Tábor o velikosti asi čtyř fotbalových hřišť je umístěn pod obrovskou střechou z vlnitého plechu. U sprch je dlouhá fronta. Záchody jsou kolektivní, nejsou tu kohoutky ani toaletní papír. Tábor je plný zápachu z rozkládající se mršiny psa. U kantýny je fronta přes celý tábor.

V táboře Sangatte u Calais ve Francii žije 1300 uprchlíků. Všichni mají jedinou touhu: dostat se jednoho z nákladních automobilů, které jezdí mezi Calais a Doverem. K tomu potřebují službu pašeráků.

Tábor je společenská pyramida. Vládnou v něm pašeráci, uprchlíci jsou na spodku pyramidy, trpí a jsou submisivní. Pašeráci účtují za cestu do Británie 500 - 800 dolarů. Jsou to většinou Kurdové.

Vytápěné prostory tábora jsou teoreticky vyhrazeny pro ženy a děti. Ve skutečnosti jich využívají kurdští pašeráci pro vyjednávání svých obchodů - přezdívá se jim "cestovní kanceláře". Kurdským pašerákům je nutno v táboře sloužit. V právním vakuu vznikla mafiánská hierarchie.

V současné době se do Británie dostává jen asi 50 lidí denně. Ostatní chytí policie a vrací je zpět do tábora, kde je k dispozici jen minimum potravy a vládne tam i nedostatek přikrývek. Červený kříž se snaží nepohodlím v táboře odrazovat příchod dalších osob.

Ahmed je Afghánec a je mu třicet. Má vráskami zbrázděnou tvář. O otce přišel ve válce s Rudou armádou, matku mu zabili při občanské válce a dva jeho bratry usmrtilo americké bombardování Kábulu. "Nic tam v té zemi pro mne nezbylo."

V listopadu se vydal z Afghánistánu na útěk, v horách přežil tři měsíce mrazu. V Íránu ho kurdský pašerák převedl do Turecka. Lodí se dostal na řecké pobřeží, pak do Itálie, pak do Francie. "To mě stálo téměř 8000 dolarů, peníze, které jsem zdědil od prarodičů a které má matka opatrovala během dlouholeté války." Těžko se vzdá, když je od Anglie už je asi 40 km.

Někteří uprchlíci se snaží dostat se k nákladním automobilům bez souhlasu pašeráků. Vyvolává to s kurdskými pašeráky krvavé konfrontace. Právě proto vznikají v Sangatte mezi pašeráky a Afghánci potyčky s noži.

Francouzský reportér se přidal k pokusu skupiny uprchlíků dostat se bez pomoci pašeráků do Británie. Cesta začíná v 17.30 večer na autobusovém nádraží v Sangatte-Calais. Stojí tam autobus vyvolených: u vchodu do autobusu stojí pašerák a kontroluje své zákazníky. Ostatní cestující, včetně místních lidí, z autobusu brutálně vyhodí. Řidič autobusu nemá kontrolu nad svým vozidlem a je nucen hrát v autobuse hlučně z kazety reprodukovanou hudbu z Blízkého východu. Místní obyvatelé nerozlišují pašeráky od uprchlíků a nenávidí je všechny stejně.

Uprchlíci se chtějí dostat do Anglie, neboť tam nemá policie právo kontrolovat ilegální přistěhovalce. Ve Francii se uprchlíci policejních kontrol obávají, protože pokud nemají doklady, mohou být ze země vyhoštěni. Kurdští pašeráci jsou však považováni za osoby bez státní příslušnosti a z Francie vyhoštěni být nemohou.

Reportér s uprchlíky jde pěšky, nakonec pěšinou po pláži k zaparkovaným náklaďákům. K půlnoci se uprchlíci pokusí k nim na parkoviště proniknout. Jenže proti nim okamžitě zasáhnout pašeráci. Ze tmy proti nim vyskočí Chakhwan, pašerák, který ovládá tuto oblast, a jeho pomocníci. Kopne jednoho palestinského uprchlíka do hlavy. Padají další těžké rány. Jeden pašerák vytáhne nůž.

Uprchlíci utíkají pryč a hledají jiné parkoviště.Tam čekají jiní pašeráci, mají zkrvavené tváře, v rukou lahve od vína. O čtyři kilometry dál naleznou uprchlíci další parkoviště. Ale i tam jim přiběhnou vstříc dva muži, ozbrojení silnými holemi. Neúspěch. Uprchlíci se vracejí zpět do tábora v Sangatte. Druhý den to zkusí znovu.