Ne, já jsem v Brně pouze studoval. Narodil jsem se v Kyjově. Protože tatínek byl soudcem, byl překládám z jednoho místa na druhé, vystudoval jsem gymnázium v Brně. Pak jsem tam na Masarykově univerzitě studoval práva. Jeden rok jsem pobýval i ve Štýrském Hradci, abych se naučil německy. Po studiu jsem krátce pracoval jako právník, ale pak jsem rychle přešel do Lidových novin. Od roku 1938 jsem pracoval v Praze v Radiožurnálu, kde jsem měl na starosti programy v krátkovlnné stanici, která vysílala pro zahraničí: česky, slovensky, německy, francouzsky, anglicky a španělsky.

Poezii jsem začal vlastně skládat jako malé dítě, ještě jsem to ani nepsal. Skutečně potom jsem začal psát jako student, ale to nemělo žádnou zvláštní cenu. Vědomě jsem se do toho pustil tak kolem svých osmnácti - dvaceti let.

Ani bych nemohl říct. Četl jsem samozřejmě kompletně českou poezii, která byla do té doby napsána, Zeyera, Vrchlického, Sládka, ale to myslím na mě nemělo vůbec žádný vliv. Vliv, který byl, byla asi moravská lidová píseň, která je neobyčejně poetická. Velký zájem jsem měl o český poetismus a surrealismus. Moc se mi líbil Nezval a Biebl, ale hlavně Halas, už jeho první sbírka Sépie. S Halasem jsem se seznámil u Kočích, v knihkupectví v Brně. Halasova poezie mi ukázala, že jsou možné jiné cesty, nežli byl poetismus, který mi připadal velice povrchní. Měl sice nádhernou formu, ale bylo to jako takové šumivé šampaňské. Nemělo to v sobě živinu, jaká byla v Halasovi. Na Halasově tvorbě mě poutala taková filozoficko-náboženská zakořeněnost. To v té poezii bylo, přesto, že Halas byl komunista. Navzdory svému přesvědčení Halas totiž vyrůstal v atmosféře křesťanství, které prostupovalo na Moravě úplně všechno.

Asi je to uzavřená kapitola. Ale ještě to nebylo to hlavní, co jsem potom v poezii, v celé své tvorbě hledal. Bylo to jen takové šátrání na tu nebo onu stranu. Bylo tam například okouzlení jihem, když jsem jako student jezdil do Dalmácie. V Nedělní procházce se projevila radost z určité slovní pohotovosti, kdy jsem si podvědomě začínal uvědomovat, že poezie je především záležitost slova. Dále byl v mé předválečné poezii samozřejmě už přízvuk nadcházející katastrofy, kterou jsem velice ostře cítil tak od roku 1935 - 1936.

Ano, to je pravda. A není to náhoda, protože na gymnáziu jsme naštěstí měli osm roků latiny a pět roků řečtiny. Měl jsem skvělé profesory, kteří byli velice přísní a honili nás jak čokly. Když jsme skončili údobí úloh a zkoušek, tak už se jenom četlo. My jsme četli Homéra jako noviny. To každý dovedl. Tak se literatura nutně doplňovala řeckým mýtem. A řecký mýtus je dokonalé, klasické vyjádření nejdůležitějších zjevů, které jsou v lidském podvědomí. Jung tomu říká archetypy. A protože je to tak skvěle vyjádřeno a protože to bylo tenkrát po Evropě celkově všeobecně známo, tak jsem používal bez nejmenších rozpaků určitých formulací tohoto mýtu v poezii, ale přetvořil jsem si to do mýtů vlastních.

Psal jsem přednášky pro brněnský Radiožurnál: první přednáška, kterou jsem tam měl, byla o pocitu tragičnosti v řecké tragédii. Vedle toho jsem psal reportáže pro Lidové noviny a pak jsem pracoval pro brněnské Zemské divadlo. Přeložil jsem pro ně dvě hry Audenovy a Isherwoodovy [to jsou angličtí autoři, pozn. JČ], ale cenzura je zakázala, protože se jí zdály příliš levicové.

