Jana ULBRYCHOVÁ, redaktorka   Já tady vítám na další z takové série diskusí, které tady na půdě Poslanecké sněmovny občas vedeme o médiích. Dnešní setkání, dnešní diskuse má téma média veřejné služby opomíjené souvislosti, tuto diskusi zaštítila poslankyně Táňa Fischerová a pořádá vlastně tuto diskusi společně s institutem demokracie pro všechny a brandýskou iniciativu. Moje jméno je Jana Ulbrychová. Já vás budu tím dnešním odpolednem tak trošku provádět. Pomocnou ruku mi bude dělat Petr Lebeda, kterého vždy poprosím o shrnutí těch jednotlivých příspěvků, které tady dnes uslyšíte. A to první slovo bych, o to první slovo bych požádala Táňu, protože vlastně je tady dnes naší hostitelkou.

Taťána FISCHEROVÁ, poslankyně US-DEU /Nezávislí/   Já vás všechny srdečně vítám na tomto dnešním setkání. Já bych jenom na začátek chtěla říct, čím tato diskuse býti nemá. My si rozhodně neděláme ambice navazovat na řetěz diskusí o médiích, jaký tu již byl, kde se vlastně diskuse pojímá jako jakýsi zápas v ringu, kde se proti sobě postaví dvě nesmiřitelné strany a vlastně výsledek je ten, že se nemohou dohodnout. A nezúčastněný divák či posluchač nechápe, o co jde. My bychom rádi v tomto prostoru dnes zkusili naopak pojednat tuto obranu veřejného prostoru v naší společnosti a v tomto případě v mediální sféře. Jako pokus najít nějaká pozitivní řešení, jako pokus dohodnout se na tom, na čem se dohodnout lze, jakým způsobem můžeme bránit ten veřejný prostor, jaké máme možnosti a co bychom tedy mohli a měli v budoucnu dělat. Pravdou je, že nejen u nás, ale i ve světě se stále více rozšiřuje jakýsi prostor komerčních médií, ať elektronických či tištěných na úkor veřejnoprávnosti, která bývá tlačena do kouta, jako jakási Popelka, suchá a nezáživná, která vlastně nikoho moc nezajímá. A i to je jeden z problémů, o kterým chceme mluvit, protože samozřejmě pokud se média začnou rozšiřovat tím způsobem, že hlavní bude zisk, a to zisk inzerentů ve spojení s ekonomií a občas i s politikou, tak se samozřejmě veřejný prostor občanů zúží.

Jana ULBRYCHOVÁ, redaktorka   Děkuji. Já jako prvního o příspěvek požádám Alexandra Píchu, který je novým ředitelem Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu, novým proto, protože tato funkce vznikla teprve nedávno, i když jméno Alexandra Píchy s Radiožurnálem už je vlastně spojeno několik let.

Alexander PÍCHA, ředitel Českého rozhlasu 1 - Radiožurnál   Já bych řekl, že vám neřeknu nic nového, když zhodnotím tu situaci tak, že většina našich médií, nejenom v České republice, ale vůbec ve světě na jakémsi rozhraní, co vlastně vůbec ta média jsou zač a jak dále budou, jakou formou budou dále působit. A že vlastně je ta pravá doba pro to, aby byla nějaká celospolečenská diskuse, po který by asi měla následovat nějaká legislativní rozhodnutí, která by se s tou novou situací na mediální trhu srovnala. Myslím si, že celkem není potřeba přijímat nějakou legislativu vůči soukromým médiím, ale že velice důležité, a to bude po stránce veřejnoprávních médií. Zatím bych řekl, že prožíváme takovou poslední etapu vstupem do třetího tisíciletí, poslední etapy takového klasického mediálního trhu, který byl rozdělen na rádio, které už tady máme letos osmdesát let, televizi letos padesát let, tisk je tady samozřejmě déle a už je tedy celkem etablovaný Internet.

Asi nemá cenu nějak zvlášť diskutovat o tom, proč jsou veřejnoprávní rádia a televize nebo proč jsou veřejnoprávní média zrovna elektronickými médii. Je to, když to hodně zlapidarizuju, proto, protože elektronická média díky šíření vlnám jsou dostupná všem, jsou tak trochu zadarmo, není potřeba je platit a jsou to samozřejmě média, která také nejsou financována přímo, třeba prostřednictvím reklamy a podobně. Ale dnes se ta média nějakým zvláštním způsobem míchají, nějakým zvláštním způsobem mění podobu a dost těžko je říct, co jsou vlastně zač.

Já shodou okolností jsem si sem vzal svůj obyčejný telefon, takový, není to nic drahého, ten telefon stojí dvanáct tisíc sedm set u Eurotelu a něco podobného stojí u Paegasu, u T-Mobile a je to teda rozhodně ne nejdražší telefon. Na tom telefonu, protože má GPRS, tak si můžu naladit wap Českého rozhlasu a můžu si tam číst dopravní informace Českého rozhlasu, Zelenou vlnu. Samozřejmě na tom telefonu díky GPRS mám velice levně Internet, takže já si na tom telefonu mohu přečíst noviny nebo si můžu na něm přečíst veřejnoprávní iŽurnál. Já si tady něco udělám, vteřinku. Já tady na tom telefonu můžu samozřejmě posílat e-mail, má taky ICQ, takže se můžu podívat, jestli moje sekretářka zrovna sedí u počítače.

