Když jsem minulý týden při svém komentáři o stydících se Němcích zabrousil do vzpomínek na své dětství v poválečných Sudetech let šedesátých, napadla mne při tom otázka, kam se podělo ono tak přirozené soužití rodin a dětí, které pocházely z nejrůznějších prostředí počínajíc teritoriálními, přes národnostní a náboženská až po historicko-politická.

Podle dnešních představ jsme se měli minimálně urážet na každém rohu a nejlépe si rozbíjet hlavy a plnit ve jménu svatého práva na libovolný menšinový názor nebo naopak na právo silnějšího svůj malý útulný hřbitůvek. Leč my jsme zcela selhali a jsme živi doposud a docela rádi vzpomínáme na to, co jsme od sebe navzájem získali a pochytili, tolerancí počínaje a sprostými slůvky a blechami, veškami a neštovicemi konče.

Rád bych zdůraznil něco, co sice zní velmi primitivně, ale je to asi klíč ke všemu dobrému, co mezi námi bylo. Do ničeho jsme se navzájem nenutili a neříkali jsme si navzájem, jak to máme dělat. Prostě jsme se respektovali. Tiše, bez proklamací, zato doopravdy. Češi, Slováci, Cikáni, Němci, Maďaři, Poláci, sem tam zatoulaný Rumun, Bulhar, Jugoslávec nebo zapomenutý Rus. Později přibyli Vietnamci a Kubánci a to v nebývalém počtu. Náboženství vypočítávat nebudu a barvy si jistě představíte sami. Prostě to nějak šlo a nepotřebovali jsme k tomu mudrce z Východu, Západu, Jihu či Severu, ba dokonce ani z okresu, kraje nebo Pánbůh nás netrestej, dokonce z Prahy.

Dnes je mi smutno z toho, jak se k sobě chováme, jak si vnucujeme stanoviska, jak pořád vykřikujeme, že spolu musíme žít. Opravdu musíme? Ne nemusíme. Úplně by stačilo, kdybychom dokázali žít vedle sebe.

Je nemorální pohoršovat se nad dnešními Romy, dřívějšími Cikány, kteří hledají svoji zemi zaslíbenou někde jinde než u nás. Vždyť dějiny české komunity jsou dějinami emigrace a zdaleka ne vždy to byla emigrace politická. To si jen tak nalháváme, abychom byli sami před sebou větší pašáci. Je smutné vzpomínat na rozzářené tváře čecháčků, kteří opilí nejen sebeuspokojením vykřikovali u svatého Václava na Silvestra 1992 "ať táhnou" - na adresu Slováků. Je trapné vidět, jak si pohrobci bojovníků druhé světové války stříhají na účet mrtvých a zmrzačených těl a duší své politické žakety. A je úděsné sledovat roli, kterou v národním porozumění hrají masmédia. A veřejnoprávní zvlášť.

Nemohu pochopit úroveň pořadů pro národnostní menšiny, ale možná pro menšiny vůbec. Jsou tak nevěrohodné, že to úplně bolí do očí, uší i jiných smyslových čidel. Jsou to přesně pořady majoritní zprostředkovávané přislušníky minority identifikovanými a asimilovanými majoritou, nesoucími z minority právě tak několik zbývajících vnějších atributů. Trochu to připomíná vlka v rouše beránčím, který hlásá lásku k zeleným pastvinám. Cožpak nejsme schopni ve veřejnoprávních médiích unést trochu toho amatérismu a upřímnosti a svěřit určitý čas do rukou minority se vším všudy. Nebo se bojíme toho, že by mohli říci občas pravdu? Nevím. Jen se bojím toho, že minority samy nemají zájem. Že jsou zdevastované natolik, že toho nejsou samy schopny. Kdo ví?