Jako příklad je možné uvést případ války v Indočíně, kdy USA odmítly poskytnout leteckou pomoc francouzským výsadkářům odbklíčeným u Dien Bien Phu, což vedlo k jejich částečnému zmasakrování, následné kapitulaci a ztrátě Vietnamu.

Možná šel komunismus ve Vietnamu ještě tehdy zastavit, možná, že později během angažování USA ve Vietnamu toho USA litovaly. Kdo ví.

Každopádně, jak se píše na straně 84 knihy Dějiny NATO (autoři J. Fiedler, Petr Mareš) " francouzská politika měla například dojem, že transatlantický spojenec neučinil vše pro to, aby zabránil porážce Francie v Indočíně, mnozí politikové v Paříži podezřívali Spojené státy, že netrpělivě čekaly na příležitost zaplnění mocenského vakua, způsobeného v této oblasti francouzským odchodem"

Londýn se zase nemohl vyrovnat s tím, že americká politiky soustředila v rámci výstavby aliance svou pozornost zejména na Německo.

Přesto se však oba státy držely v řadě, protože bylo jejich prioritou udržet si jadernou ochranu USA.

Jak napsal H. Kissinger, "evropští předáci znali příliš dobře situace, kdy museli opustit své spojence, nebo jimi byli opuštěni z důvodů mnohem méně palčivých než hrozba jaderné devastace." ( tamtéž, str.85 )

Evropané si ostatně nemohli být příliš jistí ani vzhledem ke znění článku 5 smlouvy NATO.

Podle původního, evropského návrhu měla být při napadení kteréhokoliv členského státu pomoc automatická a vedena plnou silou všech členských států.

Tuto formulaci USA zamítly, a článek 5, dodnes platný, působí značně neurčitě: " každá z nich ( smluvní strana-pozn. autora) pomůže smluvní straně nebo stranám takto napadeným tím, že neprodleně poskytne sama a v souladu s ostatními stranami takovou akci, jakou bude považovat za nutnou, včetně použití ozbrojené síly. (třeba vysláním polní kuchyně :-) )

Jako důvod uvedly, že neohraničená pomoc by mohla znamenat i automatické vyhlášení války, a touto pravomocí disponuje v USA pouze Senát.

Je jasné, že při takovémto znění smlouvy se evropské státy velmi snažily svého velkého spojence příliš nezlobit.

Přesto i nadále musely Francie a Velká Británie spolknout další hořké sousto. Když Gamál Násir 26. 6. 1956 znárodnil Suezský průplav, Británie a Francie se spojily s Izraelem a napadly 29. 10. 1956 Egypt, prezident Eisenhower odsoudil 30. října vojenskou akci Izraele, a o den později vystoupil proti Londýnu a Paříži se slovy " Použití síly nepovažujeme za moudrý a vhodný nástroj urovnání mezinárodních sporů." ( Gerge Bush to asi nečetl - pozn. autora)

Dokonce tehdy poprvé a naposled hlasovaly USA v Radě bezpečnosti společně se SSSR proti nejbližším spojencům.

Aby zabránili vetu Francie a Británie v Radě bezpečnosti, svolaly USA "První zvláštní naléhavé shromáždění Valného shromáždění", které rozhodlo o rozmístění mírových sil OSN. Británie a Francie se musely stáhnout.

Krize v Nato byla na světě.

Henry Kissinger z toho vyvodil poučení: "pokus Ameriky distancovat se od Evropy ji dovedl do postavení, kdy musela převzít sama břímě ochrany každého nekomunistického státu na zeměkouli... O deset let později zápasila Amerika sama ve Vietnamu, když se od ní většina spojenců distancovala s poukazem na argument z doby suezské krize, jehož autorem nebyl nikdo jiný než Amerika. "

I později evropští spojenci měli důvody pro hořkost na jazyku, a mnohdy ho ventilovali, jako např. britský premiér Macmillan, za kubánské krize v roce 1962: "Teď si Američané uvědomí, co jsme si my v Anglii v poslední letech prožívali.

Tato krize byla řešena netradičně - dohodu vyjednal bratr prezidenta Kennedyho Robert a atlantičtí spojenci o jednání pravděpodobně neměli ani zdání, nicméně později schválili její výsledek.

Rusové zaznamenali úspěch, za stažení ruských raket z Kuby byly staženy rakety z Turecka a Itálie, namířené na SSSR a pravděpodobně dán závazek USA nenapadnout Kubu.

Tato stěhovací operace se Rusům vyplatila. Na útok raket z Turecka by nebyli schopni adekvátně reagovat.

Jaderných zbraní Sovětského svazu, namířených na západní Evropu se dohoda netýkala, zůstaly. Evropští spojenci nezískali nic.

Výhrady Francie vůči USA rostly zvláště po tom, co Američané odmítali Francii pomoc při jaderném vyzbrojování, zatímco Britům prodali rakety Polaris ( a později i systém Trident) pro britské ponorky.

Tím vlastně Američané sráželi Francii o stupeň níže než Velkou Británii, se kterou se Francouzi celou svou historií poměřují. To bylo pro generála. de Gaulla neodpustitelné. Tento bezesporu velký Francouz viděl Británii jako amerického trojského koně, a vztahy byly v určitých obdobích spíše napjaté než opravdu přátelské.

To vedlo k tomu, že v roce 1966 odešla Francie z vojenských struktur Nato, spojenecké jednotky umístěné ve Francii " dostaly padáka."

Jako obvykle, v Americe zpočátku vypukly emoce, ( podobně jako dnes) byly navrhovány nátlakové akce na Francii.

Americký prezident, L. Johnson naštěstí zachoval chladnou hlavu: "Požádal nás, ( de Gaulle ) abychom vypadli z Francie. Well, vypadněme tady z Francie."

Američané se snažili být natolik vstřícní, že to až vyvolávalo dojem, že francouzské rozhodnutí je pro NATO výhodné.

Velitel NATO v Evropě gen L.Lemnizer to viděl jinak. "Ještě jedna takováto výhoda, a můžeme tenhle podnik zavřít."

Jak je vidět, neshody v Nato nejsou nic nového, a není třeba z nich dělat tragédii, případně považovat za velezradu mít jiný názor než USA.

Zvláště , když USA během let mnohdy změnily názor o 180 stupňů a evropští spojenci mnohdy také.

Pokračování někdy příště.