Také si na něm, na tom telefonu mohu přečíst knížku, kterou si stáhnu z Internetu a teď se mi tam, už se mi tam bafruje signál. Po Internetu také mohu poslouchat Radiožurnál nebo nějaké jiné rádio, dobře, děkuji Jano. A za rok, až tady budeme mít UMTR, tak kolegové z České televize mi tam poskytnou televizi a budu se dívat na televizi. Takže, já dokonce, když se v noci probudím, tak už nemusím chodit ven, koupit si noviny, tak si prostě noviny přečtu přímo na stolku. A teď mi prosím vás řekněte, co to je za médium, to rádio, Internet, noviny, knížka? Já nevím.

>V každém případě vím, že je to mobilní telefon nebo něco mobilního, co s sebou můžu nosit všude a co se velice rychle rozvíjí a prostřednictvím různých typů Internetů sem přichází z jihovýchodní Asie, z Japonska a tak dále, bude to takový budoucí přenosný komunikátor, takový spojení se společností, mediátor, zpravodajství a tak dále.

Když se podíváme na situaci, s takovými těmi nepřenosnými médii, tak jistě víte, že u nás v České republice se velice diskutuje a už technicky je možné provozovat DVB, Digital Video Broadcasting, teď jde spíš o to, jakým způsobem se s tím vyrovná česká legislativa. Pro neznalé, co to znamená. Já to řeknu čistě laicky. Na tom samém analogovém kanálu, na stejné analogové síti, jako je teď jeden program České televize, budete mít třeba čtyři programy v digitální kvalitě nebo tam budete moct mít sto šedesát programů rozhlasových nebo tam budete moct mít nějaká data a tak dále. Digital Video Broadcasting, DVB v České republice, Český rozhlas na něm vysílal zatím, protože prodejci rádií moc nepokročili, tak v tom vysíláním nepokračujeme, ale třeba BBC na Digital Video Broadcasting provozuje už několik celoplošných stanic a musím říct, že tady ta kapacita je kolem čtyřiadvaceti kanálů na současném jednom analogovém kanále. Jinak to pronikání do médií a spojování médií se vším možným probíhá čím dál tím intenzivněji. Teď třeba mohu jenom citovat, že ministerstvo dopravy zadalo projekt ČVÚT, projekt TNC, který třeba spojuje rozhlasové vysílání s navigačními systémy pro dopravu, pro orientaci v terénu a podobně. Teď jsme tady s kolegou před chvilkou mluvili o ADSL. Kolega si stěžoval, že to ADSL je v České republice očesáno, ale až nebude očesáno, až nebude přeočesána přenosová rychlostní kapacita ADSL, tak se zlomí taková ta technická bariéra, která je na Internetu, která zatím z Internetu dělá jenom médium, kde si čtete většinou, s obtížemi si přehráváte nějaké krátké videosekvence nebo obrázky, až bude ADSL nebo jiné formy DSL plnohodnotné, tak si budete moc na Internetu přijímat jakoukoliv televizi, budete si moct sestavit televizi podle různých modelů, které se nabízejí, které se vyvíjejí.

Samozřejmě totéž budete moci dělat s rádii nebo se zvuky nebo já nevím, jak to nazvat, budete si prostě moc sestavit mediální prostředí pro vás. Samozřejmě, že bude i nadále část společnosti, nebudu to deklasovat na babičku Šumavy, ale třeba řidič v autě, který si nebude sestavovat žádné takové složité matice, které bude potřebovat to klasické médium. Ale buď jak buď, ta nová média tady budou, budou celou společnost a sama sebe navzájem různým způsobem ovlivňovat. A řekl bych, že v této situaci ten klasický přístup k veřejnoprávním médiím, ať už u nás nebo kdekoliv na světě a všude ve světě se s tím potýkají, bude neudržitelný. Už teď musíme řešit takové otázky, až nastoupí DVB, doufám, že Česká televize dostane dost zpráv multiplex a že v tom multiplexu se najde místo i pro takových dvacet kanálů Českého rozhlasu.

V každém případě v České televizi budou řešit to, kolik mají vysílat programů, jaké mají vysílat programy, jestli mají vysílat zvířátka, jestli mají vysílat dětské programy, kulturní programy po vzoru BBC, jestli třeba bude parlamentní kanál, který bude přenášet přímé přenosy ze sněmovny a tak dále, a tak dále. Nabízí se možnost nedávat menšinové programy do klasického vysílání, ale bohatě rozvinout menšinové programy, to je v jakési nabídce /nesrozumitelné/ a podobně. Tak trochu také řešíme legitimitu, třeba iŽurnálu, je to veřejnoprávní médium, není to veřejnoprávní médium, všechny prvky interaktivní, jak k tomu přistoupit, protože když si třeba vezmete současný zákon o České televizi a současný zákon o Českém rozhlasu z roku 2002, tak třeba v zákonu o Českém rozhlasu, který znám podrobněji, nenajdu slovo Internet, nenajdu tam slovo digitální vysílání, mluví se tam o středních vlnách, na kterých se vysílalo už ve čtyřicátých, padesátých, šedesátých letech, mluví se tam o VKD síti, ale nic z toho. Řekl bych, že nejenom to, co jsem vám vykreslil, jak to vypadá v médiích, ale ten stručný obrázek legislativní ukazuje, že skutečně nazrál čas na společenskou diskusi, ve které bychom si definovali úlohu a vůbec charakter veřejnoprávních médií a který by potom, po té celospolečenské diskusi nějakým způsobem legislativně měl zakotvit, měla zakotvit česká legislativa. Podle mého názoru, já samozřejmě sám sebe musím dát do velkých uvozovek, protože jsem člověk, který je zaměstnán ve veřejnoprávním médiu, takže budu mít zájem na tom, se v něm třeba udržet. Ale podle mě je důležité, aby legislativci definovali službu, co má vlastně veřejnoprávní médium poskytovat. Tam se asi nebudeme lišit od toho, co už je definováno pro veřejnoprávní média, bude to, budou to informace, zpravodajství, publicistika, kultura, umění, vysílání pro menšiny, hodnotné relaxační zábavní programy a podobně.

