, případně i skrze posezení nad uzeným kolenem) kamarády s redaktory. A hlavně musí novinář na znak své loajality neustále vrtět chvostem. Čím kritičtější článek, tím více musí vysílat signály své loajality.

Uhl není prvním disidentem, kterému píši: Vítejte nazpátek mezi disidenty. Stejný osud stihl i Jiřinu Šiklovou, Milana Zeleného a nekonečnou řadu chartistů. Už jste doma zase jenom hosty! Revoluce sežrala své děti a i ty poslední se již otáčejí na roštu. Ze staré gardy se snad již jen Jan Keller dokázal svými články prochechtat až do žhavé současnosti. Ale už i na toho mnozí našli bič. Jedni mu vyčítají, že kriminalizuje Pražáky, druzí, že zbytečně nutí Čechy vyjasňovat si svůj citový poměr k prezidentu Bushovi a jiní se trpělivě snaží vykutat něco z popela jeho spálené stranické legitimace.

Hladký běh mediálního soukolí, který více než co jiného začíná připomínat mlýnek na kosti v krematoriu naší národní a novinářské hrdosti narušuje jeden prostý fakt. Pokud jsme ponížili novinářskou práci na úroveň výrobku konzumní povahy, riskujeme, že více či méně často budeme vyrábět i zmetky, které nám nikdo nesežere. A jednoho dne možná vyleze nějaký vydavatelský Diogenés, zatočí mezi prsty leklou rybou a zraky veřejnosti se budou upírat jen na něj.