Ve Věznici Heřmanice v červnu 2001 náhle zemřel za ne zcela vyjasněných okolností 24-letý, svobodný, bezdětný vězeň. Vězeňská služba o úmrtí informovala rodiče telegramem s tím, že příčina smrti bude zjištěna soudní pitvou. Za necelé tři měsíce však obdrželi jen stručné vyrozumění od vyšetřovatele policie, že věc (prověřování úmrtí vězně) byla odložena. Rodiče následně požadovali, aby jim vězeňská služba poskytla veškeré informace o okolnostech a příčinách úmrtí syna, zejména aby jim zpřístupnila jeho zdravotnickou dokumentaci. Dostalo se jim však odmítavé odpovědi s odůvodněním, že údaje ze zdravotnické dokumentace nelze zpřístupnit s ohledem na povinnost mlčenlivosti. Vězeňská služba se přitom opírala o stanovisko Ministerstva zdravotnictví ČR, podle něhož není dána možnost zproštění zdravotnických pracovníků povinné mlčenlivosti, neboť "zákonem předpokládaný souhlas ošetřované osoby nelze v daném případě očekávat. Udělení souhlasu je osobním právem ošetřované osoby, nepřechází na dědice a smrtí osoby zaniká." Rodiče zemřelého se v říjnu roku 2001 obrátili na veřejného ochránce práv se žádostí o prošetření postupu Vězeňské služby.

Po provedeném šetření dospěl veřejný ochránce práv k závěru, že postup vězeňské služby opírající se o výkladové stanovisko Ministerstva zdravotnictví není v souladu s právními předpisy ani s principy dobré správy. Výkladem dovodil, že právo na přístup k údajům ve zdravotnické dokumentaci mají osoby vykonávající posmrtnou ochranu osobnosti zemřelého podle ustanovení § 15 občanského zákoníku, tedy manžel a děti, a není-li jich, jeho rodiče. V opačném případě by posmrtnou ochranu jeho osobnosti nemohli efektivně vykonávat. Pokud by platilo tvrzení Ministerstva zdravotnictví, že smrtí pacienta zaniká jediný subjekt, který může souhlas udělit, tak by nezbylo než dovodit, že zaniká právní konstrukce ochrany jeho osobnosti. Takový výklad nelze připustit, neboť by vedl k absurdnímu závěru, že při nejintenzivnějším zásahu do právem chráněných zájmů jednotlivce, jakým je smrt, mají osoby vykonávající právo na jeho posmrtnou ochranu minimální možnost zabývat se příčinami jeho smrti, na rozdíl od možností, které pacient má, pokud náhodou nezemře.

Výklad veřejného ochránce práv je též v souladu s účelem zdravotnické mlčenlivosti, kterou je lékař povinen zachovávat v zájmu pacienta. Veřejný ochránce práv nevidí jediný rozumný důvod, proč by mělo být obecně v zájmu pacienta, aby jeho příbuzní nebyli o jeho zdravotním stavu a příčinách jeho smrti informováni, pokud se za svého života nevyjádřil jinak. Podle platné právní úpravy mohou dokonce osoby blízké dát souhlas s použitím těla zemřelého pro lékařské potřeby. Veřejný ochránce práv se i z tohoto důvodu domnívá, že by bylo absurdní, kdyby manžel, děti, popřípadě rodiče zemřelého nemohli disponovat se zdravotnickou dokumentací zemřelého, když mohou dát souhlas k dispozici s jeho tělem a tělesnými orgány.