Myslím si, že by bylo docela dost zcestné, kdyby se nějakým způsobem určoval charakter toho média. Kdyby, tak jako je zákon o České televizi nebo zákon o Českém rozhlasu, byl zákon o českém wapu pro ty dopravní informace nebo třeba zákon o českém Internetu nebo třeba zákon o českých interaktivních médiích nebo o zákonu českém multiplexu a podobně. Jsem přesvědčen o tom, že by se zákonem měl vymezit, měla vymezit služba. Měl by se pravděpodobně vymezit zákonem jeden poskytovatel, kterého by hlídala jedna rada toho českého poskytovatele nebo jako ho nazveme, ale že by tento zákon už neměl řešit nějakým způsobem charakter těch médií, protože zákonitě legislativa by za těmi médii nebo za tím charakterem médií jenom pokulhávala. Ten zákon by měl vymezit, že tady budeme mít veřejnoprávní nebo médium veřejné služby, které bude ekonomicky a politicky nezávislé, které nám bude zprostředkovávat nezávislé zpravodajství kulturní a společenské hodnoty, programy pro menšiny, které nejsou operativní pro zadavatele reklamy. A tím bude zachován hlavní smysl médií veřejné služby v legislativě.

Petr LEBEDA, redaktor   Já děkuji panu řediteli Českého rozhlasu, Českého rozhlasu 1 - Radiožurnálu. Už to zkracuju, jako ta média. Já jsem jenom chtěl říct, že možná technologický nedostatek se ukazuje u nás, protože bysme asi potřebovali, aby tady za námi běžel projektor, kdyby interaktivně nabíhaly vysvětlení a slovníček těch pojmů, která jste používal, protože spousta z nás asi trošku tápe v těch DVB, ADSL a multiplexech, ale to je asi jako domácí úkol, který bysme měli dohnat, protože ten hlavní bod, který jste zmínil, že ta legislativa zaostává za technologickým vývojem a za tou realitou, myslím není jenom problém médií, ale tam se to ukazuje poměrně zřetelně. Já předám slovo Janě, která nám představí dalšího panelistu.

Jana ULBRYCHOVÁ, redaktorka   A tím je Alena Müllerová, hlavní dramaturgyně České televize.

Alena MÜLLEROVÁ, hlavní dramaturgyně České televize    V souvislosti s veřejnoprávními médii se často mluví o jejich financování a hospodaření, o mediální legislativě, o regulaci. Mnohem méně už se mluví o jejich kvalitě a obsahu. A myslím, že ještě méně se mluví o kladech a pozitivních možnostech, které v sobě skrývají. V obecních rysech existuje společenská shoda na tom, co by mělo být obsahem médií veřejné služby. Já si dokonce ani nemyslím, že bychom toto měli nějak úplně nutně definovat obecně, protože nahlédneme-li třeba do evropských dokumentů o vysílání veřejné služby, ke kterým jsme se už někdy v roce 97 připojili a vlastně z nich vychází i ta definice v našem zákonu. Takže myslím, že tam se shodujeme.

Jsou to věci, jako, že veřejná média by měla poskytovat prostřednictvím svého programu orientační body pro všechny členy veřejnosti a být faktorem sociální soudržnosti a integrace všech jednotlivců, skupin a společenství, že by měla poskytovat prostor pro veřejnou diskusi, ve které mohou být vyjádřeny názory co nejširšího spektra lidí, že by měla vysílat nestranné a nezávislé zpravodajství, informace a komentáře, rozvíjet pluralistické, novátorské a různorodé typy programů, rozvíjet nebo být vstřícný a vnímavý potřebám menšinovým skupin, reflektovat nejrůznější filozofické myšlenky a náboženské proudy ve společnosti, upevňovat porozumění, toleranci, propagovat vztahy v mnoha etnických a v mnoha kulturních společnostech, přispívat prostřednictvím programů k většímu porozumění a rozšiřování různorodosti národního a kulturního dědictví. Já myslím, že to jsou věci, které vlastně se na nich shodneme v obecné rovině.

Jakmile však dojde na konkretizování obsahu, začne být vše mnohem složitější. Lidé většinou berou tu veřejnou službu úplně osobně. Každý člověk má svoji představu, jak by měla například veřejnoprávní televize naplnit své povinnosti. Ale pokud nějaký konkrétní jednotlivý program nevyhovuje jeho vkusu, jejich vkusu nebo mu neporozumí, mají tendenci si říct, tak ta televize, třeba tady v tom případě neplní službu a není důvod si jí platit.