Měl jsem konflikt s Bassem, který byl tenkrát šéfredaktorem v Praze. Bass vždycky ve čtvrtek přijížděl do hlavní redakce do Brna. Den před jeho příchodem byl v Brně jeden ohavný mord. Já jsem o této vraždě psal zprávu pro ranní noviny. Zatím přijel Bass, bral mi to ze stroje, četl si to, říkal, to je skvělé, ale teďka tohle musíte ještě napsal pro odpoledník, ale mnohem krvavěji.

Já jsem vyletěl, říkal jsem, pane šéfredaktore, já jsem velice rád v Lidových novinách, rád pro ně pracuju, ale nemám smysl pro to, aby se z odpoledníku dělal nějaký krvák.

Bass se rozčílil, začali jsme se hádat a já jsem jim dal okamžitě výpověď. Vstal jsem, vzal jsem si svoje tužky, práskl jsem dveřmi a z Lidovek jsem odešel. Zdánlivě se mi to nevyplatilo, protože jsem byl bez práce.

Ale on to byl nějaký prst osudu, nebo prst Boží, který mě podivuhodným způsobem vedl na moji cestu, na to, co se mělo stát mojí cestou.

Asi týden poté, co jsem odešel z Lidových novin, mě požádal doktor Škeřík z Prahy, který vydával velice krásnou edici Symposion, v níž vycházely překlady ze světových literaatur, abych přeložil knihu od Irvinga Stona, Lust for Life, Žízeň po životě.

Když jsem to dokončil, kniha vyšla, měla velký úspěch a měl jsem z toho slušné peníze. Pak mě přátelé upozornili, že bude v Praze místo v krátkovlnné stanici. Okamžitě jsem o ně zažádal, místo jsem dostal a na začátku mnichovské krize jsem tam pracoval.

Když to prasklo a došlo k německé invazi, do pražského rozhlasu přišel z hamburského rádia nějaký Marek, který rozhlas převzal a činnost krátkovlnné stanice, která vysílala pro cizinu, zastavil. Den nato Hitler prohlásil v jednom ze svých projevů, že Německo nijak nebude překážet v kulturní nezávislosti českého národa. Mě to hrozně naštvalo - to je ta nevýhoda té slovácké výbušné povahy - šel jsem do Radiožurnálu a žádal jsem o rozhovor s tím Markem. Odvolal jsem se na fuehrerovu řeč a trval jsem na tom, abych mohl pokračovat ve vysílání na krátkovlnné stanici.

Marek mi řekl, že se bude muset zeptat v Berlíně, ale za týden mi pak dovolil, abych svou práci dělal dál. Nedal mi přitom vůbec žádné instrukce.

Vysílal jsem kulturní věci, obchodní propagandu pro vývoz a tak. V červnu 1939 si mě pan Marek zavolala a řekl mi, že se jim moje práce líbí. Navrhl mi, že mi pro začátek zvýší asi sedminásobně plat a že budu nadále pracovat nejen pro pražský, ale i berlínský rozhlas. Viděl jsem, že jde do tuhého.

Odmítnout jsem nemohl, to by znamenalo koncentrační tábor, a tak jsem musel emigrovat. Jel jsem se zájezdem na vinobraní do Jugoslávie. Peníze na zájezd mi dal doktor Škeřík. Takže mě zase zachránila ta knížka.

Z Jugoslávie jsem chtěl vstoupit do cizinecké legie, ale pak se začaly v jižní Francii organizovat české jednotky. Český národní výbor v Paříži mě poslal do Fécampu, do Normandie, abych tam dělal vysílání pro Československo. Ve Fécampu byla malá komerční stanice, která měla pořady pro Československo na středních vlnách. Stanici potom zastavili: když totiž začali nacisté klást miny do kanálu La Manche, tak se podle toho vysílače začali trigonometricky zaměřovat.

Pak jsem se dal na vojnu. Zpočátku jsem byl dělostřelcem a pak tady v Anglii pěšákem.

