Obvodní soud pro Prahu 1
Ovocný trh 14
110 00 Praha 1

V Praze dne 31. července 2002

Věc: Odvolání proti rozsudku č. j. 2 T 144/2001 z 15. 7. 2002

Obžalovaný obdržel rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 2 T 144/2001 z 15. 7. 2002. Podává proti němu

odvolání

pro nesprávnost výroku o vině a trestu ve smyslu ustanovení § 246, odst. 1, písm. b), trestního řádu a navrhuje, aby odvolací soud provedl znovu důkaz projekcí videokazety založené ve spisu a poté napadený rozsudek podle ustanovení § 258, odst. 1, písm. b), trestního řádu v celém rozsahu zrušil a ve věci sám rozhodl podle ustanovení § 259, odst. 3, trestního řádu, a to zproštěním žaloby ve smyslu ustanovení § 226, písm. c), neboť nebylo prokázáno, že se obžalovaný dopustil skutku, z něhož byl obviněn, a ustanovení § 226, písm. b), neboť skutek nemohl být tím trestným činem, který uvádí žalobní návrh.

Odůvodnění

Obžalovaný se domnívá, že v hlavním líčení byly provedeny všechny důkazy, které měl soud k dispozici k objasnění předmětného skutku. Na rozdíl od prvoinstančního soudu je však přesvědčen, že tyto důkazy ho neusvědčují, naopak převážná většina z nich nasvědčuje tomu, že skutku, jenž se obžalovanému klade za vinu, se - pokud se vůbec stal - dopustila jiná, nezjištěná osoba.

K jednotlivým důkazům a k tomu, jak je hodnotil prvoinstanční soud, uvádí obžalovaný následující:

1. Z výpovědi svědka Miloše Svobody vyplývá, že svědek ucítil škrábnutí na krku, otočil se a spatřil ve své blízkosti obžalovaného, přičemž v tu chvíli za ním nikdo jiný nestál. Jak vyplývá z videozáznamu i z výpovědí všech svědků, v nejbližším okolí konfliktu se neustále pohybovala řada osob, které poměrně rychle měnily polohu, navíc skutečnost, že svědek klečel a prováděl služební zákrok na předváděných osobách, prakticky vylučuje, aby zároveň mohl sledovat situaci za sebou, a jeho přehled byl touto okolností podstatnou měrou snížen. Zde je třeba rovněž podotknout, že soud dostatečně neobjasnil mechanismus útoku; rozsah zranění, které bylo podle lékařské zprávy svědkovi způsobeno (tj. plošná oděrka velikosti asi 6 x 4 cm), by spíše nasvědčovalo zranění způsobenému předmětem, než tím, že by někdo držel svědka holýma rukama za krk. Důkazní hodnotu výpovědi dále snižuje, že svědek v obžalovaném osobu, která ho měla napadnout, při hlavním líčení vůbec nepoznal, identifikoval ho až podle fotografie v cestovním pasu. Z uvedených důvodů má obžalovaný za to, že sama výpověď svědka Svobody nemůže být dostatečným podkladem pro rozhodnutí o jeho vině a soud měl k hodnocení tohoto důkazu přistupovat s úvahou zásady in dubio pro reo.

2. Svědkyně Tyrolová v hlavním líčení uvedla, že viděla, jak obžalovaný drží svědka Svobodu a snaží se ho odtrhnout od pana Š. Tuto osobu se proto spolu se svým kolegou rozhodla předvést, což bezprostředně poté učinili. Jak však vyplývá z videokazety, obžalovaný se v pasáži volně pohyboval ještě v době, kdy z ní byl vyváděn pan Š., a poté ji sám opustil. Není tedy možné, aby obžalovaný byl tou osobou, kterou svědkyně viděla v kontaktu se svědkem Svobodou a poté předvedla. Obžalovanému proto nezbývá než hodnotit výpověď svědkyně Tyrolové zcela opačně, než činí prvoinstanční soud, totiž jako přesvědčivý důkaz o jeho nevině. Možnost, že by svědka Svobodu držely za krk postupně v různých časových okamžicích dvě různé osoby, totiž obžalovaný a tento druhý nezjištěný pachatel, je možno jako velmi nepravděpodobnou vyloučit, neboť pro ni žádný z provedených důkazů nesvědčí.

3. Tomu, že ze strany policie došlo k záměně osob, nasvědčuje i výpověď svědka Marečka, který uvedl, že předvedená osoba měla bílé tričko; obžalovaný byl přitom, jak je patrné z videozáznamu, v tričku černé barvy. I výpověď tohoto svědka proto svědčí obžalovanému. Za pozoruhodný fakt musí obžalovaný označit, že z dostupných důkazů vůbec nevyplývá, kdo byl onou osobou, kterou svědkové Tyrolová a Mareček předvedli; mohlo se snad jednat o belgického účastníka petiční akce, který měl bílé tričko a na hlavě velmi podobný účes jako obžalovaný. Pro tuto interpretaci svědčí i to, že na videozáznamu je zachyceno, jak belgický účastník akce odtrhává jednomu ze zasahujících policistů ruku od účastníka ležícího na zemi, což svědkyně Tyrolová ve výpovědi v přípravném řízení mylně připsala obžalovanému.

