Myslel jsem si to vlastně po "sametové revoluci". Po uzavření první tzv. opoziční smlouvy mezi stranami Miloše Zemana a Václava Klause jsem jako řadový myslící občan začal pochybovat o smyslu voleb. Co je to za demokracii, když opoziční strana již předem, před jakýmkoliv hlasováním podepíše smlouvu o tom, že bude sice v opozici (co jí také zbývá, když nebyla 1. ve volbách a má odlišný program od té 1.), ale zákony podpoří.

Proto ta smlouva. Jelikož, jak jsem v úvodu řekl, nejsem politik ani politolog, nepočítal jsem, kolikrát za 4 roky vládnutí ČSSD hrozila výpověď této koaliční smlouvy.

Ale tyto informace zazněly v médiích mnohokrát. Vždy byl problém zažehnán a urovnán a v zájmu udržení koryt, vlastně politici říkají křesel, došlo k dohodě.

A nakonec dle mého selského rozumu v zájmu tohoto schválila ODS i takové zákony, které byly přímo proti mysli jejích poslanců a to již nemluvím o voličích.

A proč vlastně ne, za poslanecký plat, auta, notebooky a mnoho finančních náhrad na já nevím co všechno, bych asi též raději "změnil názor", možná i celé přesvědčení.

Nakonec vždyť se jedná jen o funkční období, po jeho skončení již poslanec v horším případě dostane jen jakési odstupné a třeba bude muset jít pak na úřad práce žádat o podporu.

Proto dokud to jde, je potřeba zajistit se na stáří. A i poslanec by měl být kreativní. Musí být tak kreativní i ve svých myšlenkách a názorech, aby náhodou nevypadl z kola ven. Ale toto již bylo před posledními volbami.

Mně a věřím, že i mnoha dalším lidem se to nelíbilo. Proto jsem prostudoval několik předvolebních programů několika kandidujících stran. I těch největších.

Programy byly rozdílné, často velice rozdílné, ale všechny slibovaly samé dobré věci pro občany.

Nakonec jsem, s přihlédnutím ke koaliční smlouvě a k jejímu výsledku, neměl koho volit. Nebo spíše nevěděl, koho volit. A spolu se mnou k těm volbám nešla asi více jak polovina národa.

Měl jsem strach, neboť sám Václav Klaus mně domů telefonoval a říkal něco v tom smyslu, že když nepůjdu volit, je to jako když budu volit komunisty. Chtěl jsem mu odpovědět, dokonce jsem mu i odpovídal, že se bojím zase nějaké dohody, ale nepustil mě ke slovu, poděkoval a zavěsil.

Myslím si, že k posledním volbám šly tak z 90 % členské základny kandidujících stran. Tito lidé to totiž měli určitě jako členskou povinnost. Ale i kdybychom šli skoro všichni, i nestraníci, byl by rozdíl ve výsledku?

Včerejší "zažehnání vládní krize" mě utvrzuje v tom, že asi ne.

Neposlušní poslanci a ministři Unie svobody po šesti dnech pochopili, že je potřeba táhnout za jeden provaz. A vůbec Unie svobody. Co znamená to slovo svoboda?

I dříve, myslím před rokem 89 jsme byly svobodni. Vždyť jsme mohli svobodně požádat i o devizový příslib. Po roce 89 se ta svoboda rozšířila, mohli jsme svobodně jezdit i bez toho příslibu, mohli jsme svobodně říkat a psát.

A i ti politici se mohli svobodně rozhodnout do jaké strany vstoupit a tak si založili Unii svobody.

A dnes, když se paní Marvanová svobodně rozhodla nehlasovat pro nějaký zákon nebo balík zákonů, které se jí zdály proti svobodě, vznikla vládní krize.

A výsledek? Buď půjdete s námi, nebo přijdete o ministerská místa.

Lidí, kteří mohou dělat ministry je asi dost. Nebo spíš lidí, kteří se na to místo tlačí. Nakonec, vždyť co na tom je. Případný problém se na někoho svede a v krajním případě se dá na funkci rezignovat s pětiměsíčním odstupným. Tak za ty peníze - no, nevezměte to. Za ty peníze se dá i poopravit názor.

A co z toho všeho plyne? Pro mne jako novináře nic. Jako dobrý novinář musím zůstat nezávislý. Jsem totiž dosud svobodný a mé příjmy se pohybují v oblasti průměrného platu v této republice.

Kdo ví, jak bych se choval, kdybych dostal jako politici o kterých byla řeč na vybranou - poslušnost nebo padáka. Poslušnost za 10 x, možná 20 x více než mám nyní, nebo padáka. Ale to jsou jen spekulace.

Dosud mě to nikdo nenabídl a hlavně jsem se k tomu netlačil. Kdo z vás by dobrovolně neopravil svůj názor kdyby měl možnost za rok vydělat tolik, kolik vydělá normálně za roků pět?

No nechme toho. Jsem v klidu, neboť státní rozpočet nemá tolik peněz, aby mohl v takové míře opravovat názory. A tak v tomto státě zůstane snad dost svobodných lidí, kteří se budou moci svobodně rozhodnout mimo Svobodu unie.