Dnešní příspěvek Ľubomíra Sedláčika o nejnovější aféře, týkající se zamýšlené pozitivní diskriminace na lékařské fakultě bratislavské univerzity osvětluje znovu tytéž - jak se zdá - neřešitelné problémy soužití dvou odlišujících se etnických komunit.

Pozitivní diskriminace bývá úspěšná, pokud je nástrojem rovnosti příležitostí: pokud umožňuje, aby znevýhodnění členové společnosti dosáhli téže kvalifikace a pracovní výkonnosti jako lidé ze zvýhodněnějšího prostředí. Zmírňování kvalifikačních požadavků pro potenciální romské studenty na padesát procent na lékařské fakultě bratislavské univerzity zjevně není zrovna dobrý nápad. Uráží to mimo jiné i příslušníky romské komunity a Alexander Patkolo proti tomu právem protestoval. V britském rozhlase se nedávno vysílal pořad o kontroverzi týkající se invalidních kandidátů na studium lékařství. Někteří invalidé protestovali, že jsou diskriminováni, protože nejsou z důvodů své invalidity připouštěni k studiu medicíny. Britské lékařské fakulty se bránily velmi razantně: udělají pro invalidní kandidáty vše, co bude v jejich silách, ale nemohou slevit z určité klinické vyučovací praxe - nemohou prostě dopustit, aby se v důsledku své invalidity někteří studenti medicíny nepodrobili určitým cvičením a zkouškám. To je zcela jasná věc.

Páteční Sedláčikův článek byl tedy zcela v pořádku, to až ten jeho dnešní projevuje znepokojující rysy předsudečného rasismu. Rasismus založený na kolektivní vině má Sedláčikův článek už v titulku: "Rabín na Rómov (jako celek, na celý národ, do pátého kolena?) doplatil, ako dopadne dekan?" (Přitom, viz níže, jak se zdá, rabín "nedoplatil" na Romy, ale na své rasistické spoluobčany.)

Absolutně nepřijatelné je rozdělování občanstva na "oni a my" podle etnické či národnostní příslušnosti. I občané "romského původu" na Slovensku jsou Slováci a označovat je za vlastní samostatný národ je rozvratnické (i když to Romové, v reakci na silný místní rasismus, někdy sami rozvratnicky také v defenzívě dělají. Avšak není tomu tak vždycky: pamatujete na případ českých Romů, kteří dostali od českých fotbalových fanoušků nakládačku, když si dovolili na fotbalovém zápase skandovat: "Češi! Češi!"?)

Představte si, že by někdo označoval Pákistánce v Británii za Nebrity anebo černochy v Americe za Neameričany. Je to asi tak nepřijatelné, jako když Vladimír Mečiar pro své politické účely uměle zostřoval nenávist mezi Slováky a Maďary. Rozdělování slovenského obyvatelstva na "Slováky", "Romy", popř. "Maďary" je pozůstatkem zastaralé nacionalistické politiky z devatenáctého století. Ve svém důsledku vede toto rozvratnictví společnosti na základě předsudků, založených na kolektivní vině (Romové jsou "takoví", Maďaři jsou "takoví", muslimové, Srbové jsou "takoví") k hrůzám a vraždění, jakých jsme byli svědky v bývalé Jugoslávii anebo jakých jsme svědky na Blízkém východě. Formulace jako "Romové a nároky jejich národa" jsou nepřijatelné a připomínají fašistické publikace o židech z období druhé světové války, jako byl Árijský boj.

Nechápu, proč pan Sedláčik ironizuje předsedu Romské iniciativy Slovenska Alexandra Patkolu pohrdavě jako romského "pohlavára" a zmiňuje se při tom, aby ho zdiskreditoval, dokonce o trestním stíhání (!), které bylo proti němu zavedeno za určité výroky. Novinář by se neměl identifikovat s postojem establishmentu proti menšině. Trestní stíhání Patkoly za názor nepříjemně připomíná účelové pokusy v České republice stíhat romského aktivistu Ondřeje Giňu.

Trestní stíhání za názor je kromě toho hrubým pozůstatkem komunistického režimu a diskredituje slovenský stát, nikoliv Patkolu. Mezinárodní lidskoprávní organizace právem požadují, aby postkomunistické státy bezodkladně kriminalizaci výroků odstranily ze svého trestního zákoníku. Útok na Patkolu je o to nepochopitelnější, vzhledem k tomu, že předseda Romské iniciativy Slovenska zaujal ve věci plánované pozitivní diskriminace na lékařské fakultě v Bratislavě rozumný názor. Stejně nepochopitelná je i Sedláčikova kritika košického rabína, který chtěl pro Romy vytvářet podle izraelského vzoru venkovské kolektivistické komunity, avšak tento projekt "natolik pobouřil jeho místní spoluvěrce, kteří mají s Romy praktické zkušenosti" (cože? se všemi Romy bez výjimky?) že rabína sesadili". Neměl spíše kritizovat Sedláčik rabínovy spoluvěrce za předsudečný rasismus, rozšiřující jejich "zkušenosti" s "většinou" Romů na celou romskou komunitu? Je skutečně jisté, že by tyto kibucy nemohly fungovat?

Proč označovat aktivisty, kteří se pokoušejí na Slovensku pracovat ve věci Romů, pejorativně za "profesionální Romy"? Nejsou tedy podle stejného mustru i bělošští politikové na Slovensku "profesionálními Slováky"? Tento způsob vyjadřování je hrubě pobuřující, rasistický, urážlivý a nepřijatelný. Článek je zajímavým dokumentem, protože potvrzuje hloubku rasismu v některých postkomunistických zemích.

Je nesporné, že romská komunita v Čechách i na Slovensku je hluboce ztraumatizovaná a řeší své problémy mnoha nejrůznějšími, často velmi neuspokojivými způsoby: mnozí její členové jistě i patologickým a asociálním způsobem života. Jenže je povinností zralejších, vzdělanějších členů obce, aby se opakovaně pokoušeli ztraumatizované komunitě vycházet vstříc a pomáhat jí, aby se ze svého nezáviděníhodného postavení dostala. Je povážlivé, nedokáže-li většinová, (doufejme, že) zralejší společnost nic jiného než plivat nenávist.

Nezávidím Romům, kteří musejí v takto netolerantní a pro ně urážlivé atmosféře žít na Slovensku. Sedláčikův článek by zřejmě mohli použít v rozumně civilizované západní zemi jako docela přesvědčivý argument, proč mají právo na politický azyl. Nenávistné komentáře nic neřeší.