Já jsem si tady schválně vytáhla takové, jako páry vlastně příspěvků z Internetu nebo z reakcí, které jsou na programy České televize, tam vlastně lidé mají, diváci mají možnost diskutovat o těch programech a psát, co se jim líbí a nelíbí a ty komentáře jsou velmi, velmi zajímavé. A myslím, že se v nich odráží vlastně ten pohled, který na média veřejné služby je a velice často se tam setkáme s reakcemi toho typu, které vám jich pár přečtu. Jsou to, shodou, tady shodou okolností reakce na pořad Vlastivěda, což je překvapivé, že je ti tak kontroverzní program. Někteří lidé ho naprosto chválí, ale velice často se tam objeví, třeba taková reakce: "Pořad, který uráží svým nevkusem. Neuvěřitelné, co lze natočit za peníze koncesionářů. Uvažuji o odhlášení a prodej televizoru." Nebo: "Jak jste mohli za peníze koncesionářů natočit takový pořad. Nechal bych tento pořad tvůrcům včetně pana moderátora, aby natáčení zaplatili. Proč to pořád vysíláte," nebo "Více takových pořadů a zprivatizovat televizi." Až tady na závěr: "Vyhozené peníze a pan ministr chce zvýšit poplatky." Já myslím, že to není nic nezvyklého taková reakce.

A my se s tím setkáváme nejen u běžných diváků, ale někdy i u novinářů, velice často u politiků. Dost často se stane, že napíše poslanec nějaký dopis, kde vlastně reaguje velice podobně, i když o něco kultivovaněji. Lidé, kteří tvoří a vyrábějí program veřejnoprávní televize, to znamená tvůrci, interpreti, redaktoři a podobně, většinou vnímají tu celkovou obecnou úlohu o médiích veřejné služby, ale většinou s ní pracují instinktivně. A myslím, že stejně instinktivně i představa veřejnosti. Přitom zároveň stále veřejnoprávní média do sebe jakoby nasávají podněty, nápady, impulsy a nálady ve společnosti. Obecná shoda na tom, že potřebujeme veřejnoprávní média je denně konfrontována s jednotlivými tématy a s náměty k diskusi, k přemýšlení, vzpomínání i k úvahám o tom, co bylo a co nás čeká. Program veřejnoprávních médií vzniká jako společné dílo a na procesu jeho vzniku se podílí téměř celá společnost. Dokonce i ten, kdo nemá televizi, se podílí na vzniku televizního programu už tím, že komunikuje s druhými a ve společnosti spoluvytváří její témata. Veřejnost má samozřejmě vliv i na podobu komerčních médií, ale ta se snaží především naplnit potřeby obecenstva a nesnaží se diváka nějak měnit a povznášet i jeho vkus. Tyto média veřejné služby mají neskonale více možností. Mohou objevovat věci, o kterých divák či posluchač původně ani nevěděl, že ho zajímají. Program veřejnoprávní televize je tak trochu rozhovor každého s každým.

Veřejnost je ve vztahu k médiím veřejné služby rozdělena na cílové skupiny, které mohou spolu sdílet program nebo jeho prostřednictvím komunikovat mezi s sebou a předávat si určité informace, zprávy a jakési pozdravy. Prostřednictvím médií veřejné služby slavíme společně některá výročí, svátky a společně prožíváme důležité události. Výrazně se to projevilo, teď třeba při přípravě na referendu ke vstupu do Evropské unie nebo loni při povodních. Média, a to nejen veřejnoprávní, používají někdy velice zjednodušující jazyk, aby jim všichni rozuměli a z některých témat se pak přitom zpracování, tou mediální formou téměř vytrácí obsah. Přesto, anebo právě proto by se neměla podceňovat tvůrčí a umělecká stránka obsahu, obsahu médií a obsahu veřejnoprávních médií. Nemělo by se to omezovat pouze na zpravodajství a informace, ale vlastně i u nich by měl být dokladen důraz na tu kvalitu a na nějakou tvůrčí formu a měla by mít prostor pro otevírání nových témat, pro experimenty a pro riskování. K tomu je jim třeba přiznat, kromě těch povinností sloužit, plnit té povinnosti veřejné služby, i nějaká práva, což myslím, že se většinou neděje nebo málokdy se to děje. To znamená, že by měla mít právo být tvůrčí, být nekonveční, vstřebávat i náměty, které nepůsobí na první pohled užitečně. Veřejnoprávní média by měla mít právo jít i proti vkusu někdy nebo proti obecnému vkusu i proti stereotypům, měla by to dělat, pokud k tomu nějaký závažný důvod, pokud chtějí sdělit něco nového, něco objevného a něco důležitého.

Petr LEBEDA, redaktor   Děkuji Aleně Müllerové, to byl velice zajímavý příspěvek do oblasti toho, v čem veřejnoprávní média vlastně jsou nám všem užitečné, ačkoliv si to často neuvědomujeme. A myslím, že to je i velice zajímavé zamyšlení nad tím, co si jako veřejnoprávní médium i vlastně subjektem, který může mít svá vlastní práva, že to není něco, co má jaksi povinnosti vůči nám všem ostatním, co je v našem právu od něj něco očekávat, ale co samo o sobě jakousi samostatnou entitou, která si může nárokovat svá vlastní práva. Tímto bych předal slovo Janě, k představení dalšího třetího panelisty.

Jana ULBRYCHOVÁ, redaktorka   Tím je Jakub Patočka, což je vlastně přesně ten typ člověka, o kterém tady před chvíli Alena mluvila, že je to ten, kdo nemá televizi a přitom ovlivňuje dění v televizi. Jakub Patočka je totiž šéfredaktorem Literárních novin, které dosti často poskytují prostor nejrůznějším komentářům, které se právě vývoji na české mediální scéně věnují.

