Co jsme vlastně čekali od pádu komunismu? Svobodnou společnost, založenou na klasických liberálních principech, anebo neproduktivní sociální stát, orwellovský svět současné evropské sociální demokracie a prázdné, protože umělé evropanství (nebo internacionalismus)?

Za poslední desetiletí jsme se (podle Klause) hodně poučili o věcech, které zpočátku nebyly jasné. Pro lidi v zemi, která prochází systémovou proměnou, bylo velmi obtížné pochopit cenu takové systémové změny. Neuvědomili si, že je nemožné okamžitě dohnat země, které neprošly érou komunismu.

Prvotní euforie nevydržela. Brzo vznikla deziluze a zvláštní neuróza přechodného období, v důsledku toho, že jsme se všichni ocitli ve světě radikálně zvýšené nejistoty a rizika. Pád komunismu nebyl návratem ke klasickému liberalismu, ale byl návratem k demokracii.

Namísto komunismu nyní máme internet, celosvětový terorismus, Evropskou unii, euro, nové, stále sofistikovanější, skrytější a intenzivnější metody vládních intervencí a regulace, stále rostoucí sociální stát, multikulturalismus a politickou korektnost.

Po pádu komunismu vznikly rychle nové politické strany, a tak spontánně vznikl politický pluralismus. Bylo však daleko obtížnější změnit hospodářský systém. Museli jsme liberalizovat ceny a zahraniční obchod. Všechny podniky, soukromé i zahraniční, musely získat přístup na trh. Nesouhlasím s Josephem Stiglitzem [nositelem Nobelovy ceny za ekonomiku za rok 2001], že je možnou a lepší alternativou pozvolný vývoj institucí a také legislativy, a že je rozumné teprve pak liberalizovat trhy.

Provést tyto změny bylo relativně lehké - stačilo je oznámit. V druhé etapě však bylo zapotřebí zreformovat staré instituce a vybudovat nové, což vyžadovalo čas a složitou organizaci a administraci.

Bylo nemožné čekat, až se pomalu rozpadnou státem vlastněné podniky. Bylo nutno je rázem zprivatizovat - v obrovském měřítku. To západní společnosti nikdy nezažily a vůbec si to nedovedou představit. Ať udělá vláda cokoliv, bude vždycky obviňována ze dvou zásadních chyb - buď z protekcionářství anebo z toho, že nezískala nejlepší možnou cenu.

A krátkodobé výsledky nebývají vždy pozitivní. Ze zpětného pohledu však mohu říci, že naše privatizace byla úspěšná.

Avšak doma i v zahraničí lidé předpokládali, že zbavit se komunismu bude bez obětí a že rychle dojde k pozitivnímu hospodářskému růstu a zvýšení životní úrovně. Ten sen se brzo rozplynul, ale hodně jsme se naučili.

Vznikly ovšem problémy. V polovině devadesátých let v České republice přešla Česká národní banka náhle, neočekávaně a bez konzultací s vládou na velmi restriktivní měnovou politiku. To okamžitě destabilizovalo ekonomiku. Vedlo to k recesi, která oslabila mnohé české banky a podniky.

Češi to nečekali. Naivně se domnívali, že tržní ekonomika zaručuje téměř automaticky hospodářský úspěch. Není překvapivé, že se začali domnívat, že je podvedli ti politikové, kteří je přesvědčili o prospěšnosti kapitalismu a volného trhu - aniž by je zároveň řádně varovali.

Stalo se módou argumentovat, že záporné změny způsobila špatně provedená privatizace (nebo vůbec privatizace), nedostatečný legislativní a instituční rámec a lidská nedostatečnost a nemorálnost, nevyhnutelná v postkomunistickém světě.

Tyto názory byly však založeny na nepochopení procesu změn. Lidi zapomněli, že dokonalé zákony neexistují, vytváření zákonů si vyžaduje čas, zákon vzniká v důsledku evoluce, nikoliv diktátu a v důsledku složitého politického procesu, nikoliv prostřednictvím abstraktního procesu racionalizace, dále že přesná forma zákonů odráží nejen politické a ideologické argumenty, ale i lobbistické zájmy a úsilí o protekci.

Lidi jsou lidi a svět nezlepší neustálé moralizování samozvaných králů-filozofů či intelektuálů.

Nyní žijeme ve světě postupných změn, regulérních politických procesů, mnoha nedokonalostí, ale standardních demokratických mechanismů, jimiž je můžeme napravovat.

Komunismus je pryč, ale ani v mé zemi ani jinde nezmizel socialismus. Možná jsme mu nyní blíže než před deseti či dvanácti lety. Komunismus totiž oslabil socialismus bohužel jen dočasně. Zvítězila sociální demokracie, různé "třetí cesty", komunitarismus, ekologická hnutí, politická korektnost, žargon obránců lidských práv, evropanství, korporativismus a nevládní organizace - je to všechno jen nový kolektivismus.

Nyní vládne heslo: "Regulujte, přizpůsobte se úrovni nejvyvinutějších a nejbohatších zemí světa (bez ohledu na váš vlastní stupeň vývoje). Poslouchejte lobbistické zájmy nevládních organizací a zbožně plňte, co chtějí. Zbavte se vlastní suverenity a dejte ji do rukou mezinárodních institucí a organizací."

Intelektuální klima je stále nepřátelštější liberálním myšlenkám.

A Evropa nyní prochází nezvratnými změnami, jimiž většina evropských občanů, která se o to nezajímá, věnuje jen velmi málo pozornosti. Pod nosem jim vzniká supranacionální evropský stát, který chce centralizovat svou moc v Bruselu, zrušit národy a rozšířit všude po Evropě socialismus. Většinu důvěřivých Evropanů to nezajímá, a tak vládne nad tímto vývojem hrstka proevropských aktivistů a byrokratů.

My jsme vždy chtěli být součástí otevřené evropské společnosti. Avšak současný evropský unifikační proces znamená obrovskou míru regulace a ochranářství, vnucuje národům uniformitu, zákony i politiku, oslabuje standardní demokratické procedury a byrokratizuje život, posiluje pravomoci soudnictví. To jsme ale nechtěli.

Jako malá středoevropská země jsme součástí Evropy a musíme se podílet na evropském integračním procesu. Jinak nedosáhneme mezinárodního uznání. Je to past a my nevíme, jak z ní dostat ani jak se jí vyhnout.