- 2 T 144/2001 -

Obhajoba se opírá o výpovědi svědků a o videozáznam zařazený ve spise. Přestože se tento videozáznam pochopitelně nesoustředí pouze na mou osobu, lze z něj rekonstruovat, že od chvíle, kdy jsem měl údajně zaútočit na svědka Svobodu (poté, co se dostal do konfliktu s pány Š....... a Z.......em), jsem se až do doby, kdy jsem z pasáže volně vyběhnul za odváděným Š......., nedostal s nikým do střetu, ani jsem nebyl kýmkoliv z policistů konfrontován a předveden. Předpokládám, že toto mé tvrzení by bylo potvrzeno i záznamy z kamer průmyslové televize, nebýt toho, že policie tyto materiály zničila.

Z výpovědi svědka Svobody vyplývá, že sám neviděl můj údajný útok na svou osobu, ale v době, kdy prováděl služební zákrok vůči panu Š....... a klečel na zemi, ucítil bolest na krku, ohlédl se a spatřil mne ve své blízkosti. Vzhledem k okolnostem a poloze svědka Svobody (klečící osoba má značně omezený přehled o dění za sebou a z videozáznamu je patrné, že se v blízkosti místa střetu svědka Svobody s panem Š....... pohybovala po celou dobu zákroku celá řada osob) je však zřejmé, že zranění mohlo být způsobeno jinou osobou anebo např. letícím předmětem. Výpověď svědka Svobody proto nelze považovat za důkaz, že bych se dopustil útoku, z něhož jsem obviněn. Dále, u výslechu z 1.6. svědek Svoboda uvedl, že jsem z něj byl údajně sundán jiným policistou. Pokud by tomu tak opravdu bylo, pak lze předpokládat, že uvedený policista by mne ihned zadržel a o celé věci podal u soudu výpověď. Nic takového se ovšem nestalo a sám svědek Svoboda v rozporu s výpovědí v přípravném řízení u hlavního líčení uvedl, že jsem jej po údajném útoku sám pustil a snažil se ukrýt v davu.

Závažné rozpory se vyskytují také ve výpovědích dalších svědků. Svědek Mareček v hlavním líčení uvedl, že jsem měl bílé tričko, ačkoli z ostatních výpovědí i z videozáznamu je patrné, že jsem měl na sobě tričko černé barvy. Svědkyně Tyrolová v přípravném řízení uvedla, že jsem měl svědka Svobodu držet a odtrhávat za ruku, čehož jsem se ale podle výpovědi svědka Svobody nedopouštěl já, nýbrž pan Z........ Svědkyně Tyrolová dále uvedla, že mne spolu s kolegou Marečkem vyzvala, abych přestal takto proti policistovi útočit, což jsem údajně učinil a nechal se odvést ke služebnímu vozidlu. Z výpovědi svědkyně Tyrolové je zřejmé, že jsem měl být zadržen bezprostředně poté, co jsem se údajně dostal do kontaktu se svědkem Svobodou. Z videozáznamu je však patrné, že se v pasáži volně pohybuji ještě v době, kdy policisté vyvádějí pana Š.......... Svědek Mareček oproti tomu uvedl, že mne útočit na svědka Svobodu neviděl. V přípravném řízení dále uvedl, že proti mně měl provádět zákrok ještě jiný policista, se kterým jsem se měl přetahovat na zemi. Podle výpovědi svědka Marečka mne spolu se svědkyní Tyrolovou převzali a odvedli k vozidlu teprve po ukončení tohoto údajného zákroku. Zde se opět naskýtá otázka, proč policista, který proti mně měl údajně zakročovat - pokud by opravdu existoval - nebyl předvolán k soudu. Výpovědi svědků Marečka a Tyrolové si takto navíc navzájem odporují a obě jsou v rozporu s videozáznamem, který zachycuje, jak volně vybíhám z pasáže za odváděným Š........

Celé obvinění je tak postaveno pouze na výpovědi svědka Svobody, kdy svědkové Tyrolová a Mareček pouze spojují to, co skutečně viděli, tj. konflikt pánů Š....... a Z.......a (nebo jiných účastníků akce) s policisty, se skutečností, že na základě pokynu od svědka Svobody jsem byl předveden také já. Záměna osob je patrná i ze samotného textu obžaloby, kde jsem viněn ze skutků, které jsou ve výpovědi svědka Svobody připisovány třem různým osobám. Na základě všech výše uvedených rozporů dochází obhajoba k závěru, že označení mé osoby za pachatele předmětného skutku nebylo prokázáno, pročež navrhuji zproštění obžaloby podle ustanovení § 226, písm. c).