4. K hodnocení důkazu projekcí videokazety přistupuje prvoinstanční soud dosti svérázným způsobem, když uvádí doslova: "... v čase 16:16 je vidět obžalovaného, jak jde ke svědkovi Svobodovi, avšak v tuto chvíli začne kamera zabírat něco jiného..." a "...na videokazetě je vidět obžalovaného, jak jde ke svědkovi Svobodovi, avšak v tuto chvíli začne kamera zabírat něco jiného, takže není patrné[,] co se děje dál. Nicméně z videozáznamu je patrné, že obžalovaný se dostal do úzkého kontaktu se svědkem Svobodou. Proto soud neuvěřil obhajobě obžalovaného[...]" Obžalovaný přitom nikdy nepopíral, že se pohyboval v blízkosti předváděných osob, a tedy i svědka Svobody, a uvedl, že v jednu chvíli zvedl mobilní telefon, který vypadl panu Š. při potyčce se svědkem Svobodou. Není přitom zřejmé, co má soud na mysli obratem "úzký kontakt se svědkem Svobodou". Pokud je tím myšleno to, že se obžalovaný pohyboval v okolí konfliktu, jak je vidět na videozáznamu, pak se ve stejně "úzkém kontaktu" se svědkem Svobodou nacházelo v předmětné době přinejmenším dalších 10 osob. Navíc, pokud by k údajnému chytání za krk ze strany obžalovaného mělo dojít v 16:16, není možné nijak vysvětlit, že záznam následně několikrát zachycuje obžalovaného, jak poklidně postává vedle hloučku policistů, aniž by byl kýmkoliv konfrontován nebo předváděn, a to až do 16:19, kdy záznam zachycuje, jak obžalovaný sám opouští pasáž za odváděným Š. Uvedené hodnocení věcného důkazu prvoinstančním soudem nemůže obžalovaný proto označit jinak než jako účelovou dezinterpretaci a nezbývá mu než navrhnout odvolacímu soudu, aby tento důkaz zopakoval a vyhodnotil sám. Na videozáznamu není nic, co by nasvědčovalo obvinění obsaženému v žalobě, naopak je z ní patrné, že obžalovaný proti zákroku protestuje verbálně, bez toho, že by policistům v jejich zákroku jakkoli jinak bránil. I videozáznam je proto důkazem ve prospěch obžalovaného.

Obžalovaný ve své závěrečné řeči (jejíž písemné vyhotovení je přiloženo ve spisu) popsal množství zásadních rozporů mezi výpověďmi jednotlivých policistů v přípravném řízení a v hlavním líčení, mezi výpověďmi policistů a videozáznamem, i mezi výpověďmi policistů navzájem. Soud se v odůvodnění rozsudku k žádné z těchto skutečností přímo nevyjádřil ani se s nimi nevypořádal jiným způsobem.

Další podstatnou chybou napadeného rozsudku je, že se nedokázal vypořádat ani s argumentací, která je v závěrečné řeči uvedena ohledně právního posouzení projednávaného skutku. Soud v rozsudku uvádí, že "...i kdyby policisté při této akci překročili své kompetence a jednali bez toho, že by požívali ochrany veřejných činitelů, tak svědek Svoboda v tuto chvíli byl v policejní uniformě, tudíž bylo zjevné, že se jedná o policistu, proto násilí ze strany obžalovaného bylo užito v souvislosti s výkonem pravomoci veřejného činitele."

Obžalovaný této argumentaci nerozumí a nechápe, jak může policista zároveň ochrany veřejného činitele požívat a nepožívat. Trestněprávní ochrana je v demokratickém právním řádu přiznána výlučně oprávněnému výkonu pravomoci veřejného činitele, nikoli "osobě v policejní uniformě". Obžalovaný má za to, že prvoinstanční soud se na tomto místě nad svými argumenty dostatečně nezamyslel.

Obvodní soud se tedy kromě toho, že provedené důkazy vyhodnotil z velké části nesprávně, vůbec nevypořádal se zásadní a precizně formulovanou argumentací obhajoby a jeho výrok o vině proto není přiměřeně odůvodněn.

Vzhledem k nesprávnosti výroku o vině je pak zjevně nesprávný i výrok o uložení trestu.

Proto obžalovanému nezbývá než podat proti rozsudku odvolání a předložit odvolacímu soudu shora uvedený návrh, jenž je tímto dostatečně odůvodněn.