Jakub PATOČKA, šéfredaktor Literárních novin    Před půlrokem jsem citoval takovou tezi, základní tezi knihy profesora Roberta V., teda dvojité W. Chesneyho z univerzity v Ilion. Tak kniha se jmenuje /nesrozumitelné/ a základní teze zní, že zájem vlastníků médií generovat zisk může stát a zpravidla stojí v rozporu s komunikačními potřebami demokratické společnosti. Toto je závažná teze a budeme-li jí promýšlet do různých jejích důsledků, tak se možná dostaneme k závěrům, jejíž vyvození nám brání různé předsudky, různá tabu, různé jakési zamlčené předpoklady, o kterých jsme si zvykli už v politické debatě nebo k debatě o zprávy naší společnosti vůbec neuvažovat. My často tady máme pocit, když se tady odvíjí ten český konflikt o média, o jejich nezávislost o to, komu a jak má podléhat trh s audiovizuálním, média trasy, média s televizemi, tak často máme pocit jako bychom v tom řešili cosi specificky českého, jakýsi náš, tedy problém zvláštní s Novou a jejím majitelem.

Proto možná bude stát za to upozornit, že v podstatě ve svém jádru identický spor právě v současnosti se odvíjí ve Spojených státech, kde včera přinesla AFP zprávu o tom, že senátní výbor nebo obchodní výbor Senátu Spojených států doporučil Senátu vetovat rozhodnutí Federal Comunication Comunity, což je jakási obdoba naší Rady pro rozhlasové a televizní vysílání. Ten Federal Comunication Comunity ve svém rozhodnutí umožňoval s naší koncentrací médií propojování mezi různými, mezi různými typy médií a de facto by nahrával tomu, aby se mediální trh ve Spojených státech ještě více ocitl v rukou úzké skupiny majitelů, vydavatelů nebo vlastníků televizních stanic, rozhlasových stanic a tisku. Samozřejmě situace ve Spojených státech je odlišná, tam koncept zdejší veřejnoprávnosti a tam soukromé televize byly dříve než teda potom na to nějak navěšované, navěšovaný systém veřejných stanic. Nicméně podstata toho problému je politická a je totožná s tím konfliktem, s podstatou toho konfliktu, který se odvíjel tady. Jedná se o konflikt o kvalitu demokracie, o to, nakolik tedy ta média slouží komunikačním potřebám demokratické společnosti a nakolik spíše slouží zájmům svých vlastníků generovat zisk. Otázka je, čemu by to mělo vadit, v čem je problém, když má vlastník zájem věnovat zisk. Ten problém je, pokud se zamyslíme nad jakousi širší sociologií, která je za touto vlastnickou strukturou, která se za touto vlastnickou strukturou médií skrývá, je to vazba mezi médii, ekonomikou, ekonomickými zájmy a politikou. Ve Spojených státech těch příkladů je spousta. Takovým nejnovějším, kterými tane na mysl, myslím, že zveřejněná velká reportáž jednoho z nejzajímavějších investigativních reportérů v současnosti Grega Palasta. Tento Greg Palast se zabýval případem americké bývalé kongresmanky Cynthie McKinney, která prohrála v primárních volbách, protože se proti ní vedla masivní kampaň, že byla obviněna z toho, že řekla, že George Bush, prezident Bush byl informován o útocích 11. září předem. To byl výrok, který citovala spousta různých médií a Greg Palast, protože ona se mu popřela, Greg Palast zkoumal, kde teda tady tenhle výrok měl zaznít, volal například reportérce newyorských Timesů, která se tím zabývala, ale vůbec nikdo nebyl schopen doložit to místo, odkazovali ho na stereografické záznamy z Kongresu, odkazovali ho na nějaké předpisy, záznamy z nějakého veřejného malého rádia. Nikde žádný takovýto důkaz o tom, že by ona něco takového řekla, že teda ona sama popírá, nalezen nebyl. Přesto se z toho stalo obrovské téma a není pochyb o tom, že právě toto obvinění způsobilo, že Cynthia McKinney již není v Kongresu Spojených států.

On odhaluje teda celou řadu souvislostí, které zatím jsou skryty, počínají tím, že Cynthia McKinney ve skutečnosti řekla, že byly podezření směřující k těm lidem, kteří potom stáli za atentáty 11. září k nějaké jejich mládežnické muslimské organizaci ve Spojených státech napojené na Saúdskou Arábii, k jejichž vyšetřování byly z tajných služeb ve Spojených státech podněty, které administrativa čistě politickým rozhodnutím zarazila prostě z toho důvodu, že si nepřála narušovat vztahy se Saúdskou Arábií. A to byly otázky, které Cynthia McKinney kladla, kladla, jak v souhlase s reportážemi, které se v tomto směru objevovaly v různých evropských médiích, kanadských médiích a ve Spojených státech nikoli. Samozřejmě pokud existuje zájem vydavatelů, vydavatelů médií, ať už přímý ekonomický zájem, nebo nepřímý, tj. zájem motivovaný přáním inzerentů a tlakem inzerentů na tom, aby obsah médií byl jistým způsobem formulován, je to faktor, který je třeba brát v úvahu a který samozřejmě je znám z prostředí českého velmi dobře, protože kdo se v branži pohybuje velmi dobře, ví o tom, že i v renovovaných médiích často se objevují věci, které nejsou neutrálním obsahem, přestože tak vypadají. Vycházejí jako zprávy, i když jsou ve skutečnosti placenou inzercí.

Toto je problém obrovský, protože samozřejmě jedná se o své druhu institucionalizovanou korupci, která velmi problematizuje, zužuje možnosti politiků, potom zpětně na jedné straně intervenovat do oblasti ekonomické a nějakým způsobem přijímat rozhodnutí, která byla nevýhodná pro lidi, kteří sponzorovali, buď jejich volební kampaně, nebo nějakým způsobem zodpovídají za jejich mediální obraz.