Kromě toho také považuji za otázku zásadní důležitosti, zda zákrok, v souvislosti s nímž mělo dojít k předmětnému skutku, byl či nebyl v souladu se zákonem. Zde je třeba zdůraznit, že podle výpovědi svědka Svobody účastníci petiční akce provoz v pasáži nijak neomezovali a jediným důvodem k zákroku bylo přání majitele pozemku. Dále je třeba zdůraznit, že se jednalo o petiční akci podle zákona č. 85/1990 Sb., nikoli o veřejné shromáždění podle zákona č. 84/1990 Sb., neboť petiční výbor tvořil uzavřený okruh osob (které měly zvláštní trička) a na akci nebyla předem zvána veřejnost.

Z úředního záznamu z 12.5. vyplývá, že se policisté dotázali muže hovořícího do megafonu, zda byla akce schválena majitelem pozemku a zda je ohlášena na příslušném úřadě. Jak již bylo uvedeno, nejednalo se o veřejné shromáždění, na něž by se vztahovala oznamovací povinnost. Skutečnost, že člen petičního výboru vyzývá veřejnost k podepisování petice, v žádném případě nezakládá povinnost petiční akci oznamovat jako veřejné shromáždění, ale je pouze výkonem práva daného ustanovením § 4, odst. 1, zákona o právu petičním. Obdobně nelze tvrdit, že petiční akce nesmí být konána na soukromém pozemku bez souhlasu majitele; § 4, odst. 3, uvedeného zákona stanoví, že petiční archy lze vystavit na místech přístupných veřejnosti, tedy i v předmětné pasáži, a to bez povolení státního orgánu.

Účastníci petiční akce vyzývali veřejnost k podepisování petice na místě veřejně přístupném, a to způsobem, který nijak neporušoval zákon, a zákrok policie byl neoprávněným zásahem do pokojného výkonu ústavním pořádkem zaručeného práva petičního. Policisté posoudili právní stav události v rozporu se zákonem a výzva, kterou vydali, byla nezákonná. Nezákonný byl rovněž následný zákrok proti účastníkům petiční akce.

Skutková podstata trestného činu útoku na veřejného činitele podle § 155, odst. 1, písm. a), trestního zákona obsahuje podmínku, že k použití násilí musí dojít v úmyslu působit na výkon pravomoci veřejného činitele. Jak bylo při hlavním líčení prokázáno, dokud příslušníci Policie ČR plnili své úkoly vyplývající za zákona a zjišťovali okolnosti petiční akce, účastníci s policisty pokojně diskutovali a vysvětlovali jim, na základě kterých zákonných ustanovení nepovažují svou akci za porušení zákona. Když však policisté rozhodli, že akce je protizákonná, vyzývali účastníky k rozchodu a požadovali po nich prokázání totožnosti, jednali nad rámec své pravomoci dané ustanovením § 13 zákona o policii a účastníci jim v souladu se zákonem odmítli vyhovět. Jednání policistů bylo abusivní a jako takové nepožívá zvýšené trestněprávní ochrany dané ustanovením § 155 trestního zákona.

Na tomto místě považuji za vhodné uvést, že i v období totality, kdy v podobných případech docházelo k účelově a nepřiměřeně širokému výkladu principu presumpce správnosti veřejnoprávních aktů s cílem vynutit u obyvatelstva absolutní podřízenost a poslušnost vůči ozbrojeným složkám státní moci, vydal roku 1979 Nejvyšší soud SSR následující judikát (č. R 47/1980 Sb. rozh. trest.): "Jestliže příslušník SNB překročí svou pravomoc a uskutečňuje zákrok, k němuž není podle zákona oprávněn, nepožívá ochrany veřejného činitele podle § 155 a § 156 trestního zákona."

Zatímco trvám na tom, že jsem se skutku, z něhož jsem obžalován, nedopustil, z principiálních důvodů navrhuji také zproštění žaloby podle § 226, písm. b), trestního řádu, neboť jednání uvedené v obžalobě nenaplňuje podstatný formální znak trestného činu napadení veřejného činitele.

Tedy shrnuji: Navrhuji, aby mne soud na základě provedených důkazů zprostil obžaloby podle ustanovení § 226, písm. b) a c), trestního řádu.

Petr G.......