Pseudohumanismus je stejně škodlivý jako rasismus, neboť je to rasismus obrácený na ruby.

Humanismus je popisován ve velkém sociologickém slovníku jako literární a vědecký směr, který usiluje o rozvinutí lidské přirozenosti a důstojnosti, nebo je také používaný jako termín pro označení pozornosti věnované oblasti rodinného a partnerského života a života v malých skupinách. Zatímco tzv. malý humanismus zkoumá klasická témata, jako je láska, nevěra, vztahy rodičů a dětí, citový život, osobní úspěch, kariéra, atd. tzv. velký humanismus se týká především problémů odcizení a osvobození člověka, politických a sociálních zápasů, vztahu dějin a současnosti, úlohy historického, sociálního a přírodního v lidském životě, odhalování potencí a mezí člověka.

V posledním desetiletí jsme svědky prazvláštního žánru, který se rozprostřel na politické a sociální scéně. Tak jako zvuky mají své ozvěny, dozvuky a tremola, stejné je to zřejmě i s vážnými ideovými ději a postoji, které se vrací nebo mění ve svých zkreslených karikaturách a pokrouceninách.

Humanismus stává se díky svému politickému či ideovému zkreslení pseudohumanismem a tato karikatura posléze vyplňuje prostor pro skutečný a ryzí humanismus. Tento trend je zvláště parný v oblasti vztahů majority a minorit, národnostních menšin, rasových fóbií, atd. Je tomu tak proto, že se na v podstatě sociologický a sociální problém nabalují emoce, politika, ideologie a další scholastické prvky, které problém zatemňují, ideologizují a činí neřešitelným.

Díky těmto jevům jsme svědky toho, jak velicí duchové, mnohdy s jinak skvělými názorovými úsudky propadají zmatečnímu myšlení a namísto toho, aby přispěli k rozmotání tohoto složitého společenského problému, ještě jej více ideologizují a zesložiťují, zejména tím, že se nekriticky staví na pozice jedné či druhé emotivně či ideologicky vyhraněné strany.

Značná mediální podpora těchto známých politických osobností ochotných trpět za své názory činí ze záležitosti složitý politický a mediální problém. Z tohoto procesu mají pak především prospěch lidé sice zvláštního ražení, avšak s vysokou sociální inteligencí (EQ), kteří rychle uchopí svoji příležitost a ohání se jí jako nástrojem, ačkoli jde často o jevy, spadající do oblasti společenského soužití, malé ekologie, trestního práva a penitenciární justice.

I když záležitosti nemusí vždy nabrat naposledy zmíněný trend, a jejich rozsah a působnost leží zejména v šíři společenského soužití, je situace nadmíru složitá pro přítomnost iracionálních prvků, které jsem zmínil již dříve.

Záležitosti se plně odvíjí od pojmu občanství, jež zahrnuje etiologické prvky jako je princip zodpovědnosti, povinnosti, sounáležitosti, tolerance, citlivého vztahu k přírodě, atd., což v sobě pojímá a obsahuje pojem "mravní výchova k uvědomělému občanství." Jsem přesvědčený o tom, že v tomto vymezeném prostoru je dostatek místa pro odlišnosti různých etnických kultur, pro jejich specifika a zvláštnosti. Do pojmu "kulturní odlišnost" však odmítám zahrnout parazitování na společnosti, všechny formy kriminality, destrukci a kořistnický vztah ke společnosti, přírodě a ekologii. Pokud někdo provozuje tyto patologické jevy a ohání se pojmem humanita a humanizace, nebo se dovolává lidských práv jen pro to, aby se takto mohl projevovat, jsem zásadně proti. Nikdo nemůže oprávněně ode mne očekávat, že vůči těmto jevům projevím trpělivost, toleranci, nebo že je dokonce budu podporovat.