Na druhé straně intervenovat do té oblasti mediální, kde navíc to zatemňuje tedy ten, ta často účelově používaná teze o obraně nezávislosti médií, která ve skutečnosti kryje hlubokou závislost těch médií na partikulárních ekonomických zájmech, jež samy o sobě nejsou neutrální, ale mají po hříchu politickou povahu. Vrátíme-li se zpět k nám a podíváme-li se na způsob, jakým byla, jakým se politikům u nás vyčítal způsob rozhodnutí o obměně Rady pro rozhlasové a televizní vysílání a Rady České televize vidíme, že se jedná o přístup vlastně hluboce apolitický a přehlížející podstatu, kterou přeci je, aby rozhodování o podobě trhu s veřejným statkem, jimž je vysílání rozhlasové i televizní, anebo o kvalitě, obsahu Rady České televize, aby co nejméně podléhalo politickým nebo ekonomickým vlivům. Brandýská iniciativa před dvěma lety vznikla právě v obrovské obavě z toho, že v téhle zemi vznikne politická většina, která bude omezovat prostor pro působení občanských iniciativ a jediným způsobem snižovat kvalitu demokracie a právě proto ve svých omezených možnostech pracovala proto, aby vznikla v téhle zemi koalice ta, která tady právě dnes vládne. A myslím si, výsledkem racionální úvahy, že právě teda z dohody koalice, která se formulovala, má-li nějaký programový základ, pak tím programovým základem je snaha o překonání těchto korupčních vlivů na politické prostředí, je tím zájmem vymanění české politiky z klientelismu, je tím zájmem obrana proti jakýmsi autokratickým nebo autoritářským tendencím. Právě z tohoto prostředí, pakliže budeme posuzovat věcný způsob, jakým se tedy proces výběru těch jednotlivých kandidátů uskutečňoval, tak je na místě, tedy naopak uznat tož, výsledné rozhodnutí v důsledků v dané politické konstelaci, maximálně slouží politické a v tomto smyslu i na ekonomických vlivech, protože to jsou v povídce vlivy politické povahy, nezávislostí těchto médií, ať už se jedná o Českou televizi nebo o proces výběru, tedy těch, v důsledku tedy i o média soukromá audiovizuální.

V každém případě bychom neměli dopustit, aby politici byli zastrašováni od vehementní intervence do regulace mediálního prostředí zástupnými ideologickými argumenty, ať už teda dnes argumenty, které jsou residuentem té bludné teze, že trh sám jaksi produkuje hodnoty a že trh sám neviditelnou rukou to uspořádá ku prospěchu společnosti. Nebo na druhé straně argumenty, které ve skutečnosti kryjí partikulární vzájemně prospěšně či osobně prospěšné zájmy různých úzkých ekonomických skupin, ať už se jedná teda o vykřičeného senátora Železného nebo i mnohem skrytější, v tomhle případě ne devět desetin, ale devadesát devět setin toho ledovce té struktury politicko-ekonomických mediálních vazeb, které, na jejichž konci je to, že některé zprávy se prostě objeví, jiné se neobjeví a některé se objeví zredigované způsobem, jakým se objevují, který ten obsah oproti realitě posouvá způsobem, jenž v celkovém důsledku vytváří mediální obsah příznivý pro tyto politicko-mediálně ekonomické struktury. Jaké z toho plynou důsledky? Já si myslím, že skutečně je potřeba, aby demokratická politika přestala ostýchavě přešlapovat kolem tématu mediální politiky. Skutečně koncipovala velmi do hloubky jdoucí a v tomto smyslu ke kořenům radikální program, který způsobí, že zájmy vlastníků médií generovat zisk, naprosto nebudou s to intervenovat do komunikačních potřeb veřejné společnosti. Z tohoto hlediska já vítám všechny drobné krůčky v tomhle směru, ať už je to obměna Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nebo sebemenší zlepšení jednoho jediného média nebo editora v jednotlivém tisku. Čili neříkám, že musí být hodně špatně, aby potom bylo lépe. Každá jednotlivá dílčí změna, která tomuto prospívá, je žádoucí. Nicméně podobně závažné nebo zásadní, podstatné podle mě je, nastínit si to, co by skutečně bylo zapotřebí, aby koncept, o kterém zde mluvím, pakliže uznám jeho východiska, aby byl naplněn. My se tady bavíme o médiích veřejné služby a cítíme, že se o tom, že to téma obecně je pojímáno z jakési defenzívy. Jaká jsou vlastně jiná než média veřejné služby? Jsou to, provokativně to řeknu, média soukromé služby. Jsou to ta média, jejichž primárním účelem je generovat zisk pro jejich vlastníky. Já tedy kladu otázku, zda by vůbec jiná média než média veřejné služby měla existovat. Ne, bavit se o tom, jak se o tom často mluví, jestli se nemá privatizovat Česká televize a jestli nezprivatizujeme kanál číslo dvě. Ono nejdál, kam ta debata vedena v druhém směru zachází, je debata o tom, jestli by se plaše, často v kuloárech, bojí se člověk to napsat, jestli by se Nově, která nás připravila o deset miliard, jestli by se jí neměla sebrat licence. Já, ta opatření v souboru, která navrhuji, rozhodně stojí mnohem míň a ty dlouhodobé výtěžky jsou nepoměrně vyšší, projeví se snížení korupčnosti prostředí politického, projeví se v řadě dalších příznivých důsledků, které tady nebudu vyjmenovávat, můžu si to nechat na diskusi. Ne, že by se měla sebrat licence Nově.

