Jeho německý kolega Juergen Habermas, mocný a vlivný intelektuál, byl na tom počátkem srpna nepoměrně hůř. Musel se pojednou v potu tváře zodpovídat z neuváženého činu. Nezbylo mu totiž, než obšírně a poněkud otráveně objasňovat, proč vlastně doporučil nakladatelství Suhrkamp poslední Honderichovu publikaci After the terror. A nedosti na tom. Nejenže letos v červenci vyšla, ale je prý již rozebraná. Jenže právě zde se nám prostý příběh o věděníchtivých Němcích prudce lomí v záludně implicitní metapříběh, neboť prý profesor Habermas asi vůbec nepostřehl anebo dokonce záměrně přehlédl, že se jedná o antisemitský pamflet. A nakladatelství bylo rovněž stiženo slepotou a o kupujících pomlčme. Vždyť kdo už kdy slyšel, že by kniha neznámého filosofa šla na dračku a to prosím v době dovolených a tropických veder. O zlom v záludně metafysický metapříběh se postaral sociolog Micha Brumlik, ředitel ústavu pro výzkum holocaustu ve Frankfurtu. Pamětliv neblahé německé minulostí vyniká bdělostí a hbitě uveřejnil v levicově liberálním deníku Frankfurter Rundschau dopis adresovaný nakladatelství Suhrkamp, které již ostatně dávno podezřívá z nekalých rejdů, takže Honderichova kniha mu byla jen posledním, zato však velmi výmluvným důkazem "antisemitského antisionismu".

Tři dny platil Ted Honderich za "věhlasného" filosofa. Alespoň v Německu. A média se mezitím horečně pídila po jednoznačných dokladech jeho prohřešků. . Práce to byla věru perná, neboť v rámci své akademické kariéry se obviněný zaobíral především problémy determinismu a svobody. A jelikož tudy cesta nevedla, nezbývalo nežli se zahloubat do oficiálně "rozebrané" knihy Nach dem Terror. Ein Traktat. A kdo tak učinil - určitě ustrnul, jakmile po několika stránkách zjistil, že se v principu nijak neliší od publikací, s nimiž se po 11.9. 2001 roztrhl pytel.

I Ted Honderich, levičák staré školy a syn z kanadské milionářské rodiny, vidí přímou spojitost mezi terorismem a životními podmínkami v třetím světě a interpretuje jako tisíce jiných útok na věže WTC jako útok na symboly kapitalismu. Tedy nic nového pod sluncem. Nespokojuje se ovšem s pouze povšechným tvrzením, dokládá jej výtečně zpracovaným statistickým materiálem a dochází k přesvědčivému závěru, že nejvlastnějším kořenem teroristického násilí jsou nezájem, netečnost anebo frázemi maskovaný cynismus prvního světa. Prorokuje mu, pokud zámožné vrstvy a politické elity zavčas neakceptují, že musí dojít k radikálnímu "přerozdělování" hmotných statků, apokalypsu na pokračování. V první řadě podrobuje kritice postoj Spojených států, od nichž požaduje "morální inteligenci" t.j. pochopení pro to, že terorismus a zejména pak pak palestinský není mu žádném případě projevem fanatického islámského fundamentalismu, ale pouhou sebeobranou a fatalistickou reakcí na bezvýchodnost. V tomto kontextu Michou Brumlikem skandalisované a inkriminované výroky nepřekvapí a ani moc nepohorší: Jako hlavní oběti rasismu v dějinách se židé u svých mučitelů přiučili. Palestinci mají pravdu, tvrdí-li, že jsou židům židy.

Juergen Habermas ustoupil v rozepři o Hondericha jen o píď. Navzdory inkvisitorským otázkám nepovažoval za nutné omluvit se u "přítele Brumlika". Vyjádřil ovšem pochopení pro sensibilitu spoluobčanů, kteří se na základě životních zkušeností cítí osobně dotčeni. Nakladatelství Suhrkamp to vzdalo hned v prvním kole. Provedlo sebekritiku a zkroušeně oznámilo, že již neuvažuje o druhém nákladu, takže sociolog Micha Brumlik se uklidnil a odjel, jak jsem přečetla v internetu, na zaslouženou dovolenou. Ted Honderich ke křížku nepřilezl. Přestal opakovat "Já přece nejsem antisemita" a nechal se slyšet : Neosionisté mi vypálili cejch antisemity. To je dobře známá, špinavá politika. Sociolog Micha Brumlik mu patrně odpoví až po návratu z dovolené. Díky roční době byl zrod frašky z ducha podezření odročen na neurčito.

Prozatím vládne nikým nevyhlášené příměří a Ted Honderich přijímá doma na zahradě návštěvy z Německa. Před několik dny k němu zavítal i reportér Frankfurter Alllgemeine Sonntagszeitug Georg Diez a sepsal o tom zhruba dvanáct rozkošných strojopisových stránek. Měl oči na šťopkách a vyptával se jak malé dítě. Ze všeho nejvíc se mu líbil Honderichův starobylý kamenný dům zakoupený před dvěma lety. Ocenil i výhled z pracovny, květinové záhony choti Ingrid, rodilé Dánky, kterouž manžel oslovuje sweetie. A nepohrdl ani vykoupáním v bazénu. Na každý pád se přesvědčil o tom, že důchodce Honderich nezatrpkl. Těší se naopak dobré mysli a občas si lokne whisky, jež mu asi následkem parna rozvázala jazyk, takže se pochlubil, že vydal pod vlastním jménem lehce pornografickou autobiografii, v níž mimo jiné barvitě vylíčil, jak si užíval po způsobu Billa Clintona s ožralou prostitutkou, která jej údajně div neznásilnila.

Co naděláš? Žijeme na sklonku postmoderny a potlachy s hloubavými, měkkými a tolerantními filosofy se zdají být neskonale poučnější nežli studium jejich děl.