Eric Hobsbawm chodil v Berlíně do školy, když se dostal Hitler k moci. "Ty měsíce ze mě udělaly komunistu na celý život," tvrdí Hobsbawm. Když se ho zeptali v roce 1995 v britském rozhlase, zda si myslí, že stála šance realizovat komunistickou utopii za nějaké oběti, odpověděl, že ano. "I oběti milionů lidských životů?" zněla další otázka. "O tom jsme byli přesvědčeni, když jsme bojovali v druhé světové válce," řekl.

Spisovatel Martin Amis, autor nové knihy o Stalinovi "Hrůzný Koba: smích a dvacet milionů", charakterizoval tuto Hobsbawmovu odpověď jako "ostudnou". Ve své nové autobiografii, Interesting Times, Zajímavé časy, Hobsbawm vysvětluje, proč nejinteligentnější lidé z jeho generace podporovali komunismus - sám vstoupil do britské komunistické strany v roce 1936 a teprve nedlouho před rozkladem britské komunistické strany v roce 1991 přestal platit členské příspěvky.

"Nikdy jsem se nesnažil umenšovat ty strašlivé události, k nimž docházelo v Rusku, i když jsme si neuvědomovali, jak rozsáhlé bylo to masakrování," říká Hobsbawm. Dodává o Stalinově Rusku: "Tyhle oběti byly zbytečně velké - tohle se nemělo stát. Ze zpětného pohledu je jasné, že ten projekt musel selhat, ale trvalo nám to dlouho, než jsme si to uvědomili." Avšak, jak se zdá, Hobsbawm dále argumentuje, že některé cíle stojí za neomezené množství obětí. "Žil jsem v době první světové války, kdy bylo usmrceno deset až dvacet milionů lidí. Tehdy byli Britové, Francouzi a Němci přesvědčeni, že to je nutné. S tím nesouhlasíme. Ve druhé světové válce zahynulo 50 milionů lidí. Stála ta oběť za to? Upřímně řečeno, nemohu přijmout přestavu, že ta oběť za to nestála. Nemohu se přimět říci, že by bývalo lepší, kdyby světu vládl Adolf Hitler."

Hobsbawm přišel v roce 1933 do Británie jako patnáctiletý sirotek. Vždycky byl vlivný a kontroverzní, nejen jako nejznámější a nejvytrvalejší britský marxistický historik. Jeho inovativní sociální historie o banditech, revolucionářích a dělnících inspirovala v šedesátých a sedmdesátých letech celou "hobsbawmovskou generaci". Jeho trilogie, která líčí vzestup kapitalismu - Věk revoluce (1962), Věk kapitálu (1975) a Věk impéria (1987) se stal základním, definujícím dílem pro období, které Hobsbawm studoval, ono "dlouhé devatenácté století" od roku 1798 do roku 1914. Je to encyklopedické, ale velmi přístupné dílo, a uznává se, že Hobsbawm přispěl k současné popularitě historie.

Podle Bena Pimlotta z Londýnské univerzity nepoužívá Hobsbawm marxismus jako svěrací kazajku, ale jako nástroj. Nepoužívá dialektiky, nesleduje stranickou linii. Podle Stuarta Halla, emeritního profesora sociologie na Open University, je Hobsbawm jedním z několika málo levicových historiků, kterého berou vážně i lidé, kteří s ním politicky nesouhlasí. "Eric je evropský intelektuál, nedovoluje, aby ideologie nakazila normální lidské vztahy," řekl o něm jeho bývalý univerzitní kolega.

Hobsbawmova kniha "Věk extrémů" byla přeložena do 37 jazyků, i do češtiny. Hobsbawm nyní považuje svou autobiografii, Zajímavé časy, za "opačnou stranu mince" k tomuto dílu, za historii dvacátého století, ilustrovanou zkušenostmi jednotlivce. Tento milovník jazzu, který svého času jazz recenzoval pro časopis New Statesman, hovoří kromě angličtiny plynně německy, francouzsky, španělsky a italsky. Hobsbawm trvá na tom, že "všeho, čeho v životě dosáhl, dosáhl jen s minimálními anebo s vůbec žádnými ústupky."

Hobsbawm vstoupil do komunistické strany jako student na King's College v Cambridgi v letech 1936-1939, i když se domnívá, že jeho otevřené prokomunistické postoje znemožnily sovětským špiónům ho naverbovat.

Po uzavření paktu o neútočení mezi Hitlerem a Stalinem, se Hobsbawm po určitou dobu přidržoval oficiální komunistické linie, že se prý západní mocnosti daleko víc zajímají o porážku komunismu než o boj proti Hitlerovi, až do doby, kdy Německo v roce 1940 okupovalo Francii. Tehdy si uvědomil, že stranická linie komunistické strany je "absolutně k ničemu".

V roce 1947 byl jmenován univerzitním učitelem na Birkbeck College, těsně před tím, než v důsledku studené války přestali být do univerzitních postů jmenováni komunisté. Profesorem historie byl jmenován až v roce 1970. Avšak i když studená válka zdržela jeho akademický postup, nestal se obětí čistky.

Hobsbawm se stal v letech 1946-56 členem skupiny komunistických historiků a v roce 1952 stál u zrodu vlivného časopisu, Past and Present, do něhož psalo i mnoho nemarxistů. Prosazovali studium historie "z pohledu obyčejných lidí".

