Napřed se ale podívejme na celý problém ze zdravotního hlediska. Lze - jak předpokládám - vycházet z premisy, že kouření cigaret zdraví nepodporuje, ale že mu škodí. Zádrhel je v tom, že kuřák svou závislostí neohrožuje jen své zdraví, ale také zdraví těch okolo, kteří vdechují jím produkované exhaláty z cigaret. A to většinou nedobrovolně. Klasickým příkladem jsou restaurace, veřejná prostranství a - železnice. Jaké je tedy riziko pasažérů, kteří jsou svými kouřícími spolucestujícími a kouřem z jejich cigaret obtěžováni?

Podle MUDr. Jaromíra Roubce, přednosty Kliniky respiračních nemocí FNSP v Ostravě-Porubě, "pasivní kuřáctví nekuřáků v uvedených typech vagonů jistě je ohrožováním jejich zdraví. I když musím připomenout, že co se týče rizika zhoubných nádorů vzniklých pasivním kuřáctvím, je nutná velmi dlouhá mnohaletá expozice vydechovaného kouře. Nicméně ve vlacích cestují i nemocní astmatem, bronchitidami či jinými plicním chorobami, pro které je pasivní kuřáctví ve vagonech nejen nepříjemné, ale může vyvolat i akutní potíže během cesty. Určitě nejde zcela oddělit sebeúčinnější klimatizací v části pro kuřáky prostor pro nekuřáky nějakým selektivním účinným odsáváním či filtry v kuřácké části. Proto bych za svou osobu i jako lékař preferoval účinnou mechanickou zábranu mezi těmito prostorami nebo jednoduše vyhrazený vagon v soupravě pro kuřáky. Otevřený typ vagonů je vzhledem k technickému řešení pohodlnější, bezpečnější, vhodnější pro obsluhu soupravy a dovoluje různá alternativní řešení prostoru, což na druhé straně chápu z hlediska jejich výroby a jejich zavádění. Jako vše mezi lidmi je to také o ohleduplnosti, respektu k zákonům o veřejném zdraví a kuřáctví ve společných prostorách, kde by konečné slovo měl mít byť jediný nekuřák."

V současných vlacích má pasažér-nekuřák často pocit, jako by byl poměr kuřáckých a nekuřáckých kupé jedna ku jedné. Podle mluvčího Generálního ředitelství Českých drah P. Šťáhlavského je ovšem situace odlišná podle typu vlaku a - kupodivu - i podle zemí, kde příslušný obtěžovaný nekuřák cestuje:

"České dráhy v zásadě řadí do osobních vlaků a do většiny spěšných a vnitrostátních rychlíků pouze nekuřácké vozy. V mezinárodních vlacích jsou zařazeny vozy odpovídající mezinárodním normám a úmluvám. Tyto vozy jsou řazeny také do části vnitrostátních vlaků, například Intercity, Expres a některé vozy v rychlících. V těchto vozech není řešení 1 : 1, ale 2 : 3 ve prospěch nekuřáckých vagonů."

Lze však něco udělat s tím, když je vlak plný, nekuřáky jsou pasažéry přecpané k prasknutí a v kuřácích se nedá sedět, protože je tam zamořený vzduch, ačkoli tam sedí třeba jen jediný člověk? Podle Šťáhlavského by sice mělo dojít k úplnému oddělení kuřáckých a nekuřáckých vozů, ale u jednotlivých vozů podle mezinárodních norem to nelze ovlivnit. "U ucelených jednotek, jak je připravený vlak Pendolino řady 680 to ovlivnit můžeme a také předpokládáme oddělení kuřáckých a nekuřáckých vozů. Je to možné, protože jde o ucelenou soupravu, kterou nelze rozpojovat na jednotlivé vozy. U vnitrostátních vlaků v drtivé většině používáme pouze nekuřácké vozy a kuřácké jsou ve vlacích řazeny jen v omezené míře a v zásadě jde o vozy pro mezinárodní dopravu. Kuřáků je v naší společnosti bohužel stále velké množství a cestování vlakem vyhledávají, neboť na rozdíl od autobusu mohou v mezinárodních a některých vnitrostátních spojích svému zlozvyku holdovat i během cesty. Za větší problém bych viděl spíš fakt, že velké množství kuřáků cestuje v nekuřácké části vlaku a do kuřáku si chodí jen občas "na jednu cigaretku". Při tomto přesunu proniká zápach cigaret i do nekuřácké části (oděvy načichlé kouřem, dech kuřáka...). To je však otázka výchovy a chování kuřáků a nekuřáků mezi sebou, které se nedotýká jen cestování vlakem. (zvýraznila D. P.) U vozů, které jsou nekuřácké, u vlaků vyšší kvality a mezinárodních vlaků jsou zařazeny vozy podle mezinárodních norem a zde ani České dráhy, ani Česká republika nemohou činit svévolné změny. O tom, že by se připravovaly nějaké změny na mezinárodní úrovni, nevím. U vyráběné ucelené soupravy Pendolino řady 680, která je nedělitelná, budou kuřácké a nekuřácké vozy."

Jaký je však důvod toho, že jsou v moderních vagonech "letadlového" typu kuřácká a nekuřácká oddělení neuzavíratelná? Odpovídá toto nedostatečné oddělení bez mechanické překážky (například dveří) hygienickým normám ČR na ochranu nekuřáků? Jsou tyto vlaky stále ještě v provozu v zahraničí, zejména na západ od našich hranic? A pokud ano, jsou nějak upraveny, aby neškodily nekuřákům?

