Analogie s Hitlerem jsou už tradičně součástí angloamerické válečné propagandy, argumentuje autor, protože nacistické Německo zůstává archetypem agresivního, genocidního státu. Jako první byl srováván v padesátých letech s Hitlerem egyptský prezident Násir a ti, kteří se stavěli proti britské okupaci Suezu v roce 1956 byli označováni za mnichovany. Avšak s Hitlerem bylo srovnáváno mnoho jiných lidí - od Ho Či Mina, přes Gaddáfího, Miloševiče, až po mullu Omara. Všichni byli srovnáváni s Hitlerem, zatímco na jejich země padaly britskoamerické bomby.

Podle autora jde o hrubé pokusy přepsat historii dvacátého století tak, aby bylo možno ospravedlnit agresi na Blízkém východě. Paralela mezi Irákem Saddáma Husajna a nacistickým Německem je zjevně absurdní. Koncem třicátých let bylo Hitlerovo Německo druhou největší průmyslovou ekonomikou světa a mělo nejmocnější vojenskou mašinérii na světě. Otevřeně se hlásilo k ideologii územní expanse a rychle anektovalo Porýní, Rakousko a Československo. Přímo ohrožovalo své sousedy. Zamýšlelo zotročit většinu Evropy a provádět průmyslovými metodami genocidu, která v lidské historii nemá obdoby.

Irák je naproti tomu rozvojová země s přeraženou páteří, je to ekonomika, založená na jediném produktu, je to země se zničenou infrastrukturou, která ani nemá pod kontrolou celé své vlastní území a už déle než 10 let neohrožuje přesvědčivě ani své sousedy, natož Británii či Spojené státy. Ať už má či nemá Irák zbytky biologických či chemických zbraní, jasně nejsou hrozbou. Irácké ozbrojené síly byly drastickým způsobem oslabeny a čelí nejmocnější armádě v historii. Odhaduje se, že irácké výdaje na zbrojení se rovnají přibližně jednomu procentu amerického vojenského rozpočtu, který nyní dosahuje 380 miliard dolarů ročně.

"Mnichovanství" je stejně jen nepřesnou nálepkou pro pokusy pravicových vlád v Británii a ve Francii ve třicátých letech spřátelit se s Německem a přizpůsobit se nacistické teritoriální expanzi. "Mnichované" byli tehdy v podstatě německou pátou kolonou v samém srdci konzervativní elity, jíž se líbil Hitlerův militantní antikomunismus a chtěla ho přesvědčit, aby zaútočil proti Rusku Chamberlain dokonce doufal, že se mu podaří uzavřít s nacistickým Německem alianci. Fašistické sympatie byly v britském establishmentu běžné, od krále Edwarda VIII. až po denní listy jako Daily Mail, který tehdy podporoval Hitlera a dnes kritizuje odpůrce války proti Iráku jako zrádce. Jen nekonformní individualisté jako Churchil a aktivisté - z dnešního hlediska extremní levice - odmítali mnichovskou zradu. V tom vůbec neexistuje analogie k dnešnímu úsilí zabránit nevyprovokovanému útoku proti sankcemi zničenému Iráku. A samozřejmě, žádní z odpůrců mnichovanství ve třicátých letech nepodporovali preventivní válku proti Německu, chtěli řádnou armádu pro účely odstrašení a řádnou sebeobranu.

Stejně absurdní je podle autora stále hysteričtější tvrzení stoupenců války proti Iráku, že ve čtyřicátých letech zachránily před nacistickou tyranií Evropu Spojené státy. Nikdo nechce umenšovat hrdinství amerických vojáků, avšak copak si asi o této propagandě dnes myslí Rusové, kteří přišli v druhé světové válce o přibližně 27 milionů lidí (Američané přišli v Evropě o 135 576 vojáků), nesli břemeno většiny bojů v Evropě a - jak pravil Churchill - "vyrvali z německé válečné mašinerie střeva".

Mnichovanstvím - tedy snahou pacifikovat mocnou a potenciálně nebezpečnou velmoc - se podle autora daleko více proviňuje vláda Tonyho Blaira svou podlézavostí vůči Georgi Bushovi. Není samozřejmě možné srovnávat Bushovu Ameriku s nacistickým Německem, Amerika se dnes daleko víc chová jako tradiční imperiální mocnost.