Když jsem po pádu Francie přišel do Anglie, jeden anglický přítel, pozoruhodný básník a překladatel z různých románských jazyků, Jonathan Griffin, zařídil, že britské ministerstvo národní obrany mě zapůjčilo BBC. Tam jsem měl na starosti programy, ale dostal jsem se do sporu s dr. Benešem, který chtěl vysílat pořady, které se absolutně nehodily pro tehdejší situaci. Proto jsem na to místo rezignoval a vrátil se do armády.

Beneš chtěl, aby britský rozhlas podněcoval československé obyvatelstvo k sabotážím. Bylo to v té nejobtížnější době, která vedla k heydrichiádě. Já jsem byl absolutně proti tomu. Není mi to líto dodnes. Byl jsem pro objektivní šíření informací, přesné, spravedlivé, nevylhané zprávy z front.

Ze Středního východu už počátkem roku 1944 začaly přicházet zprávy od Čechů a Poláků, kterým se podařilo uprchnout ze Sovětského svazu, že Stalin zvítězil na konferenci v Teheránu a že Československo bude po válce součástí sovětské zájmové sféry.

Když jsem se to dověděl, požádal jsem velitele naší samostatné československé brigády generála Miroslava, aby mě poslal do Sovětského svazu, aby měli západní českoslovenští vojáci nějaké oči na východní frontě. Na jaře roku 1945 jsem přišel do Košic.

Ano, podařilo se mi přesvědčit šéfredaktora jednoho armádního plátku, aby mi dali řidiče a auto a abych pro ně psal zprávy z fronty.

Když jsem se pak dostal roku 1945 do Prahy, šel jsem navštívil nejbližší přátele, mezi nimi samozřejmě Františka Halase, který působil na ministerstvu informací. Halas mě požádal, abych začal na ministerstvu také pracovat. Se souhlasem ministra Kopeckého jsem vytvořil oddělení pro kulturní styky s angloamerickou oblastí. Kopecký mě lákal, abych vstoupil do strany, že budu moci mít, co budu chtít. Později však byl na ministerstvo přeložen komunista Hoffmeister, který se stal mým nadřízeným. Posekali jsme se a já se v červenci roku 1947 vrátil do Anglie.

Byl jsem přesvědčen, že na podzim 1947, na výročí říjnové revoluce, udělají komunisté v Československu puč. Příliš jsem se nezmýlil

No, to byla velká bída. V BBC žádné místo nebylo, bylo jen občasné zastupování a z toho nebylo možno žít. Jistou dobu jsem pracoval v Readingu v odposlouchávací stanici, ale pak jsem se sebral a ze zoufalství jsem se odstěhoval do Kanady.

Neměl jsem tam absolutně nic zajištěného. Pracoval jsem jako přístavní dělník a dělal jsem všechny možné věci. Tím jsem živil rodinu. Pak jsem se dostal do Ameriky, externě jsem pracoval pro Svobodnou Evropu a Hlas Ameriky a asi po roce této nejisté existence mi americká armáda nabídla místo učitele češtiny v Kalifornii na armádní škole. Tam jsem učil češtinu celkem asi čtyři roky. Dost mě to otravovalo, bylo to takové monotonní, tak jsem sehnal trochu peněz a koupil jsem si malou farmu a choval dobytek...

No ovšem, to je část mé povahy. Později, když tato má éra činů přešla, začal jsem se plně věnovat psaní.

Ředitel středoevropského oddělení BBC Gregory McDonald mi napsal, že se vyskytlo místo v československém oddělení, abych o ně zažádal. Místo jsem dostal a BBC mě na svůj náklad s rodinou na začátku roku 1957 odvezla do Anglie. Byl jsem pak v BBC až do roku 1969, kdy jsem odešel do důchodu. Dělal jsem tam kulturní programy.