Otázka zní, jestli experiment české společnosti se soukromými médii, s televizemi, se soukromými televizemi, několikaletý nestačil nám k tomu, abychom věděli, že jejich vztah k veřejné službě společnosti nemůže být jiný než patologický, a proto by se nejenom měla sebrat nová licence, ale vůbec by se licence na soukromé televizní vysílání neměly udělovat. Pozor, já neříkám, že stát prostřednictvím Rady pro rozhlasové a televizní vysílání v tomto smyslu, teda v tom konceptu veřejnoprávnosti má mít monopol, to vůbec neříkám. Je možné diskutovat o tom, jakým tu veřejná služba, veřejnou prospěšnost, jakým tenhle koncept dále rozvíjet. Já si myslím, že česká společnost promarnila v tomhle směru jedinečnou příležitost, nebyli jsme na to připraveni. Na začátku devadesátých let tu vlastnickou strukturu tímhle způsobem od počátku nastavit, ale pokud se podíváme po světě, tak zjistíme, že média, která poměrně zdatně jsou s to těmhle brutálním mediálně politickým ekonomickým tlakům vzdorovat, tak jsou to média, za nimiž stojí masivní jmění nějaké nadace.

Není náhodou, že kupříkladu Guardian, v němž Greg Palast publikuje většinu svých investigativních reportáží, takže je deník, za kterým stojí obrovské dění nadace, na kterou se může spolehnout. Podobně myslím si, může existovat u nás a v oblasti tištěných médií by to velmi pomohlo a je to jaksi, jak ten koncept veřejnoprávnosti vsunout do oblasti tištěných medií, je zcela zřetelné, že nemůže být nějaký veřejnoprávní deník placený koncesionářskými, koncesionářskými poplatky. A pokud by byl veřejnoprávní deník, bohužel Lidové noviny to být mohly v roce 90, kdyby takové rozhodnutí padlo.

Já upozorňuji, že tenkrát vláda rozhodla o tom, že z každé privatizace půjde v téhle zemi jedno procento na obnovu nadací. Vznikl takhle nadační investiční fond, v něm bylo tři a půl miliardy korun. To se potom různě prohýřilo, protože, jak ta privatizace nebyla zvládnuta, že jo, tak ono to bylo na /nesrozumitelné/ akciích a z té tři a půl miliardy se to scvrklo, než se to začalo rozdělovat na miliardu a půl. Ale v té době, pokud by se neprosadil bludný koncept o tom, že teda volný trh nám to tady všechno krásně uspořádá, tak my můžeme rozhodnout o tom, že jedna z těch miliard, co se potom ztratily nebo má být základním jměním Lidových novin. Ale já si myslím, že poučení z novin a naše poučení z nedostatečnosti českého komunikačního prostředí má vést politiky k tomu důsledku, že se prostě nadace s takovýmto základním jměním a s deníkem, který bude tato nadace vydávat, že se prostě založí.

Myslím si, že je to jenom otázka toho najít politiky, kteří si to osvojí. A toto, tento princip zahrnout do své koncepce mediální politiky.

Čili znamená to, pokud říkám, že všechna média mají být veřejné služby, ne že všechna mají být tak či onak odvozena ze státu, ale že ta regulace má vést k tomu, že to budou vydávat výhradně obecně prospěšné společnosti, nadace, občanská sdružení, která, jakýkoliv případný zisk budou, tak to ze zákona je, zpětně investovat do veřejně prospěšné činnosti. Myslím si, že při snaze o zvyšování kvality českého mediálního prostředí žádný krok není tak malý, abychom, jak jsem už řekl, abychom jim opovrhovali, proto si myslím, že je potřeba se zabývat skutečně otázkou toho, kdo dnes české deníky vlastní. A myslím si, že je potřeba přestat jako kolem horké kaše, chodit kolem toho téma, že je skutečně problém z hlediska mediálního obsahu to, že vlastníky většiny českého tisku jsou zahraniční vydavatelé. A to prostě proto, že pro ně skutečně vztah ke komunikačním potřebám české společnosti není ani druhořadý ani třetiřadý. Pro ně primární je to médium jako strůjce nějakého zisku. To se do toho obsahu, do toho média nutně nemůže nepromítat.

Myslím si, že česká společnost, česká politika, která chce chránit komunikační potřeby demokratické společnosti, do toho musí intervenovat tím, že za prvé, přijme opatření, že zahraniční vlastníci nemohou být účastni jinak jakýsi dílčí krok, jinak než výrazně než menšinově do výše deseti procent. Za druhé, že jeden vlastník nemůže mít více než jeden titul, a to pak platí i pro regionální deníky. Další problém, který takto tabuizován, je přímé ekonomickými tlaky způsobované ovlivňování obsahu médií, to jsou ty známe PR vlivové agentury. Když si jednoduše zanalyzujeme, o co se v té praxi jedná. V této praxi se jedná o to, aby za úplatu byli občané přesvědčeni o tom, co by si jinak nemysleli. Tím pádem se jedná z hlediska způsobu vytváření, způsobu procesu, vytváření rozhodnutí demokratické společnosti o patologický děj, který ohrožuje demokratickou politickou kulturu, myslím si v míře větší než třeba drogové závislosti. A jako s takovýmto patologickým, sociálně patologickým jevem by se s tím mělo nakládat. Prostě ty drogové agentury je způsob podnikání, který by měl být mimo zákon. To všechno zní strašně radikálně, ale přesto si myslím, že lze promyslet politickou strategii, která krok za krokem povede k uskutečnění jakéhosi konceptu mediální politiky, který se tomu, co jsem zde právě popsal, bude blížit, protože jsem do hloubky duše přesvědčen o tom, že pakliže chce se demokratická společnost udržet, tak nakonec nemá jinou možnost.