Štáhlavský argumentuje, že "jde o řešení obvykle používané výrobci osobních vozů i železnicemi všude v Evropě. Oddělení těchto prostor je řešeno většinou skleněnou přepážkou zužující prostor a větracím systémem, kdy je usměrněn proud vzduchu z nekuřácké do kuřácké části. U některých železnic, například v Německu, není v některých vozech instalována ani zmíněná přepážka a interiér vozu tvoří jedinou velkou místnost. Naše opatření jsou - domnívám se - v souladu s normami, které přímo i říkají, jak má být zajištěno větrání, aby osoby neseděly v průvanu. Pokud se nepletu, tak kuřácké a nekuřácké prostory nemusí být odděleny ani v restauracích, pokud je zajištěna příslušná ventilace dle daných vyhlášek. Nejnovější vozy Českých drah jsou v tomto ohledu kompatibilní s vozy vyráběnými pro zahraniční společnosti a vycházejí ze stejných parametrů. Dá se říci, že jsou vlastně úplně stejné jako vozy vyráběné pro železnice v západní a střední Evropě. Stejné vozy jsou vyráběny a provozovány všemi evropskými železnicemi, například v Německu, Itálii, Francii, Polsku, Maďarsku, Rakousku atd. ČD se nákupem těchto vozů zařadily mezi přední železniční společnosti a vozy plně odpovídají provozu podle norem Mezinárodní železniční unie. S vozy slovenskými, maďarskými rakouskými, německými a polskými úplně stejně řešenými se můžete běžně setkat i ve vlacích EC, IC a v některých rychlících také v ČR. V této souvislosti bych rád upozornil na fakt, že na rozdíl od ČR prakticky všechny západoevropské železnice zařazují tyto vozy (2/3 nekuřácké, 1/3 kuřácké) i do téměř všech vnitrostátních rychlíků. ČD jen do některých a v ostatních vlacích bývají jen jednotlivé vozy, v některých rychlících nekuřácká místa vůbec nejsou. V některých zemích jsou řazeny kuřácké vozy dokonce i v osobních vlacích (u ČD se kuřácké vozy do osobních vlaků neřadí). V některých západních zemích jsou v provozu i vozy s řešením 1 : 1 kuřácké a nekuřácké části. Jsou to vozy pro vnitrostátní dopravu a ČD takový poměr mezi místy pro kuřáky a nekuřáky nikdy ve svých vozech nenabízely."

Shrňme si to:
ČD disponují vlakovými soupravami, které odpovídají mezinárodním normám. Ba co víc, jsou vůči kuřákům represivnější než v některých jiných vyspělých zemích. Lépe "protikuřácky" vybavených vagonů se tedy pasažéři nedočkají.

Podle odborníka na plicní choroby je pasivní kouření škodlivé a u osob s postižením dýchacího systému může při pobytu v zakouřeném prostředí dojít k ohrožení jejich zdraví.

Nezanedbatelné je i to, že drtivé většině nekuřáků je kouř "pouze" protivný a páchne jim.

Zdá se tedy, že ve světle těchto konkrétních situací a jejich analýzy jsou nekuřáci na železnici diskriminováni. Lze rovněž mluvit o diskriminaci kuřáků? Osobně se domnívám, že by to bylo stejně nesmyslné jako hovořit o diskriminaci u drogově závislých či alkoholiků, pokud by neměli ve společných prostorech (na úřadech, na železnici či kdekoli jinde) k dispozici vymezená místa, na nichž by si mohli bez okolků aplikovat drogy či tam pít alkohol. Kouření je totiž problém kuřáků, a nikoli nekuřáků.

Ve světě obecně panuje totiž vzhledem ke kouření dosti liberální postoj. Nedávné studie přitom prokázaly, že pokud začne teenager kouřit ve čtrnácti letech, dožije se věku nad padesát let a během této doby stále kouří, zemře ve 100 % případů na následky svého zlozvyku (rakovinu, rozedmu plic a podobně). Přesto se na mladistvé i dospělé, zapalující si cigaretu, dívají nekuřáci rozhodně o mnoho méně šokovaně, než kdyby ve stejné situaci viděli narkomana, který si jehlou aplikuje drogu. Kouření je tedy na rozdíl od ostatních závislostí (a to nejen drogové a alkoholové, ale i např. gamblerství) mnohem více společensky tolerováno a v naprosté většině neplatí ani "pravidlo jediného nekuřáka", který by měl rozhodovat o kouření ostatních přítomných, jak je formuloval dr. Roubec. Člověk, který by takové pravidlo požadoval, by byl zbytkem společnosti považován za podivína.

Nemyslím, že je možné něco zásadního v této věci vyřešit během pár let. Kuřáci si svůj zlozvyk úspěšně brání, jak to vidíme mj. i v českém parlamentu, jímž nedávno neprošel zákon o omezení tabákové reklamy. Nemyslím dokonce ani, že lze dosáhnout vyššího stupně osvěty medializací problému - ze západních zemí víme, že teprve kampaně probíhající po celá desetiletí dokázala lidem aspoň vštípit povědomí o tom, že kuřáctví není zdraví prospěšné. Přesto věřím, že snad v následujících letech si začne stále více lidí uvědomovat, co jim kouření přináší: závislost na určité látce, ztrátu nemalých finančních prostředků a zdravotní újmu.