Dostal jsem tam záduchu. Bylo to čistě psychosomatické. Začínal jsem mít špatné svědomí, protože jsem se úplně odvrátil od literární tvorby. Když jsem pak v Británii znovu začal psát, záducha okamžitě zmizela. Jednoho dne jsem seděl pod portikem v Britském muzeu a jedl jsem sendvič. Díval jsem se na kamennou dlažbu tam pod schody a najednou se mi zdálo, že ta kamenná dlažba vybuchla a že to kamení vyletělo do výšky a že vytryskla nějaká voda. Ovšem zároveň jsem věděl, že to není pravda, že tam to kamení je. Když to přešlo, vrátil jsem se do redakce, do Bush Housu, a začal jsem psát. Tak se ke mně vrátila poezie. Zakrátko jsem napsal novou knížku, která se jmenuje V sobě letohrad. Vydal jsem ji vlastním nákladem roku 1965.

Moc toho nebylo. Tady v Anglii jsem napsal pár věcí, ke kterým se rád přiznávám. V některých byl stesk po domově, pochopitelně. Pak bylo to údobí Kanada a Amerika, celkem sedm roků, které bylo úplně neplodné. Jenom jednou jedenkrát ve Watsonvillu, kde jsem měl tu farmu, jsem napsal jednu básničku, která je také v té sbírce V sobě letohrad.

Ta měla velký ohlas. Tenkrát se kupodivu tu a tam podařilo, že knížky, které jsem posílal, se lidem v Československu skutečně dostaly do rukou. Dostali ji Palivec, dostal ji Seifert. Všem se to velice líbilo a Seifert s Palivcem začali takovou tiskovou kampaň, aby ta kniha vyšla v druhém vydání v Praze. Měli zpočátku naději, že se to stane, ale později, když se zase poměry zhoršily, padlo to pod stůl.

Písemný styk jsem udržoval s Palivcem a do jeho smrti, kdy ho porazil autobus na pražské ulici. Se Seifertem jsme si nepsávali moc, protože dopisy nedocházely. S Halasem jsem si nepsal vůbec, protože jeden nebo dva pokusy o korespondenční spojení ztroskotaly naprosto. Holan mi pravidelně posílal všecky svoje knížky, které později začaly vycházet, a trochu jsme si psali. Poslední vzkaz, který jsem od Holana měl, byl z nemocnice, kde ležel po mozkové mrtvici.

Uvědomil jsem si, že takové to všelijaké vyšívání, obrazovost ve verši, to je naprosto zbytečné. Hlavní je slovo. To je ta zázračnost.

Naprosto ne. Emigrace na mě neměla vůbec žádný vliv. Já jsem pochopitelně žil stále v tom jazyku, v té své mateřštině, která je skvostná, konec konců jako každý druhý jazyk. V každém jazyku se dá psát vynikající poezie, ale pro mě to byl ten hic Rhodus, hic salta. To byla ta čeština. A viděl jsem hned od začátku, vědomě, když jsem začínal psát ty básně, které jsou ve sbírce V sobě letohrad, že čeština se dá využít v poezii v docela jiných směrech, nežli tomu bylo dřív u kteréhokoliv jiného básníka.

Jayzk, to je všechno samá posvátnost. Slovo se skládá ze slabik a z hlásek. Hlásky, to jsou základní zvuky vesmíru. Ty základní zvuky vesmíru, jak říká například indická filozofie, znamenají, že Bůh se také vyjadřuje zvukem. To znamené, že to je všechno božské, boží.

A když ty zvuky potom jdou dál zpět do hlásky, samohlásky, předložky, poskytne vám to dostatečnou inspiraci k tomu, abyste s tím pracoval.

To bylo samozřejmě kombinováno s problémem zvuku. Problém zvuku jsem cítil dávno ještě na začátku. Hlavně dík lidové písni, o které jsem se zmínil, některým básním Palivcovým a Halasovým a hlavně díky Homérovi.