Veřejný ochránce práv také konstatoval že stanovisko Ministerstva zdravotnictví porušuje právo pokrevně příbuzných pozůstalých na ochranu zdraví. Právo na ochranu života a zdraví totiž implikuje zájem o informace o zdravotním stavu nejbližších příbuzných. Každé lékařské vyšetření začíná dotazem na anamnézu, tj. na onemocnění v rodině pacienta (rodinná anamnéza), na jeho dosavadní onemocnění a jejich léčbu, operace, úrazy, alergii (osobní anamnéza). Lékař tak pátrá po rizikových faktorech onemocnění, zvažuje eventuální vliv dědičnosti, prostředí a ostatních chorob, které rodinu postihly i ve vzdálené minulosti. Přes velký pokrok v technické stránce medicíny je význam anamnézy stále veliký a může v mnoha případech přispět podstatnou měrou ke správné diagnóze. Znemožnění přístupu k údajům ve zdravotnické dokumentaci by pro nejbližší pokrevní příbuzné představovalo zásah do jejich osobnostních práv na ochranu života a zdraví, neboť tyto údaje mohou v rámci rodinné anamnézy přispět ke správné diagnostice jejich vlastních chorob. Dlužno dodat, že z praktických důvodů lékaři často informace o letálním průběhu nemoci a pitevní protokoly příbuzným zpřístupňují, čímž vlastně podle stanoviska Ministerstva zdravotnictví "porušují" právo - ve skutečnosti se však chovají zcela racionálně a v souladu s právem.

Informovanost o příčině smrti blízké osoby je mimo to ztížena i novým zákonem o matrikách, podle něhož se na úmrtním listu příčina smrti nadále neuvádí. Příbuzní zpravidla nevědí, že na matrice mohou nahlédnout do listu o ohledání mrtvého, z něhož mohou typizovanou informaci o příčině smrti zjistit. Pro některé však může být tato možnost časově i finančně náročná, neboť příslušná matrika se může nacházet na opačném konci republiky.

I přesto, že veřejný ochránce práv shromáždil řadu přesvědčivých argumentů na podporu svého stanoviska, odmítala vězeňská služba i nadále zpřístupnit pozůstalým rodičům zdravotnickou dokumentaci týkající se jejich syna. Veřejný ochránce práv proto 27. května 2002 vyrozuměl ministra spravedlnosti JUDr. Jaroslava Bureše jako vedoucího úřadu nadřízeného Vězeňské službě a ministra zdravotnictví prof. MUDr. Bohumila Fišera, CSc., jako vedoucího úřadu, v jehož působnosti je poskytování zdravotní péče.

Zatímco se ministr spravedlnosti JUDr. Jaroslav Bureš se stanoviskem veřejného ochránce práv ztotožnil a doporučil generální ředitelce Vězeňské služby, aby vyhověla požadavku veřejného ochránce práv na zpřístupnění zdravotnické dokumentace rodičům zemřelého vězně, ministr zdravotnictví, prof. MUDr. Bohumil Fišer, CSc., závěry veřejného ochránce práv stroze odmítl s tím, že podle zákona o péči o zdraví lidu může být zdravotnická dokumentace zpřístupněna pouze vymezeným subjektům uvedeným v tomto zákoně. Podle jeho stanoviska Vězeňská služba postupovala správně, neboť v tomto případě "neexistuje subjekt, jenž by mohl udělit souhlas ke zpřístupnění zdravotnické dokumentace". K tomuto závěru ministr zdravotnictví dospěl, aniž by se jakkoli vypořádal s obsáhlou argumentací veřejného ochránce práv.

Veřejný ochránce práv je přesvědčen o tom, že v důsledku stanoviska Ministerstva zdravotnictví dochází k systematickému porušování osobnostních práv zemřelých a jejich nejbližších příbuzných. Protože Ministerstvo zdravotnictví odmítlo svůj přístup změnit, informuje veřejný ochránce práv o postoji Ministerstva zdravotnictví veřejnost. Současně s tím vyrozumívá i vládu České republiky, které doporučuje, aby uložila ministryni zdravotnictví předložení návrhu zákona, který bude zcela jednoznačně a výslovně respektovat osobnostní práva pacientů a jejich blízkých osob i po smrti pacienta. Dále vládě doporučuje uložit ministryni zdravotnictví, aby její ministerstvo urychleně vypracovalo výkladové stanovisko, které bude osobnostní práva pacientů a osob vykonávajících posmrtnou ochranu osobnosti respektovat ve smyslu závěrečného stanoviska veřejného ochránce práv, a to ještě před přijetím nové zákonné úpravy.

V Brně dne 7. srpna 2002

JUDr. Otakar Motejl