Někteří možná mohou argumentovat, že lidi už přestala celá televizní krize zajímat, ale novináři nemohou přestat psát o izraelském konfliktu, protože už to lidi nudí.

Aby to nevypadalo, že BL útočily na vzbouřence jen proto, že se Čulík a Pecina kamarádili s Dědečkovou, musejí i nadále kritizovat neuspokojivou situaci v ČT až do doby, kdy se situace zlepší.

Jedním z důvodů, proč zaujaly Britské listy tak rozhořčené postavení vůči rebelům bylo to, že Jan Čulík a Tomáš Pecina byli svědky toho, že údajné televizní "hnutí za svobodu slova" není zrovna upřímné, že jde o pouhý pokus pracovníků ČT udržet si zaměstnání . Čulík a Pecina si o tom byli tak jisti, že o tom velmi rychle vydali tlustou knihu, s níž by se pravděpodobně měli dostat do Guinnesovy knihy rekordů, vzhledem k tomu, s jak velkou rychlostí to učinili...

Oportunismus, nedostatek profesionality, nekompetence, korupce - to všechno byly vlastnosti, připisované vzbouřencům. Přestaly tyto vlastnosti už v České televizi existovat? Nebyla snad kritika vzbouřenců věcí principu?

To, co Britské listy v době televizní krize dělaly, bylo nesmírně důležité pro českou demokracii. V demokracii musejí být k dispozici různé názory - a tomu tak nebylo, vzhledem k tomu, že se většina českých sdělovacích prostředků postavila za televizní vzbouřence.

Mám na celou věc jiný názor, vzhledem k tomu, že se mi podařilo sledovat celý proces zevnitř. Neměl jsem v ČT žádné kamarády a přišel jsem jako naprosto neznámý člověk, takže mě nikdo neovlivňoval, jen jsem se díval a poslouchal. Avšak od té doby jsem změnil svůj tehdejší názor na tuto "televizní krizi".

Podařilo se mi totiž mezitím zjistit množství informací za scénou, ze strany, podporující Janu Bobošíkovou. Velmi jsme se spřátelil s třemi lidmi, kteří jsou blízcí ODS a Vladimíru Železnému. Jeden z nich se se mnou stále ještě musí scházet tajně, aby mu neuřízli hlavu, že se se mnou přátelí. Od těchto lidí jsem získal některé velmi důležité součásti skládanky. Také jsem se o mnohém poučil, když jsem byl přítomen tomu, jak režisér Radim Špaček dělal hrubý střih budoucího dokumentárního filmu o televizní krizi. Špaček měl výsadní přístup k situaci za scénou na straně Bobošíkové. Měl jsem možnost vidět mnoho hodin práce týmu Bobošíkové při práci, aniž by si byli vědomi,že je někdo filmuje, takže jednali přirozeně.

Z toho všeho je jasné, že spiklenecká teorie, že měla ODS těsné styky s Bobošíkovou a s Hodačem, je naprostý nesmysl.

V době televizní krize jsem sám, stejně jako většina zahraničních novinářů, chybně dospěl k názoru, že Václav Klaus ovlivnil volbu Jiřího Hodače. K dispozici je však mnoho nepřímých důkazů, že to prostě nebylo možné, včetně toho, že Klaus si telefonicky na jaře 2001 stěžoval tehdejšímu řediteli zpravodajství ČT Hodačovi na tehdejšího moderátora nedělního diskusního pořadu V pravé poledne Romana Proroka, který byl posléze propuštěn.

Mnoho lidí usoudilo, že Hodač v této věci splnil Klausovo přání, a když jsem zjistil, že Hoadč kdysi psal pro Svobodné slovo a v jednom článku oslavoval ruské okupanty, nemohl jsem nedospět k závěru, že to byl jen oportunista, schopný spolupracovat s každým, jen aby se udržel u moci. Konec konců, to místo Hodač dostal v roce 1969, což znamená, že přišel jako součást normalizačního týmu! A zůstal tam až do roku 1980! To je dost dlouhá doba na to, aby si někdo uvědomil, že spolupracuje se zločineckým státem, že šíří oficiálními novinami lži. Jak mohl být člověk s takovouto minulostí, bez ohledu na to, že se kál či že se mu otevřely oči, být nejlepší možnou volbou?