Říkalo se, že je časomíra nudná. Není to vůbec pravda. Časomíra je skvělá věc, kterou v takovém jazyku, který je přízvučný jako čeština, můžete skvělým způsobem využívat. [Časomíra, tedy strukturace verše na základě binárního vztahu mezi krátkými a dlouhými samohláskami, se používá v současnosti kupodivu velmi živě při zpívání textů písní současné české populární hudby, pozn. JČ.]

To jsem dělal stále a stále. Například:

"To byla neděle, jak bývají ty nezdařené
ačkoliv den se chvěl jak slunce ve fontáně polapené
a voják k služce tisknoucí se pod okapem úzkým příliš
tritónům podobal se, co jich v parcích v šlehu vody míjíš."

(báseň Neděle ze sbírky Nedělní procházka, 1936.)

To je přízvuk plus časomíra.

Protože za tím jazykem je ještě další taková úroveň, úroveň božího ticha. Tam už se nemluví. Tam už je jenom ticho, které je součástí toho svrchovaného Boha, toho jednoho, té naprosté jednoty.

Ale ta jednota je zároveň ve vás, v člověkovi. Po té stránce jsem měl možnost uvažovat o mystice křesťanských světců a o indické mystice, Upanišádách a sanskrtu, který jsem studoval po deset roků.

Když chcete rozumět dobře češtině, což je pochopitelně vaše povinnost, když píšete básničky, tak musíte rozumět jazyku. Jazyku dobře neporozumíte, pokud neznáte sanskrt. Je důležitý proto, že staroslověnština - z níž vznikla čeština - se vyvíjela paralelně se sanskrtem.

No, já nevím, jestli je to vzdalování. Do jisté míry je to určitá kombinace porozumění, nejhlubších, nejdůležitějších problémů, které jsou cesty k Bohu, která pro mě vede přes křesťanství, ale zároveň i přes indickou filozofii. Protože různé věci objevili mystikové různých náboženství.

Ano, to máte na mysli některé ty básně ze Soch. Ovšem, pochopitelně, pokud Boha zažíváte v jeho celkovosti, má taky světlé a tmavé aspekty, které používá na vás, z vás, za svým účelem, který je vám úplně skryt.

Takže někdy se mi Bůh jevil jako takový záškodník, který někde sedí a chce mě ze zálohy přepadnout, za svým účelem, aby mě tím, že mi způsobí nějaké příkoří nebo utrpení, dostal na cestu, z které jsem se snad vychyloval. V jiných básních jsou ale zase jiná pojetí. To nemá konec.

Ono to není definování vztahu. To je zážitek, který se projevuje různými způsoby. Víceméně hůř anebo líp v básni. Můžete říct, že já píšu od té doby, co jsem začal tady v Anglii psát básně, o jediné věci, pořád.

Je to na jedné cestě, ale pochopitelně, když je to cesta, kterou upřímně putujete, tak ta cesta má tisíce milionů možností. O námět básně není nikdy žádná bída.

No, to říkali někteří moji pražští přátelé, s kterými si dopisuji, jako například Jindra Chalupecký, ten skvělý kunsthistorik a báječný filozof. Ale to zase není vědomé. Barok zřejmě do značné míry odpovídal duševnímu rozpoložení lidí žijících v Čechách a na Moravě a ten barok tam tvořících.

Do jisté míry ano, protože tam je jenom takový stvol a kolem toho stvolu je slovo organizován. Ne náhodou jsem tomu řekl "slovo se otvírá složnokvěté". Potud máte pravdu.

Někdy se to děje třeba tak, že když sedím a medituju, najednou vystřelí na mě slovo anebo dvě slova anebo celý verš nebo celá strofa - třeba jenom slovo "pevnost". Vím, že je to začátek básně. Tak jdu, sednu si na to a začnu to psát. A nějakým způsobem to dovedu ke konci. Někdy líp, někdy hůř, někdy se mi podaří alespoň část toho zážitku trefit, někdy je to katastrofa. Někdy se to nepodaří úplně. Ale vždycky to stojí za tu práci, respektive za tu bohoslužbu. Protože to není nic jiného než bohoslužba.

Poezie je zbožná.