Samozřejmě, všechny demokratické země se k tomuto ideálu pouze přibližují, některé více, jiné méně. Většina našich politických stran, parlamentních i mimoparlamentních, aspoň občas a nezřetelně přiznává, že aktivní spoluúčast občanů na ovlivňování vývoje státu je omezena důsledným uplatnění zastupitelského systému, vyjmutím velké části státního aparátu z dohledu volených orgánů a nerozvinutou občanskou společností. Důsledky jsou dobře viditelné.

Je známo, že velká část společnosti je zklamána rozdílem mezi očekáváními z Listopadu 1989 a skutečným stavem státu. Není to důsledek "špatného vládnutí sociálních demokratů", protože ČSSD vládla v podmínkách dobře kompenzované účelové podpory ostatních parlamentních stran, zejména ODS. Jde tedy o neúspěch celého establishmentu, svázaného s různými neprůhlednými zájmovými strukturami v pozadí. Zájem o aktivní účast na veřejném dění je malý, protože neorganizovaná občanská společnost cítí, že v případě nesouhlasu s postupem státních orgánů nemá šanci prorazit proti spiknutí mocenských jader parlamentních stran, sdělovacích prostředků a úřednictva. Situace je skutečně zralá na osvěžení politického systému změnou pravidel a vpuštěním na scénu nových, nezprofanovaných sil.

Tyto parlamentní volby budou od r. 1989 nejvýznamnějším střetnutím mezi držiteli moci a těmi, kteří chtějí zvenčí prolomit jejich kruhovou obranu. Je pravděpodobné, že mimoparlamentní strany vyjdou z měření sil poraženy. Problémy však nezmizí a tlak na reformu politického systému bude pokračovat. Hlavní příčinou nepatrné šance mimoparlamentních sil na úspěch je skutečnost, že se nám zatím nedaří tak špatně, aby se voliči radikalizovali "sami od sebe", překonali vrozenou netečnost a začali se vážně zajímat o cestu ke změně.

Druhou příčinou je rozmělnění mimoparlamentní opozice do desítek pidistraniček, z nichž některé se od sebe v podstatě názorově neliší, ale rozděluje je pouze ješitnost a vzájemná nesnášenlivost jejich vůdců. Ostatně některé z nich ve skutečnosti ani nedokáží říci, v čem by spočívala jimi nabízená změna poměrů a jakými prostředky chtějí dosáhnout svých mlhavých cílů.

Roztříštěnost neparalyzuje ani ustavení "prozatímní občanské stínové vlády" pod předsednictvím Petra Cibulky, protože také v ní zůstává početnost a subjektivita trpasličích stran zachována. Na rozdíl od stínových vlád "kamenných" stran, tato nemá žádnou naději změnit se na skutečný kabinet, protože vstup do parlamentu se může zdařit jen některé výjimce ze zúčastněných stran.

Průzkumy veřejného mínění ukazují, že sympatizantů "ostatních" politických stran je ve společnosti dohromady téměř tolik, jako potenciálních voličů komunistů či Koalice. Kdyby se odpůrci establishmentu dokázali sjednotit do dvou až tří proudů, měli by slušnou naději proniknout do parlamentu jako menšinové strany a vykonat zde kus užitečné práce.< Nesjednoceni skončí na smetišti dějin.

Třetím důvodem je hanebná úloha novinářské obce a agentur pro výzkum veřejného mínění, které společně služebníčkují držitelům moci a v dojemné jednotě se dopouštějí zločinu masového vymývání mozků občanstva vytvářením představy, že současné politické strany mají své pozice zajištěné "na věčné časy", a každý hlas, věnovaný mimoparlamentní straně, je zahozený.

Nikdo neříká občanům, že vzorky voličů, na nichž se provádí průzkum veřejného mínění, jsou příliš malé na to, aby citlivě reagovaly na vznik zájmu o nová hnutí, že pouhým účelovým uspořádáním otázek lze do jisté míry předem ovlivnit výsledek průzkumu, že dlouhodobé zveřejňování výsledků průzkumu zájmu pouze o parlamentní strany vytváří v hlavách mlčící většiny dojem, že mimo ně nic reálného neexistuje.

A když už v průzkumu veřejného mínění překročí některá mimoparlamentní strana hranici volitelnosti, jak se to např. podařilo Cestě změny na Karlovarsku, pak se jejímu úspěchu setne hlava tím, že se zpráva o něm ve sdělovacích prostředcích zatlačí do pozadí.

Důkazem síly masmédií je srovnání televizní krize na přelomu let 2000/2001 a současné volební kampaně. Skupinový zájem "televizních povstalců", podporovaný nejen jimi samými z uloupené televizní obrazovky, ale i velkou částí tisku, přivedl na Václavské náměstí a na Kavčí hory desetitisíce demonstrantů. Celospolečenský závažný problém vymývání mozků, omezování přístupu k informacím o mimoparlamentní opozici a potlačování svobody slova, přivedl na demonstraci, organizovanou Pravým blokem a "prozatímní občanskou stínovou vládou" sotva několik desítek osob.

O problémech, jimž byla manifestace věnována, se v masmédiích nemluví, tedy jako by neexistovaly. Proto si je mlčící většina ani neuvědomuje. Mimo to se zpráva o svolání manifestace dostávala k občanům spíše náhodně a sporadicky.

Obhájci "kamenných stran" a nedemokratických praktik masmédií mohou říci, že je chybou a důkazem neschopnosti mimoparlamentních stran, že nedokáží zorganizovat účinnou informační kampaň. Zde se dostáváme k další nedemokratické deformaci reálného postavení politických stran v soutěži o přízeň voličů. Vše je totiž na prodej : prostor ve sdělovacích prostředcích, agentury pro průzkum veřejného mínění, podpora hvězd zábavního průmyslu.

Pokud masmédia, agentury pro průzkum veřejného mínění a příslušníci showbusinessu nepodporují mimoparlamentní strany dobrovolně, tedy na úkor vlastní kapsy, ty by si mohly vynutit více místa na slunci pouze zorganizováním vlastních průzkumů veřejného mínění, rozsáhlou placenou inzercí, pořádáním vlastních veřejných zábavních vystoupení.

Parlamentní strany počítají ve svých rozpočtech s desítkami milionů korun na volební kampaň a masmédia jim dobrovolně posluhují za peníze svých majitelů, Česká televize skandálně dokonce za peníze daňových poplatníků včetně sympatizantů mimoparlamentních stran.

Naproti tomu mimoparlamentní strany mají potíže se zaplacením poplatků za registraci a o financování předvolebních reklamních akcí se jim může jen zdát. Společnost se tak ostře polarizuje: kdo nemá peníze, nemá nárok na podíl na politické moci. Je to demokratické ?

Poměry, v nichž probíhá volební kampaň, samy o sobě ukazují, že je "ledacos shnilého ve státě" a změna je nutná. Tvrzení, že každý hlas pro mimoparlamentní strany je zahozený, je mylný. Opak je pravda: hlasy pro parlamentní politické strany umožní zakonzervování nedobrých politických poměrů nejméně na další čtyři roky a budou tak znehodnoceny. Nevstoupí-li do parlamentu nová, neopotřebovaná a nezkorumpovaná politická síla, která by zásadně narušila dojemný soulad "kamenných" politických stran, hrajících pod heslem "vrána vráně oči nevyklove" před voliči předstíranou hru na vzájemný bratrovražedný boj, náš politický systém se dále přiblíží poměrům za vlády jedné strany, bude zcela sterilní a neschopný řešit problémy země.