Bývalo by to bylo pochopitelné, kdyby neexistovali jiní, čistší kandidáti. Proč nikdo nevybral Petr Sládečka, moderního profesionála s relevantními zkušenostmi a jasně prokazatelným moderním západním liberálním manažerským stylem, proč ne Kateřinu Fričovou, která úspěšně už pracovala v televizi, ale proč si vybrali určitého Jiřího Hodače, jehož životopis nebyl nijak výrazný, který nikdy neřídil více než deset dvanáct lidí a který v roce 2001 ustoupil ve věci interní záležitosti ČT nátlaku politika? Proto přece nebylo možno brát volbu Jiřího Hodače vážně. Buď to znamenalo, že členové Rady ČT nejsou moc bystří, anebo že mají skrytou agendu... Proto jsem byl proti volbě Jiřího Hodače. Taky se mi zdála podezřelá ona rychlost, s níž byl Hodač náhle zvolen.

Vzhledem k tomu, že jsem neměl žádné finanční kontakty s Českou televizí, že četní zahraniční reportéři a různé mediální instituce, které pak daly vzbouřencům různé ceny, dospěly k názoru, že ODS usilovala o televizní puč, není překvapivé, že si to začali myslet i mnozí pracovníci v samotné ČT.

Konspirační teorie z druhé strany zněla, že si rebelové chtěli udržet své platy a báli se, že by to mohlo nový ředitel ohrozit - že by prostě ohrozil jejich línou, nekompetentní práci. Není pochyb, že mezi televizními vzbouřenci bylo mnoho oportunistů a je ještě méně pochyb o tom, že většina pracovníků ČT by byla schopna pokusit se dělat modernější televizi, ale mají příliš bezpečné zaměstnání, aby se snažili o něco navíc.

Je také pravda, že v České televizi je vážný nedostatek profesionálů (tím míním lidi, kteří mají profesionální kvalifikaci pro své pracovní zařazení).

Avšak představovat si, že dva tisíce zaměstnanců se nějak spiklo proti Hodačovi a Bobošíkové a neprávem je obvinilo je nerealistické. Ano, jsem si jist, že mnoho tzv. "nezávislých" televizních pracovníků je placeno z České televize, mají rozpočet, který je lehké manipulovat ve vlastní prospěch. Tito lidé jistě měli zájem o udržení státu quo. A pak je v ČT pár lidí, kteří tam pracují v důsledku kamarádšoftu, nikoliv talentu. Ale to je menšina. Většina zaměstnanců České televize byla zmanipulována - začali chybně věřit, že jmenování Jiřího Hodače je spiknutí ODS.

Teď už ale vím, že Jana Dědečková nebyla Klausovou loutkou. Byl jsem překvapen, že se jen Kateřina Dostálová (kterou prý ODS posléze potrestala a Dostálová přišla o svou čelnou roli ve straně) silně snažila ovlivnit svou přítelkyni Janu Dědečkovou. Bylo to, zdá se, prostě tak, že dva fanatické stoupenkyně ODS spolu náhodou v těchto věcech souhlasily a přirozeně si hodně vyměňovaly názory na Českou televizi. Také Ivan Langer telefonoval své známé v Radě ČT, ale žádné organizované spiknutí ze strany ODS neexistovalo, jen se několik málo politiků typicky, na vlastní pěst, pokoušelo ovlivňovat sdělovací prostředky. Snažil se o to i poslanec Kučera z ČSSD, a totéž dělala Petra Buzková, prostřednictvím svého nevlastního otce Václava Erbena v Radě. Tito lidé však neuzavírali spiknutí s Hodačem ani s Bobošíkovou, jen jednali se svými přáteli v Radě.

