19. 2. 2003
David Harvey: Američané jdou do války, protože potřebují odbyt pro svůj přebytečný kapitálProč ignorují Spojené státy nebezpečnou jadernou konfrontaci mezi Indií a Pákistánem a soustřeďují se na Irák? Proč, když považují lidská práva za tak důležitá, financují útlak Alžířanů, Uzbeků, Palestinců, tureckých Kurdů a Kolumbijců? Proč se stalo nejnaléhavějším humanitárním úkolem bombardování Iráku a nikoliv nakrmení hladovějících, poskytování pitné vody či prevence nemocí? Proč je válka proti Iráku tak naléhavá, že má být financována rozpočtem, který je čtyřikrát větší než celkový americký rozpočet rozvojové pomoci?
Na Oxfordské univerzitě poskytl v sérii přednášek profesor David Harvey, jeden z nejvýznamnějších světových geografů, možná první vyčerpávající vysvětlení rozhodnutí americké vlády jít do války. V deníku Guardian ho v úterý shrnul George Monbiot. Spojené státy trpí problémem, který periodicky postihuje všechny úspěšné ekonomiky: přílišnou akumulací kapitálu.
Kompletní text (v angličtině) ZDE |
Spojené státy trpí problémem, který periodicky postihuje všechny úspěšné ekonomiky: přílišnou akumulací kapitálu. Pokud je nějakého zboží příliš mnoho, znamená to, že pokud nejsou nalezeny nové trhy, cena toho zboží poklesne a zmizí i zisky. Tak jako začátkem třicátých let trpí Spojené státy přebytkem komodit, výrobků, výrobní kapacity a peněz. Také jako tehdy mají Spojené státy přebytek pracovních sil, avšak oba tyto přebytky nelze výhodným způsobem sloučit. Tento problém vzniká v USA od roku 1973. Spojené státy dosud vyzkoušely všechny dosažitelné způsoby, jak tento problém vyřešit a tím si udržet svou globální nadvládu. Jedinou zbývající, politicky realistickou možností je válka. Ve třicátých letech řešila americká vláda problémy přebytečného kapitálu a přebytečných pracovních sil prostřednictvím investičního programu New Deal. Obrovské investice tohoto programu do infrastruktury, do školství a na sociální výdaje využily přebytečných peněz, vytvořily nové trhy pro průmysl a přivedly statisíce lidí zpět do pracovního procesu. V roce 1941 použila Amerika výdajů na válku se stejným důsledkem. Po válce investovala Amerika rozsáhlým způsobem do Evropy a do Japonska. Tam vydávala své přebytečné peníze a vytvářela si tam nové trhy. Během téhož období investovala také rozsáhlým způsobem do domácí infrastruktury a do rozvoje svých jižních a jihovýchodních států. Pak však došlo ke třem nevyhnutelným procesům. Jak se rozvinuly německá a japonská ekonomika, Spojené státy už nedokázaly dominovat výrobě. Jak nové ekonomiky rostly, přestaly absorbovat přebytečný kapitál odjinud a začaly ho vyvážet. Zároveň začaly nést ovoce investice z předchozích let a produkovaly nové přebytky. Krize roku 1973 začala světovým kolapsem trhů nemovitostí, které v podstatě vydávily přebytečné peníze, které už nedokázaly strávit. Spojené státy naléhavě potřebovaly nový přístup a využily dvou rázných řešení. Prvním byl přechod od globální nadvlády v oblasti výroby ke globální nadvládě globálního finančnictví. Americké ministerstvo financí začalo ve spolupráci s Mezinárodním měnovým fondem vytvářet nové příležitosti v rozvojových zemích pro americké komerční banky. Mezinárodní měnový fond začal vyžadovat, aby země, kterým se rozhodl pomoci, liberalizovaly a otevřely své kapitálové trhy. To umožnilo spekulantům na Wall Street na tyto trhy vstoupit a v mnoha případech se na nich zmocnit cenného majetku. Finanční krize, které tito spekulanti způsobily, vedla k devalvaci hodnoty kapitálu v těchto zemích. To mělo pro americkou ekonomikou dvojí prospěch. Rozkladem bank a výrobních podniků v Latinské Americe a ve východní Asii byl zlikvidován přebytečný kapitál. Zbankrotované podniky v těchto zemích mohly být odkoupeny za minimální ceny americkými korporacemi, a tak vznikl nový prostor, kam mohl expandovat americký kapitál. Druhým řešením je to, čemu Harvey říká "akumulace prostřednictvím odnímání majetku", což je vlastně jen zdvořilý termín pro otevřenou krádež. Rolníkům na venkově byla ukradena půda, státní kapitál byl občanům odebrán prostřednictvím privatizací, intelektuální majetek byl zkonfiskován prostřednictvím patentů na informace, na lidské geny a na zvířecí a botanické druhy. To jsou procesy, které, kromě drancování prováděného MMF a komerčními bankami, vyvolaly globální hnutí pro spravedlnost. Ve všech těchto případech vznikala nová území, kam mohl expandovat kapitál a kde mohly být absorbovány finanční přebytky. Avšak obě tato řešení nyní už selhávají. Jak se zotavily východoasijské země, jejichž ekonomiky před pěti lety zničil Mezinárodní měnový fond, začínají ony samy produkovat obrovské množství vlastních kapitálových přebytků. To, že Amerika přešla od výroby k finančnictví jakožto nástroji globální nadvlády, a také v důsledku vážných hospodářských chyb americké vlády, znamená, že jsou Spojené státy nyní ekonomicky podstatně zranitelnější než dříve a hrozí jim chaos. Podniky nyní čelí obrovskému veřejnému odporu, když se snaží dál rozšiřovat své možnosti odnímáním majetku. Jediným možným mírovým řešením je nový státní investiční program typu New Deal, ale tuto možnost blokuje politická třída ve Spojených státech: jediné nové výdaje, které dovolí, jsou výdaje na zbrojení. Takže jediné, co zůstává, je válka a imperiální nadvláda. Útok na Irák nabízí Spojeným státům tři další možnosti, jak se zbavovat kapitálu a zároveň si udržet svou globální nadvládu. Prvním je vytvoření nového geografického prostoru pro hospodářskou expanzi. Druhým jsou vojenské výdaje (proces, který někteří nazývají "vojenským keynesiánstvím"). A třetím je možnost ovládat ekonomiky ostatních zemí ovládáním zdroje ropy. Jak se zásoby ropy začnou snižovat, stane se ropa stále mocnějším nástrojem kontroly nad jinými zeměmi. Naštěstí, právě když je potřeba tyto procesy legitimovat, množství bývalých demokratů ve Spojených státech a v Británii se najednou rozhodly, že "impérium" není konec konců tak odporné slovo a že barbarské hordy z jiných států opravdu potřebují zcivilizovat rukou laskavé supervelmoci. Strategičtí myslitelé ve Spojených státech plánují tuto další etapu expanze už léta. Paul Wolfowitz, nyní náměstek amerického ministra obrany, psal o tom, že bude nutno vojensky napadnout Irák, už v polovině devadesátých let. Budoucí válka nebude o terorismu. Bude, jako všechny takové podniky, o ovládání území, zdrojů a ekonomiky jiných zemí. Ti, kdo jí naplánovali, si jsou vědomi, že svou budoucí nadvládu mohou udržet prostřednictvím jednoduché hospodářské formule: krev je obnovitelný zdroj, ropa nikoliv. |