Lidé viděli, jak Hadži Birgit Khan utíká těžce směrem k mešitě. Honilo ho několik vojáků. Stařec se ukryl v mešitě a pak bylo slyšet několik výstřelů. Byl zastřelen kulkou do hlavy.

Po celé vesnici detonovaly na dvorech a ve dveřích skromných domovů ostré exploze. "Američané na nás házeli ochromující granáty a celou dobu křičeli. Nerozuměli jsme, co říkají, ale s nimi byli i afghánští vojáci, se začerněnými tvářemi. Někteří z nich začali svazovat naše ženy a Američané zvedali jejich burky a zkoumali jim obličeje. A v tu chvíli se rozběhla pryč jedna holčička."

Byly jí tři roky, křičela strachem a vyběhla ze svého domova, jmenovala se Zarguna - někdo jí viděl, jak spadla do dvacet metrů hluboké studny na druhé strany mešity. Během noci se tam utopila - pádem si zlomila páteř. Jiné děti ráno nalezly její mrtvolu. Američané si toho nevšímali. Podle popisu jejich uniforem od vesničanů byli mezi nimi příslušníci amerických zvláštních jednotek a také jednotky afghánských speciálních jednotek, brutální a špatně disciplinovaní vojáci, pod velením z bývalého ústředí tajné policie Khad. Přítomno bylo také 150 vojáků z americké 101. letecké divize z Fort Campbell v Kentucky. Američané si mysleli, že ve vesnici Hadžibirgit, 80 kilometrů v poušti od města Kandahár, jsou vedoucí představitelé z Talibánu a z organizace al Qaeda.

Jeden bývalý člen zvláštních jednotek z jedné z koaličních zemí Fiskovi vysvětlil chování Američanů v afghánských vesnicích: "Když se my vydáme do vesnice a vidíme vousatého sedláka, vidíme vousatého afghánského sedláka," uvedl. "Když se ale vydají Američané do vesnice a vidí vousatého sedláka, vidí Osamu bin Ladena."

Všem ženám a dětem bylo nařízeno, aby se shromáždily na jednom konci vesnice Hadžibirgit. Do domů naházeli vojáci granáty. Jsou tam stále desítky vyhořelých obalů od nich, s nápisy v angličtině. Právě tyto granáty vyvolaly strach u tříleté Zarguny a způsobily nakonec její smrt. Tyto granáty jsou regulérní součástí jednotek americké armády. Vyrábí je v Německu hamburská firma Nico-Pyrotechnik.

Američané také stříleli. Několik kulek prostřelilo vrak automobilu, v němž spal taxíkář jménem Abdullah. Byl vážně zraněn. Také byl vážně zraněn syn Hadži Birgit Khana.

Mluvčí americké armády posléze tvrdil, že se octli američtí vojáci ve vesnici "pod palbou" a že usmrtili jednoho muže a zranili dvě "osoby, podezřívané z členství v Talibánu a organizaci al Qaeda". Představa, že na americké vojáky střílel pětaosmdesátiletý Hadži Bridžit Khan, je absurdní.

Oběma zraněnými muži byli zřejmě právě Khanův syn a taxíkář Abdullah. Tvrzení Američanů, že to byli příslušníci Talibánu či al Qaedy, je lživé, protože oba z nich byli posléze propuštěni. "Někteří Afghánci, které si přivedli Američané, křičeli na plačící děti: 'Držte hubu!'," vzpomíná Faqir Mohamed.

"Donutili nás lehnout si na zem a svázali nám ruce pouty z umělé hmoty. Pak nám zavázali oči a začali nás strkat směrem k vrtulníkům, bili nás pěstmi, jak jsme se snažili pochodovat."

Celkem Američané donutil všech 55 mužů z vesnici, aby nastoupili do helikoptér. Vzali si i mrtvolu Hadži Birgita Khana.

Na letišti v Kandaháru byli vesničané umístěni do kontejneru. Američané jim svázali nohy a pak připevnili pouta na rukou a železa na noze u každého vězně na tyče, zapuštěné do podlahy kontejneru. Na hlavu jim dali tlustý pytel. "Pak přišli dva Američané a strhali ze mě šaty. Když je nešlo trhat, rozstříhali je nůžkami. Pak mě vyvedli nahého, oholili mi tvář a vyfotografovali mě."

Mohamedina pak odvedli nahého do vyšetřovacího stanu, kde mu rozvázali šátek na očích. "Byl tam afghánský překladatel a američtí vojáci, muži i ženy. Stál jsem před nimi nahý, se svázanýma rukama. Ptali se mě: 'Co děláš?' Řekl jsem: 'Jsem pastýř, proč se nezeptáte svých vojáků, co jsem dělal?' Potom se mě ptali: 'Jaké zbraně používáš?' Řekl jsem, že nepoužívám žádné zbraně.