V létě roku 2000 jsem si už byl jist, že Dušan Chmelíček přijde o hlavu, vzhledem k tomu, že si Jana Dědečková neustále stěžovala na jeho rozhodování. Bylo pochybné, že Dědečková začala vyjadřovat názory na to, jaké otázky by měly být kladeny politikům při rozhovorech (samozřejmě jí vadilo, když moderátor tlačil příslušníky její strany otázkami ke zdi).

Uvědomil jsem si, že tato žena bojuje za určitou věc. Způsob, jímž přistupovala k vývoji v České televizi, mě vedl k přesvědčení, že jí její příslušnost k ODS vede k stranickopolitickému názoru na politické záležitosti.

Když jsem se posléze dověděl od jednoho jejího známého, že se nezachovala příliš poctivě, protože kritizovala americkou vládu, že americké úřady vrátily jejího syna ze Spojených států, i když věděla, že tam syn porušil zákon, protože tam začal pracovat bez pracovního povolení, okamžitě jsem ztratil respekt pro její "boj". Zejména když pak pořád opakovala "zákon je zákon", ať je dobrý nebo špatný, je nutno ho respektovat. Takové pokrytectví mě znechutilo. (Jana Dědečková však upozorňuje, že tato informace je nesprávná, její syn nepracoval v Americe, byl zatčen už při příjezdu na letiště; přivydělat si tam ovšem chtěl, pozn. JČ, viz http://www.blisty.cz/txt.php?id=10625" target="_top">zde.) Taky mi vadila epizoda, v níž Dědečková lhala v televizi, že si netelefonovala s Dostálovou.

Domnívám se také, že Britské listy udělaly chybu, že se tímto problémem podrobněji nezabývaly. Vypadaly pak zaujaté - vypadalo to, že mají dvojí měřítka. Nikdo nemůže omluvit skutečnost , že Dědečková využívala mobilního telefonu, který dostala k oficiálním účelům, k "hovorům o dětech, o tom, že se Dostálová chystala na návštěvu do mého penzionu v Krkonoších"... Tvrdit, že vzbouřenci porušili zákon o ochraně informací tím, že zveřejnili záznamy jejích mobilních telefonů, je absurdní. Jestliže totiž skutečně porušili zákon, měli by být potrestáni, jenže to přece neznamená, že Dědečková nelhala a nezneužívala svého telefonu! Už to samotné její boj diskredituje a Dědečková se tím dostává na stejnou úroveň jako ty, které kritizuje jako zkorumpované. Nedávno napsala na svých stránkách Virtually.cz (mohlo by se to jmenovat ODS.cz) že "se rozhodli poprvé v historii rad České televize důsledně hájit zájmy platících diváků". Myslí si snad Jana Dědečková, že my televizní diváci chceme platit 75 Kč měsíčně proto, aby to financovalo její telefonní hovory "o dětech"?

Totéž viz poslanec Kučera, který také telefonoval členu Rady a pak tvrdil, že to byly soukromé rozhovory o hokeji a dalších takových záležitostech ... To je skandální. No, v České republice, jak se zdá, to skandální není... Naše myšlení ovlivňuje kulturní kontext, na nějž jsme zvyklí.

Ale co dnes? ČT 1 je tak špatná, že druhé místo ve sledovanosti má nyní Prima. Jiří Balvín proměnil ČT 1 v levnou televizní stanici se zábavou, která patří do soukromých televizí. Jestliže chce ČT 1 dělat totéž co Nova a Prima, proč bychom za to měli platit? Železný má pravdu, když si stěžuje, že je to neférová konkurence, protože musí prodávat na provoz své televize reklamu, zatímco Česká televize dostává od nás miliardy korun. Komerční televizní stanice potřebují sledovanost, aby přežily, veřejné televizní stanice nikoliv.

Veřejná televize existuje právě proto, abychom se mohli dívat na pořady, které nelze financovat z reklamy. Avšak ČT 1 platí miliony za americké komedie s Jimym Carreyem a vydává obrovské množství peněz na špatnou kopii pořadu "Nejslabší, máte padáka", obšlehnutého z TV Nova! Železný alespoň zaplatil za autorská práva tohoto původního pořadu BBC. Jak může veřejnoprávní televizní stanice otevřeně ukrást formát pořadu a nezaplatit za něj? A proč tolik investovat do pořadu, který není vůbec veřejnoprávní?