Každý člověk má právo na přiměřenou míru kvality života. Život sám o sobě je ale velice složitý a těžký pro každého. Slabí a handicapovaní mají právo požadovat od státu pomoc k překonání osobní krize. Stát tuto pomoc musí poskytnout. Tato pomoc ale nemůže být časově nekonečná a bezhraniční. Pomoc státu musí být směrována k tomu, aby se sociálně slabí a handicapovaní naučili soběstačnosti. Není možné, aby slabí a handicapovaní (pokud se nejedná o zdravotní postižení) vyžadovali trvale od státu podporu a stát aby nutil pracovité a schopné k tomu, aby nesli kříž slabých, handicapovaných ale také líných a parazitujících. Lidských práv se nelze dovolávat v zájmu zajištění bezpracného blahobytu.

Chudoba a nízká životní úroveň nemusí jít nezbytně ruku v ruce s nekulturností, sociální patologií, kriminalitou a tzv. smetišťovou civilizací, i když jde o významný etiologický prvek, který tyto jevy podporuje. Sociální prevence státu a státem podporovaných nevládních organizací proto musí zabezpečit základní sociální síť. Nelze přijmout myšlenku, že část kriminality má sociální příčiny.

Slabost státu při řešení těchto problémů se projevuje v několika rovinách. První rovina je nekompetentnost úředníků, kteří jsou pověřeni řešením složitých společenských problémů. Jejich malá sociální, právní a především lidská nedostatečnost se projevuje ve špatných rozhodnutích, které mají řadu negativních dopadů.

Nejsou schopni prakticky řešit složité sociální problémy, správní řízení včetně právních rozhodnutí vykazuje řadu formálních chyb, které poskytují dostatek prostoru pro politizování, medializování a pro vleklé právní spory za účasti mezinárodních lidskoprávních a soudních institucí. Nevůle a lhostejnost při řešení počínajících a rodících se sociálních problémů v místě vede k jejich hromadění, a prorůstání, které vždy přeroste do složitých vlekoucích se případů, ve kterých se mezinárodní arbitr vždy přikloní na stranu tzv. sociální oběti. Toto rozhodnutí je z hlediska mezinárodního práva správné, protože stát (obec) přinejmenším zanedbal problém, který přerostl a hypertroficky zbytněl do závažné sociální krize. Druhá rovina problémů se odehrává v tzv. sekundární oblasti a lze ji zařadit do dopadů politických. Pokud mezinárodní arbitr rozhodne ve prospěch tzv. sociálních obětí, mediální sféra přinese vzápětí daňovému poplatníkovi informace o tom, jak stát vyplácí parazitujícím osobám finanční prostředky z jeho dávek. Tato emotivní informace vzbudí xenofóbní nálady a odpor vůči menšinovému etniku. Na stanu chudých se vždy emotivně přidají jejich zastánci z řad levicově orientovaných intelektuálů. Vinni však zůstávají úředníci magistrátu (státu) kteří se dopustili formálních chyb při dřívějším řešení problému.

Třetí neméně závažná rovina se týká právní (potažmo trestněprávní) atmosféry ve společnosti. Přečiny a trestné činy menšin nejsou řešeny stejnými právními cestami a prostředky, jako stejně závažné přečiny a trestné činy majority. Není používán stejný trestněprávní metr, trestní justice podléhá politickým náladám a tlakům, ve společnosti převládá mnohdy oprávněný pocit, že pachatelé jsou vůči obětem zvýhodňováni.

Nemůže být pochyb o tom, že v naší společnosti díky těmto a dalších zanedbaným trendům a jevům již došlo k dělení společnosti na: Naši a Vaši, My a Oni, Cizinci a Domácí, Cikáni a Bílí, Němci a Češi atd. Osobní kvality člověka jsou posuzovány také podle kritérií, jak se k dané problematice postaví. Lidé spolu mluví a nemluví, jsou si blízcí nebo se ignorují pro postoje, které někdy k věci zaujali. Přitom problém netkví v názoru, jakým diskutující disponuji, ale v samotném řešení problematiky. Zdalipak se najde někdo, kdo tento příslovečný gordický uzel energicky přetne?