Soudce Valihrach rozhodl, že stávka se konala v rámci kolektivního vyjednávání a tudíž se na ni vztahují regule příslušného zákona (oznámení stávky nejméně tři dny předem, seznam členů stávkového výboru a účastníků atd.). I kdyby se ale konala pouze na základě práva na stávku podle Listiny základních práv a svobod, byla by podle téhož soudce nezákonná, neboť cíl zastavit dopravu v Praze je "v rozporu s dobrými mravy". Marně bychom se dočkali skutečného zkoumání důvodů stávky, jejího průběhu, hrubých až brutálních zásahů soukromé armády, kterou si najal dopravní podnik, a policejních těžkooděnců.

Co se týče rozhodnutí, že šlo o stávku v rámci kolektivního vyjednávání, už to samo o sobě je absurdní. Jestliže v podniku existují čtyři kolektivní smlouvy, jak by pan soudce chtěl dosáhnout v rámci vyjednávání v odštěpném závodě Elektrické dráhy srovnání vůči úplně jiné kolektivní smlouvě v odštěpném závodě Autobusy? A jak by pan Valihrach mohl v rámci kolektivního vyjednávání reagovat na urážlivý výrok generálního ředitele Houfka, že tramvajáci nemají řidičské průkazy, tudíž jsou jakousi obsluhou div ne čistícího stroje v supermarketu po zavírací hodině (nic proti uklizečům a uklizečkám)?

Takový výklad je přinejmenším v rozporu z evropskou praxí, i kdyby mé "obzory" byly odkázány pouze na televizní zpravodajství z našich "vzorových" zemí z poslední doby.

Klíč k rozsudku je ale ve druhém výroku: pan soudce si totiž neumí zřejmě představit stávku jinak, než, že si stávkující sedne někam na židli, do kouta, aby nikomu nepřekážel, a v případě, že zaměstnavatel sežene dostatek stávkokazů, případně si koupí nebo zastraší dostatek jiných zaměstnanců (v případě této stávky důchodců, brigádníků, dispečerů, pracovníků dep...), může tak stávkující "stávkovat" třeba do soudného dne.

Pro pana soudce je nemravné chtít zastavit dopravu v Praze stávkou. Potom bude ovšem "nemravné", až učitelé v rámci stávky odmítnou učit, zdravotníci léčit, popeláři odvážet odpadky... Ono je totiž především z hlediska každého zaměstnavatele "nemravné" stávkovat vůbec. "Tento rozsudek je v zájmu právní jistoty všech zaměstnavatelů," vystihla celou věc nadšeně a vítězoslavně vystihla právní zástupkyně dopravního podniku.

Ve skutečnosti jde o poměr sil: stávka FŘT vedená mladou organizací s mladým vedením, které do té doby (a ani většina účastníků) nikdy nestávkovala, nebyla vítězná. Navíc se odehrála na pozadí "příkladné" antisolidarity vedoucích funkcionářů většinových odborů - hlásných trub pomluv, polopravd a lží generálního ředitele a členů představenstva. FŘT v únoru vzhledem k těmto a dalším okolnostem dost možná už ani vyhrát stávku nemohla. Prohraná bitva ale není prohraná válka. Každý jednotlivý řidič a řidička tramvaje, kteří se v dopravním podniku staví na odpor proti nespravedlnosti, šikaně a pronásledování skýtá záruku, že pražské tramvaje řídí důstojní lidé, kteří znají svoji cenu, nikoliv stádo ovcí.