Petr LEBEDA, redaktor   Tak, já děkuji Jakubovi za velice hlubokou studii na téma problémů a současné mediální kultury nejenom u nás doma, ale i ve světě. Na minulé debatě v prosinci jsem tak trochu šošácky reagoval na to, že jeho návrhy jsou radikální. On to dneska udělal za mě, takže já už to nebudu opakovat a ani nechci, protože ona ta debata totiž potom ukázala, že spousta z těch věcí vlastně není až tak radikální, jak mohou znít, a že spousta z těch rozměrů, o které se Jakub opíral, v podstatě mají souhlas nebo o nich panuje shoda, že by bylo dobré v tom směru něco podniknout.

Jana ULBRYCHOVÁ, redaktorka   Tak děkuji. A já už v tuhle chvíli mám přihlášené do diskuse. Jako první se přihlásil Petr Uhl.

Petr UHL, bývalý zmocněnec Vlády ČR pro lidská práva, redaktor deníku Právo   Já si myslím, že rozpaky, alespoň já ty rozpaky mám, nad návrhy nebo přístupem Jana Patočky. Znamená také částečně z neujasněnosti definice, co to je ta veřejná služba, média veřejné služby. Já si myslím, že se musíme podívat dál na definici veřejnoprávnosti, na to, že teda některá média jsou veřejnoprávní a tedy u těchto médií, dodatečně, bylo posilováno a já s tím souhlasím, je to velmi správné, že právě tato veřejnoprávní média mají být především médii veřejné služby a že mají dbát na to, aby veškerá soukromá služba nebo soukromé zájmy z nich byly vystrnaděny, zatímco u těch soukromoprávních médiích se jaksi předpokládá, že tam nějaké soukromé zájmy také ještě mohou být. Jestliže se na to podíváme takto, tak asi nebudeme nebo lépe vysvětlíme nesouhlas, aspoň já s tím nesouhlasím, že bychom měli postupně směřovat k tomu, aby média soukromé služby, tedy v mém slovníku soukromoprávní, byla jako odstraněna, vytěsněna a popřípadě zcela zanikla.

Já se domnívám, že v liberální společnosti založené na tržní ekonomice, to není možné a že to není možné ani z hlediska svobody slova, protože její ochrana je vlastně prvotním /nesrozumitelné/ liberálně demokratické společnosti. To neznamená, že v každém okamžiku nebudeme zkoumat, zda svobodu slova nemáme nějakým způsobem regulovat. Všichni víme, že ve všech, tedy dokumentech, které se týkají úpravy svobody slova, je uvedeno vždy v druhém odstavci, že tato svoboda může být omezena zákonem a jen tehdy, jestliže a teď je to tam jmenováno. A my jsme tady od toho, abychom přemýšleli, zda nám takový zákon nechybí.

A tady bych souhlasil s Patočkou, respektive uvedl sám, že nám velmi často takové zákony chybí k regulaci té svobody. Ale ne k tomu, aby tedy byly nějaké soukromé služby, soukromoprávní rušená. Ale ta zákonná regulace musí postihnout právě tato soukromá média v zájmu veřejnosti a už se to děje. Stát by měl mít mediální politiku. Mediální politiku by měly mít politické strany, měly by mít obce, měly by mít kraje, všechny subjekty veřejného práva by měly mít mediální politiku, stejně tak jako stát má mít trestněprávní politiku. Já bych se těch slov nebál. Není tam teda ta vize a absolutně není postupného rušení na těch soukromých medií, ale jejich regulace takové, aby ještě zaručovaly i soukromou službu, ale neškodily společnosti, aby ten společenský zájem se uplatňoval i v těchto médiích. A poslední věc, která mě velmi překvapila, já si opravdu nemyslím, že by mělo vůbec jakýkoliv vliv na obsah médií, kdo vlastní kapitál, za který jsou vydávány. Já to vůbec nechápu, že by tam mělo být nějaké omezení vzhledem k zahraničí, nějaká česká média nebo zahraniční, to je mně prostě úplně cizí a v tom to tedy stojí na straně těch liberálů.

Jana ULBRYCHOVÁ, redaktorka   Já děkuji za příspěvek do diskuse. Jako další se přihlásil Štěpán Kotrba z Britských listů.

Štěpán KOTRBA, Britské listy   Jakub Patočka je nejlepší lobbyista, jakého znám, protože mě zadarmo přesvědčuje o tom, co bych si nikdy nemyslel. To je asi tak jediné, co mi z jeho příspěvku připadalo podnětné. Zbylý neobolševismus naráží na, jednak fakta, jednak na realitu všedního dne i realitu trendů.

Radko KUBIČKO, moderátor   Tak to byl zkrácený záznam diskuse, která minulý týden proběhla v Poslanecké sněmovně. Padlo zde samozřejmě množství zásadních i provokativních názorů, ke kterým se budeme v našem pořadu vracet. V této diskusi jste slyšeli hlasy a názory Jany Ulbrychové, Taťány Fischerové, Petra Lebedy, Alexandra Píchy, Aleny Müllerové, Jakuba Patočky, Petra Uhla a naposledy Štěpána Kotrby. Pořad pro vás připravil a od mikrofonu Českého rozhlasu 6 se loučí Radko Kubičko. Poslouchali jste pořad Média v postmoderním světě, a to na středněvlnných frekvencích Českého rozhlasu 6, 1071, 1233 nebo 1287. Na slyšenou.