Z hlediska české ústavy je vláda (a tedy i premiér) podřízena parlamentu, a i když je Špidla také poslancem i předsedou nejsilnější strany, nemá sebemenší mandát požadovat od jiného člena parlamentu rezignaci na mandát od voličů. Pokud tak činí, stává se nebezpečím pro polistopadový demokratický vývoj, stejně jako jeho předchůdce Miloš Zeman nebo jeho opozičně-smluvní partner Václav Klaus. Stává se obyčejným fašounem.

Z hlediska reálné české politiky se jen znovu zobrazila bída české politické reprezentace, ať český volič vybírá, jak vybírá, není z čeho. Téměř třináct let po listopadovém převratu se stává naše země politickým vředem v NATO a nebezpečím i pro Evropskou unii. Naši politici a ani voliči se nepoučili z vývoje v sousedním Slovensku, které se pod vedením Vladimíra Mečiara dostalo na periférii Evropy. O podstatně horších a pro NATO a Evropu nepřijatelnějších vzorech dále na východ ani nemluvě.

Paranoidnější komentátoři možná dospějí k závěru, že polistopadová transformace řízená technokraty z předlistopadových mocenských struktur právě teď vrcholí a otevírá se prostor pro znovuobnovení diktatury podle již zmíněných aktuálních východních vzorů. Jiní možná budou vítat vstup KSČ do vlády jako důkaz prohloubení demokracie. Další budou oslavovat ODS pro neústupný a nekompromisní pravicový postoj a naopak se dočkáme jistě i komentářů o totálním selhání pravice v Čechách, dokumentované transformací a vládním krachem Čtyřkoalice-Trojkoalice-Koalice. Pravda je však možná jednoduchá a o to více trpká: nemáme a nechceme vůbec žádnou pravici. Jen více či méně levější totalitní diktátory. Po padesáti letech totality není divu?!