Až do doby před měsícem jsem žil v černobílé zemi, ve Spojených státech, kde vládne morální jistota. Mezi lidmi, kteří se neomlouvají za to, že rozdělují svět na "klaďasy" a "záporáky", na "ty, kteří budou spaseni" a "ti, kteří jsou zatraceni".

Avšak nyní, v měkkém světle raného podzimu, jsem se přestěhoval do Evropy: je to nepořádný, mnohoznačný kontinent, který byl po dlouhá desetiletí utvářen podivnými kompromisy. Černá a bílá se v Evropě mísí v množství odstínů šedivé.

Na celou polovinu století pohřbily Spojené státy a Evropa tyto kulturní a politické rozdíly. Rozhodnutí Washingtonu bránit Evropu a demokracii před sovětským expanzionismem bylo základem skálopevné transatlantické aliance. Avšak nyní, komunistická hrozba zmizela, NATO přišlo o svou ústřední roli a najednou uvažují Američané i Evropané o tom, zda jsou jejich společné zájmy skutečně důležitější než jejich neshody.

Proto jsem minulý týden procestoval Francii a Německo, abych na vlastní kůži pocítil, jak se mění postoj Evropy vůči strýčku Samovi. Asi je to odrazem mé vlastní naivity nebo nevědomosti, že jsem po tolika letech na druhé straně oceánu neočekával, že se setkám s tak intenzivním nepřátelstvím vůči Spojeným státům. V Německu se stala opozice proti irácké politice prezidenta Bushe v posledních dnech před volbami dominujícím faktorem. (...)

Ve Francii, kde průzkumy veřejného mínění ukazují na rostoucí a mocný antiamerikanismus, se snaží vláda udržet střední kurs a spolupracovat s Američany v rámci Rady bezpečnosti OSN - nechce spolupracovat na pokusech vyhnout se získání souhlasu od mezinárodního společenství.

Pak jsem nastoupil do vlaku z Paříže do Chartres, jímž jezdí lidé z práce. Chtěl jsem zjistit, zda francouzské veřejné mínění je také tak zdrženlivé a opatrné. Nebylo. Nemohl jsem v tom vlaku nalézt jediného cestujícího, ochotného hájit francouzskou účast na válce proti Sadámu Husajnovi. "George Bush je pokrytec," prohlásil jeden student. "Hovoří jen o rezolucích Rady bezpečnosti o Iráku a zapomíná na všechny rezoluce OSN, požadující, aby se Izraelci stáhli z Palestiny."

Než jsem odcestoval z Paříže, navštívil jsem velmože francouzské zahraniční politiky, bývalého ministra zahraničních věcí a komisaře EU Clauda Chaissona. "George Bush se zaměřuje na špatný cíl," řekl mi. "Hrozbou není Irák, je jí fundamentalistický terorismus. Útok na Irák jen situaci zhorší."

Nejistota a znepokojení - to jsou dva charakteristické rysy reakce Evropy na Bushovo energické prosazování amerického národního zájmu.

Názory Evropy a Spojených států se podstatnou měrou odlišují, zejména, pokud jde o Blízký východ. To je nepříjemná pravda a všichni se s ní budeme muset vyrovnat.