V roce 1954 navštívil Hobsbawm poprvé Sovětský svaz (byl tam v životě jen dvakrát) a konstatoval, že je tam "deprimující" absence intelektuálů. Rok 1956, kdy Chruščev pronesl projev o Stalinových zločinech, a kdy došlo k sovětské invazi do Maďarska, podle Hobsbawma "zlikvidoval mezinárodní komunistické hnutí". Tisíce lidí opustilo tehdy britskou komunistickou stranu, včetně mnoha marxistických historiků. Hobsbawm však prý "zvládl to nesnesitelné napětí". Vzpomíná, že ho odpuzovalo, jak se z bývalých členů komunistické strany rázem stávali antikomunisté. A hlavně, píše: "Nepřišel jsem ke komunismu jako mladý Brit v Anglii, ale jako Středoevropan v rozpadávající se Výmarské republice."

To, proč Hobsbawm v roce 1956 zůstal v komunistické straně, je nepochopitelné i lidem, kteří s ním sympatizují. Jeho přítel a novinář Neal Ascherson, který byl v padesátých letech v Cambridgi jeho studentem, vzpomíná na to, že byl tehdy "Hobsbawm ve velké osobní krizi - skoro nebyl schopen mluvit... Tvrdil, že se dosáhne víc, kritizuje-li se zevnitř. " Hobsbawm podepsal dopis historiků, protestujících proti sovětské invazi do Maďarska a vášnivě podporoval Pražské jaro a brojil proti tankům, které ho v roce 1968 zlikvidovaly. Avšak v komunistické straně zůstal, dále už byl jen pasivním členem, a rezignoval na snahy změnit svět, dál ho už jen interpretoval. "Po roce 1956 už zjevně neměl o Sovětském svazu vůbec žádné iluze; byl jen tvrdohlavější než mnoho jiných lidí," říká jeden jeho tehdejší spolupracovník.

"Britská komunistická strana kritizovala Moskvu od roku 1968 neustále a nesmírně silně," konstatuje Hobsbawm. "My, co jsme byli komunisty v Británii a jinde, jsme jimi nebyli pro to, co se dělo v Sovětském svazu, ale pro to, co jsme chtěli změnit v Británii a jinde."

Hobsbawm podporoval italský eurokomunismus, který se distancoval od Moskvy, a také se zasloužil o vznik (pravicové) Nové labouristické strany v Británii. Ve své přednášce v roce 1978 poukázal na to, že zastaralá britská sociální demokracie, tedy Labouristická strana, zůstala pozadu za sociálními a hospodářskými změnami. Od příchodu Tonyho Blaira k moci Hobsbawm Labouristy zase kritizuje, že "příliš mnoho přijímají logiku volného trhu".

Hobsbawm konstatuje, že cítil ulehčení, když padla berlínská zeď, i když považuje situaci v Rusku od rozkladu Sovětského svazu za "neuvěřitelnou ekonomickou a sociální tragédii". Ve své nové knize prohlašuje, že je komunismus mrtev. Nyní je ze zpětného pohledu jasné, zdůrazňuje, že vzhledem k tomu, že "tento systém vznikl v Rusku, nemohl nikdy fungovat".

Avšak pořád je přesvědčen, že klást si marxistické otázky, to je správný způsob, jak se snažit porozumět světu - snažit se nalézat ve věcech systém, "í když to nakonec třeba nebude ten správný systém". Dodává: "Kdysi jsem si myslel, že je možné předpovědět způsob, kudy půjde historie. Ale nepravděpodobnost je zřejmě daleko důležitější, než jsme kdy předpokládali."

Hobsbawm měl pocit, že ho pád komunismu osvobodil natolik, že byl schopen napsat historii svého vlastního století. Ani se však otevřeně nepostavil do postavení, v němž by mohl být obviněn komunisty z "kacířství", ani nezkompromitoval "své svědomí akademika". Kniha "Věk extrémů" byla největší zkouškou jeho objektivnosti, i když je to zároveň jedna z jeho nejvíce chválených publikací. Avšak Tony Judt z Newyorské univerzity konstatuje, že Hobsbawmovy politické postoje ho přece jen omezovaly: "Nepíše dost zajímavě o ruské revoluci, protože se nedokáže úplně osvobodit od optimistické vize předchozích let. Z téhož důvodu nepíše dobře o fašismu."

Podle Judta se Hobsbawm přidržuje "zhoubné iluze pozdního osvícenství, totiž že jestliže lze očekávat pozitivní výsledek, stojí to za lidské oběti. Avšak právě jedním z velkých poučení dvacátého století je, že to prostě není pravda. Na to, jak jasně dokáže Hobsbawm uvažovat, je slepý vůči obrovské ceně, která musela být [za tyto experimenty] zaplacena. Zdá se mi to tragické, nikoliv ostudné."

V knize "Věk extrémů" Hobsbawm líčí i vrozené nedostatky kapitalismu. Také je přesvědčen, že rozklad jedné ze dvou soupeřících supervelmocí vedl k ukončení půlstoletí stability. Co se týče dnešní "války proti terorismu", argumentuje: "Neexistuje žádný nepřítel. To je jen příležitost pro Ameriku prosadit globální hegemonii. Vyhrát válku není obtížné, jde ale o to, co uděláte potom. A svět už nelze rekolonizovat."

Někteří nacházejí v Hobsbawmově autobiografii pocit viny, avšak Hobsbawm píše, že usiluje o "porozumění historii, nikoliv o souhlas, shodu či o získávání sympatií".

"Pohlížím zpět s překvapením, nikoliv s lítostí," konstatuje Hobsbawm, "že nejen já, ale že i lidstvo jsme posledních cca sto let vůbec přežili."