Byl rok 1992 a měla jsem tou dobou v Praze najatý už asi rok byt. Přistěhovala jsem se do bývalého východního bloku krátce po absolvování vysoké školy v USA, protože jsem měla pocit, že bych tam měla lidem ukázat, jak funguje svobodný svět. Myslela jsem si, že jsem vzorná nájemnice. Byt jsem udržovala uklizený a v čistotě, platila jsem pravidelně činži, dokonce jsem vždycky koupila čerstvé květiny, když jsem věděla, že přijde majitelka bytu.

Ale to byl právě můj problém. Nevěděla jsem vždycky, kdy majitelka do bytu chodí. Chodila, když jsem nebyla doma, na udání od sousedů.

Když mi Helena - byla mého věku a myslela jsem, že je kamarádka - přišla říct, že se musím vystěhovat, předložila mi litanii stížností: Příliš často se sprchujete. Telefonujete pozdě v noci. Necháváte neuklizené pyžamo a postel máte pořád rozestlanou. Měla jste tady muže. Máte kočku.

To obvinění s tou kočkou mě překvapilo a ranilo nejvíc. Jednou jsme měla v bytě přes víkend kočku, kterou mi na hlídání svěřila jedna má známá. Jak to Helena ví? Dověděla jsem se, že jí to řekli sousedi. Zatelefonovali jí, že mám v bytě kočku.

Starou paní ve vedlejším bytě nikdy nenapadlo, že druhým lidem leze nepřípustně do soukromí. Ani mě nikdy nic nenapadlo ohledně žen, které jaksi vždycky stály na schodech, když jsem z bytu odcházela a zase do něho přicházela. Přece každý věděl, že se komunisté navzájem udávali. Ale že by lidé udávali i mě? Můj život byl nezajímavý. Neměla jsem co skrývat a nedělala jsem nic špatného. Ale odlišovala jsem se: byla jsem neprovdaná, byla jsem ženská, byla jsem cizinka. A to stačilo k tomu, že jsem byla dána pod dozor.

Takže nedávná kontroverze, kterou vyvolalo americké ministerstvo spravedlnosti, když se rozhodlo naverbovat pošťáky, pracovníky elektrických podniků, kteří odečítají elektroměry, osoby, které zavádějí kabelovou televizi a opraváře telefonů, aby informovali úřady, když někde uvidí něco "podezřelého", mně připomněla ono už zapomenuté mrazení v žaludku. Vyvolávat strach lidí a přimět je tím, aby se navzájem udávali, aby ti, kdo patří do mainstreamové společnosti, zasahovali proti těm, kdo do ní nepatří, to způsobuje víc než jen porušování lidských práv: poškozuje to duši pozorovaného i udavače, zdravou národní hrdost to nahrazuje mlčenlivou podezřívavostí.

V druhém bytě v Praze jsem se s nikým v domě už nebavila. To stejně nezabránilo tomu, aby mi sousedi neposílali sprosté anonymní dopisy, že spotřebovávám příliš mnoho tepla a proč se proboha sprchuju každý den. Já, pozorovaná osoba, jsem se stala podobným člověkem jako špiclové - bála jsem se, měla jsem vztek, byla jsem neustále ve střehu, byla jsem defenzivní ohledně toho, co běžně v osobním životě dělám, snažila jsem se ochraňovat se před falešnými obviněními a abych se jim vyhnula, byla jsem ochota i přestat se chovat jako otevřený, svobodný občan.

Najednou jsem pochopila, proč lidé v pražském metru si balí knihy, které čtou, to hnědého balicího papíru - ne proto, že by chránili drahou knihu, ale proto, bylo mi vysvětleno, že nechtějí, aby jiní věděli, co čtou. Svou mysl i své myšlenky tito lidé přesunuli do ilegality.

Jak by mohla taková kultura vytvořit bezpečnější společnost?

Odjela jsem z Prahy s tím, že jsem poprvé v životě pochopila, co to vlastně znamená být Američan: že svobody a respektu pro ostatní jednotlivé lidi, které jsem považovala za přirozenou věc, je obtížné pro jiné země mnohdy dosáhnout.

Avšak v Praze v roce 1991 nebyla policie ochotna obtěžovat lidi v jejich soukromém bytě na udání sousedů, že se příliš často sprchuji anebo telefonuji pozdě v noci.

Ale v dnešní Americe už nevím, co všechno by mohlo dostat lidi do potíží. Co když nějaký pracovník veřejných služeb usoudí, že mám neobvyklé příjmení? Co když si všimne myč oken, že mám v kuchyni islámskou plaketu? Co když si člověk, který mi přivezl nábytek, všimne, že vyjadřuju soustrast telefonem svému otci, že poklesla hodnota jeho akcií a že nadávám na lidi u moci? Co se bude dít, až začne špiclování?

Možná bychom se měli zeptat Čechů.