Na konferencích nebývá ani tak nejdůležitější, co se tam odpřednáší v referátech, nejvýznamnější je navázání či upevnění už existujících lidských kontaktů, Angloameričané tomu říkají psychologickým termínem "bonding". Tak na víkendovém litoměřickém, osmém "Salonu kritického myšlení" uspořádaném na téma "Média jako překážka v komunikaci", bylo pro mě asi nejcennější mnohahodinové klábosení se známými na nejrůznější témata.

Přítomen byl i jeden význačný český spisovatel, moderní klasik, který normálně žije v zahraničí a do České republiky přilétá jen na léto. Bavil společnost u našeho stolu do pozdních nočních hodin. Mimo jiné chválil to, co považuje za pozoruhodnou tolerantnost české společnosti. Přiznal však, že má v rodině zkušenost s rasismem:

"Moje dcera pracuje ve Světové zdravotnické organizaci a má za manžela Inda; s ním má desetiletého syna. Říká mi: 'Tatínku, nezlob se, já bych strašně ráda jezdila do Čech, ale já nemůžu.' Vydala se do Prahy jednou a zašla s desetiletým synem do jakési luxusnější restaurace. Objednala si tam - česky - knedlíky. Číšník jí odpověděl: 'Ty knedlíky jsou pro německé turisty. A dávejte si pozor, ať se to vaše cikánský dítě tady chová slušně.'"