Už před sto padesáti lety varoval britský premiér Benjamin Disraeli, že se Británie stává "dvěma národy, mezi nimiž není kontaktu ani sympatií, dvěma národy, které navzájem nevědí nic o zvyklostech, myšlenkách a pocitech druhé strany, jako by to byli obyvatelé jiných zón, anebo lidé z odlišných planet..."

Podle nejnovější analýzy údajů, získaných ze sčítání lidu, se za posledních deset let sociální nerovnost v Británii prohloubila: 25 % národa patří mezi bohatnoucí "střední vrstvu", zatímco 37 % obyvatelstva žije z omezených prostředků anebo v "nedostatku". Ptát se, kdo je na tom líp, Britové, nebo Češi, by ale bylo sporné. Česká společnost je na rozdíl od britské méně strukturována: až na nynější úzkou vrstvičku zbohatlíků žije v ČR většina lidí zřejmě na obdobné ekonomické úrovni jako za totalitního režimu. V ČR také vládne převážně obstojná úroveň vzdělání: žádné brilantní špičky ani žádné hrůzostrašné propady.

V Británii je to jiné: třída vzdělanců je silnější, bohatší a sebevědomější, může se opírat o nepřerušenou čtyřsetletou historii samostatného intelektuálního vývoje a v důsledku globální otevřenosti angličtiny se aktivně účastní mezinárodní debaty a zaujímá v ní často čelné místo. Je tu ale také silná třída skutečně ubohých lidí bez vzdělání a slušné existence. Půjde vývoj české společnosti stejným směrem?

Je paradoxní, že navzdory zmiňované ubohosti je britská společnost jaksi otevřenější a vůči obyčejným lidem slušnější a vstřícnější než česká. Systém dělá pro lidi víc. Polovina mladých Britů má přístup k terciárnímu vzdělávání, protože se vláda bojí, že bez kvalifikovaného obyvatelstva země neobstojí v mezinárodní hospodářské konkurenci. Studenti z ČR by tu chtěli zůstat déle, cítí se tu svobodnější. Ti z nich, kdo si při studiu vydělávají brigádami, potvrdí, že i obyčejní zaměstnanci (uklízečky) mají zaručena základní zaměstnanecká práva a ta se dodržují.

Lidé se při snaze o nápravu neuchylují k protekci, existují přece nestranné instituce s autoritou, které jejich případ spravedlivě rozsoudí. Lidé s nízkými příjmy mají v rámci tzv. "Legal Aid" právo na dobrého obhájce zadarmo. Činnost soudů a soudců podléhá nezávislé kontrole. Sdělovací prostředky se zajímají o individuální křivdy obyčejných lidí. Existuje strukturovaná občanská společnost nejrůznějších asociací, které hájí demokratické svobody a práva občanů proti vládě a byrokracii.

Nemocná moc

Srovnávání s ČR je zajímavé. V květnu letošního roku se na nového českého prezidenta Václava Klause obrátil otevřeným dopisem pražský spolek Šalamoun, který požadoval, aby Klaus nerušil institut milostí. Jde sice o neústrojný a vlastně "monarchický" prvek v českém právním řádu, avšak do doby zlepšení českého soudnictví zůstávají milosti asi jediným možným prvkem k nápravě. Mnohé případy, které zveřejnila na internetu prezidentská kancelář Václava Havla, o tom svědčily víc než výmluvně. Prezident Klaus na květnový dopis spolku Šalamoun vůbec neodpověděl (neuvěřitelná věc) a česká média o dopise neinformovala.

Jenže spolek Šalamoun se rozhodl svou žádost opakovat. Vznikne snad v ČR o soudních přehmatech, které se zřejmě týkají celé řady nevinných lidí, veřejná debata? Život v Británii je na první pohled možná drastičtější než život v ČR. Existuje tam ale silná vrstva občanských asociací a profesionální média, které pomáhají lidem v obtížné situaci. Nejdeme náhodou v ČR opačným směrem? A pokud ano, proč ten nezájem?