Ve středu se konal pohřeb spisovatele Vasila Bykova, který se vrátil zemřít do vlasti z Česka. Lidé ho však v Minsku nesměli doprovodit k hrobu, tam ho vezli vládní vojáci. Lidem bylo dovoleno jít jen asi 400 metrů v centru. Ne-lukašenkovské vlajky Běloruska jsou v průvodu zakázané.

V 13.50 tamního času byl zástup truchlících už asi 400 metrů dlouhý (přibližně v čtyřstupech), všichni čekali na povolenou krátkou trasu pohřbu. Ovšem v zástupu bylo neseno i pár vlajek - zda ale do konce, nevím.

Krom toho v těchto dnech Lukašenkův režim likviduje další zbytky národního školství. Jedno z posledních lyceí s výukou v běloruštině - Národní státní humanitní lyceum Jakuba Kolasa - bude asi zavřeno, samozřejmě bez rozumných nebo obhajitelných důvodů. Vláda dosadila novou ředitelku, která kupodivu nehovoří bělorusky. Učitelé i studenti se jí odmítli podrobit. Konají poklidné demostrace - studenti s nápisy "Miluji lyceum Jakuba Kolasa" na tričkách a s mapami, učebnicemi a portfolii svých prací stáli na náměstí. V úterý po tiskovce v lyceu policie vytrhala fotografům filmy z aparátů a rozšlapala diktafony nezávislým novinářům. Na pár hodin zavřela jednoho z hlavních profesorů, pana Barscevského. Pustili ho pak asi kvůli mezinárodní pozornosti, soustředěné na pohřeb Vasila Bykova.

Koho by snahy na lyceu zajímaly, může se podívat na web www.licej.org

Situace v Bělorusku připomíná, jak to u nás v roce 1977 bylo při pohřbu prvního mluvčího Charty 77 filozofa Jana Patočky, kterého policie uvyslýchala k smrti. Ale zase to není stejné - Lukašenko jako by si byl stanovil jen určitou míru útlaku. Má tolik moci, že se možná nezabývá drobnými incidenty a jen šíří strach?

Je smutné, že světová veřejnost na Bělorusko poněkud kašle, a ještě více český tisk. Kdo vlastně ví, že Bělorusové nejsou Rusové, že jsou o stupeň evropštější, jejich řeč je bližší polštině, ukrajinštině i nakonec češtině (např. v slovní zásobě) než ruštině? A co národní dějiny a kultura?