Je tu přece stále ještě alternativa "zastavit teror", mimochodem vůbec první krok požadovaný mírovým plánem známým jako "cestovní mapa". O té se kupodivu stále tvrdošíjně mlčí. Palestinský teror se bere jako věc daná, nezměnitelná, dokonce oprávněná, a každé řešení s touto daností musí počítat. Jinými slovy - cestovní mapa už od samého počátku byla podvodem a falešnou hrou. Arabové se tvářili, že jsou ochotni od teroru upustit, Evropa i USA se tvářily, že jim to věří. Když má dojít na činy, jsou tu najednu další požadavky: propusťte všechny naše vězně, zrušte všechny židovské osady, stáhněte armádu z našeho území, a potom vás možná přestaneme bombardovat a ostřelovat. Ale to víte, zaručit vám to nemůžeme, ti naši hoši jsou na vás už moc naštvaní.

Ještě že i Tomáš Linhart připouští, že je alespoň jakýsi rozdíl mezi civilisty roztrhanými bombou v autobusu, a Reinhardem Heydrichem. Je to právě volba terče, která z útočníka dělá bojovníka za svobodu nebo sprostého vraha.

A pak je tu ovšem ještě ta zapeklitá otázka: komu patří podle práva území, na které si dělá nárok jak fakticky existující stát Izrael, tak dosud pouze hypotetický stát palestinský? To je téma, které si zaslouží trochu hlubší zkoumání.

Předně se mýlí T. Linhart, když staví tzv. palestinská okupovaná území na stejnou úroveň jako někdejší Protektorát. Nacisté obsadili sousední suverénní stát z pouhé zvůle a velmocenské rozpínavosti. Izrael obsadil Západní břeh po tom, co odtud na něj v r. 1967 zaútočila jordánská armáda, která toto území protiprávně anektovala v r. 1948. To je rozdíl vskutku dost zásadní.

Poslední stát, který nad tímto územím vykonával svou svrchovanost na základě pověření Spojených národů, byla Velká Británie. Ta ze svého někdejšího mandátního území darovala postatnou část Arabům, když na něm zřídila království Transjordánské. Zbytek byl přislíben Židům, kteří byli téměř na celém světě terčem pronásledování a rasové nenávisti vyústivší nakonec v hitlerovskou genocidu. V důsledku krvavého arabského odporu bylo i toto zbytkové území, nazývané Palestinou, rozhodnuto dále rozdělit na dva územně nesouvislé a v podstatě života neschopné ministátečky. Židovští představitelé rezoluci Spojených národů z listopadu 1947 přesto akceptovali a na území, které jim přiznala, vyhlásili samostatný stát Izrael. Arabové ji naopak odmítli a židovskému státu vyhlásili válku. Ta vedla k okupaci Západního břehu nejprve Jordánskem, potom Izraelem v odpovědi na zmíněný už jordánský útok v r. 1967. Protože se Západní břeh už jednou stal předmostím pro arabský útok na samu existenci Izraele, a protože OOP ani další arabské entity se nijak netají tím, že likvidace Izraele stále zůstává jejich konečným cílem, samy tím de facto znemožňují předání Západního břehu a Gazy pod arabskou svrchovanost. Za takových okolností by to pro Izrael totiž byla sebevražda. Teprve mezinárodně garantovaná mírová smlouva podepsaná všemi sousedními arabskými státy může dát alespoň jakousi naději, že se po předání Západního břehu Arabům nebude opakovat Jom Kipur 1967.

Argumentace T. Linharta, že i civilisté mohou být legitimním terčem odbojářů, mi vnuká poněkud jinou paralelu než je atentát na Heydricha. Představme si, že by naši Romové vyhlásili odboj proti útlaku gádžů. (Naštěstí mají víc zdravého rozumu než islámským fanatismem zaslepení šahídové.) Do povětří by začaly létat české autobusy, kavárny, školy. To by bylo náhle křiku, aby policie i armáda zakročily všemi prostředky! Třeba i vystěhováním té chátry někam za polární kruh! Nebo přinejmenším jejich obezděním pětimetrovou zdí! Vždyť oni si dovolují drze vyhlašovat likvidaci českého státu za svou nejsvatější povinnost! Íránské zbraně a turecký semtex k nám pašují podzemními tunely z Rakouska a Německa! Vraždí jimi naše děti, které jim nikdy neublížily! Jak to, že OSN k tomu mlčí?

Židé byli ze své vlasti vyhnáni před mnoha staletími. Přesto si v cizině dokázali udržet svůj jazyk, své náboženství, svou kulturu. O restituci jejich státu rozhodly Spojené národy jako o nároku oprávněném a nezpochybnitelném. Nárok Židů na jejich Svatou zemi jim přiznává dokonce i korán. Nejsou-li podle T. Linharta původními obyvateli Izraele Židé, tím méně jsou jimi nějací tzv. Palestinci, kteří se žádnou svébytnou kulturou, jazykem ani historií vykázat nemohou. Jistěže to nic neubírá na jejich právu žít tam, kde žili jejich předkové snad i několik staletí. Ale ohánět se ve sporu o "původnější" původ třeba i Mohamedem je směšné proti Davidovi, který v Jeruzalémě kraloval o půldruhého tisíciletí dříve. Přirozeným (nevěříme-li už v nadpřirozený) během dějin se Židé vracejí do své pravlasti. Nikoho odtud nevyhánějí, pokud s nimi chce žít v míru. Ani já, Tomáši, nevidím důvod, proč se stěhovat na Ukrajinu, když mě odsud žádný Kelt ani Germán nevyhání. Naopak, kupodivu se sem zdaleka nehrnou tolik jako ti Ukrajinci.

T. Linhart dále tvrdí, že USA se v posledních letech nepokusily nutit Izrael k jakémukoli skutečně závažnému kroku. To opět není pravda. "Cestovní mapa" byla Izraeli víceméně vnucena hlavně nátlakem USA. Stavbu "železné opony" se USA pokoušely, byť neúspěšně, zastavit hrozbou omezení finanční podpory. Těžko však mohou Izraeli vyčítat jeho postup proti témuž terorizmu, jemuž samy vyhlásily boj bez jakéhokoli omezení.

Hrozbou míru bude Izrael tak dlouho, dokud bude sama jeho existence trnem v oku arabskému světu. Svět by to konečně těm tzv. osvoboditelům měl uvěřit a vzít vážně to, s čím se vůbec neskrývají, že jim totiž nejde jen o Západní břeh a Gazu, ale o celý Izrael. Jestli nic jiného, tak toto se jim dá věřit bezezbytku.