Jeden z nich se zeptal: 'Používal jsi nějakých zbraní během ruské okupace, během občanské války anebo během vlády Talibánu?' Řekl jsem, že po většinu této doby jsem byl uprchlík."

Ze svědectví vesničanů není možné identifikovat americké jednotky, které výslechy provádějí. Hakim svědčil, že jeho výslech byl delší: "Chěli vědět, jak se jmenuju a co dělám. Řekl jsem jim, že je mi šedesát a že jsem zemědělec. Ptali se: 'Jsou u vás ve vesnici Arabové, Talibánci, Íránci anebo cizinci?' Řekl jsem, že ne. Ptali se: 'Kolik máš doma místností a máš satelitní telefon?' Řekl jsem, že nemám telefon, že ani nemám elektřinu. Ptali se: 'Byl Talibán dobrý nebo špatný?' Odpověděl jsem, že Talibán nikdy do naší vesnice nepřišel, takže o něm nemám žádné informace. A pak se ptali: 'A co Američani? Co je to za lidi, Američani?' Řekl jsem, že jsme slyšeli, že Američané nás s prezidenetm Karzaiem osvobodili - ale že nevíme, jaký zločin jsme spáchali, že se s námi takhle zachází. Co jsem jim měl říct jiného?

O několik hodin později byly vesničanům z Hadžibirgitu vydány ostře žluté uniformy a byli převezeni do drátěných klecí u základny - byla to miniaturní verze zálivu Guantánamo. Už k výslechům nedocházelo, avšak byli tam zadržováni pět dní. Po celou dobu se Američané snažili zjistit totožnost onoho pětaosmdesátiletého muže. Svých zajatců se nezeptali - ti ho mohli identifikovat okamžitě. Nakonec předali Američané fotografii tváře mrtvoly Červenému kříži. Tomu okamžitě sdělili činitelé v Kandaháru, že to byl pravděpodobně nejvýznamnější kmenový předák v oblasti na západ od města.

Nakonec přišlo ke klecím pět amerických poradců. Prostřednictvím tlumočníka se vězňům omluvili za špatné zacházení. Vězni byli pak odvezeníi na místní fotbalový stadión a byli tam propuštěni - stále ještě ve vězeňských šatech a s pouty na rukou. Teprve tehdy se dověděli, že jejich vesnický předák je mrtev a že zahynula i tříletá holčička.

Pentagon zpočátku tvrdil, že "není možné", že by Američané svazovali i ženy. Avšak úplně stejně zacházeli Američané s afghánskými ženami i po vybombardování svatebního večírku v Uruzganu. Američané tvrdí, že ve vesnici našli "předměty s informační hodnotou", zbraně a velké množství peněz. Nikdo nikdy neobjasnil, jaké to byly ty "předměty s informační hodnotou". Zbraně byly téměř určitě určeny na osobní ochranu před zloději. Zkonfiskované peníze jsou pro vesničany velký problém. Abdul Satar svědčí, že mu Američané odebrali 10 000 pákistánských rupií - asi 200 dolarů. Hakim tvrdí, že mu sebrali jeho úspory ve výši 150 000 rupií - 3000 dolarů. Když nás propustili, Američané nám dali každému jen 2000 rupií. To je jen 40 dolarů. Chceme své peníze zpět."

Avšak po návratu muži z vesnice zjistili, že se vesnice stala mezitím obětí daleko větší tragédie. Nebyl přítomen nikdo, kdo by ji bránil, a vesnice se stala obětí nájezdu zlodějů. Skupina mužů, jimž velí Abdul Rahman Khan - kdysi brutální bojovník - mudžahíd, nyní velitel Karzaiovy policie - provedla do vesnice razii, poté, co Američané odvedli její muže. 95 ze 105 rodin uprchlo do hor a zloději jim vykradli domovy.

Kdo doporučil Američanům, aby provedli v této vesnici nájezd? Kdo jim řekl, že tam jsou příslušníci Talibánu a al Qaedy? Nebyl to náhodou Abdul Rahman Kahn, krutý šéf policie, jehož nájezdníci jen čekali, až Američané odvezou muže z vesnice? Dnes je Hadžibrigit v podstatě mrtvou vesnicí. Zůstává tu už jen asi 40 lidí. Všichni se pak shromáždili u hrobu tříleté holčičky. "Jsme chudí lidé - co můžeme dělat?" zeptal se mě Mohamedin. Neměl jsem na to odpověď. Válka prezidenta Bushe proti terorismu, jeho boj "dobra se zlem" dospěla do vesnice Hadžibirgit.