Také přicházejí zprávy, že se má zrušit Jednadvacítka. Událost Plus se mají stát studiovým interview na ČT 1. Méně publicistiky, více zábavy. To tedy určitě potřebuje společnost, která se stále ještě snaží osvobodit od téměř půlstoletí patologického kulturního a společenského chování pod knutou cizí moci... Je zas o jeden prostor k diskusi méně.

S takzvanými novinkami ve zprávách přicházejí nové pohyby kamery v Událosetch. "Fantastickým novým nápadem" je záběr obou moderátorů: jeden začne zprávu číst a druhý ji pak dokončí. Ano, této formy se užívá po celém světě, až na to, že jinde jsou kameramani o dost profesionálnější. V České televizi pohybují kamerou buď příliš rychle, anebo příliš pomalu, takže vzniká dojem, že ten zpravodajský pořad je z šedesátých let! Je to všechno špatně synchronizováno. Stejně špatně je synchronizován závěr Událostí, kdy se moderátoři loučí, když už na obrazovce běží závěrečné titulky. Moderátoři většinou ještě dokončují jednu nebo dvě věty, i když už závěrečné titulky skončily!! V Událostech Plus je to dokonce ještě horší, protože uvedou moderátora Událostí ve světě, který začne zprávy číst po jejich úvodním přehledu až později. Kdyby studovali televizní žurnalistiku, věděli by také, že dobu, trvající k přečtení určitého textu, lze velmi přesně vypočítat. Kdyby to uměli, režisér by měl mít možnost říct přesně , kdy mají začít běžet závěrečné titulky. No, je to pro ně asi příliš moc práce...

V Jednadvacítce je to dokonce ještě horší, protože často moderátor ukončí rozhovor a pak musí přejít k další zprávě, ale kamera stále ještě ukazuje předchozího hosta, který často vstane ze židle a odchází ze studia!! Ona nemá Česká televize produkčního, který by hostům řekl, aby počkali, než odejdou, na vhodnou chvíli, kdy je nezabírá kamera? Vypadá to tak amatérsky, že je pozoruhodné, že se o tom tato bohatá instituce ještě nepoučila. I když jsem byl režisérem dvou debatních politických pořadů v malé televizní stanici na jihu Brazílie (TV2 Guaiba) poslali mě dvakrát do zahraničí na čtyřdenní kurs zahraničních sdělovacích prostředků. V moderním podniku je úsilí naučit se nejnovější metody práce přece přirozená věc.

Česká televize však dodnes vypadá z hlediska úrovně západního televizního vysílání jako přežitek z raných osmdesátých let. Vysílá dobré dokumentární filmy od těch inteligentních chlapců a dívek z FAMU a také dobře choreograficky zvládnuté pořady jako Krásné ztráty, ale ostatní pořady se vyrábějí bez znalosti nejnovějších televizních postupů a zcela bezmyšlenkovitě. Je to líná práce.

Zdá se, že Balvín se snaží ukázat svému bývalému šéfovi Železnému, že také umí dělat lidovou televizi. Není to pravda. Železný ví daleko lépe, jak se dělá komerční televize v rozvinutějších částech světa.

Jiří Balvín nedělá veřejnoprávní televizi. Snaží se konkurovat Nově a Primě a to by nemělo být jeho cílem. A prohrává. Ti, kdo si přejí nenáročnou zábavu, naleznou daleko lepší alternativy v těchto dvou komerčních televizích. Takže zneužívá našich peněz, které financují tento nesmysl.

Doufejme, že Britské listy začnou znovu bojovat o vývoj České televize k lepšímu.

Poznámka JČ: Britské listy mají velmi omezené zdroje a musejí rozhodovat, co je nejefektivnější práce ku prospěchu české společnosti. Ano, školství a sdělovací prostředky jsou nejvýznamnější nástroje sebeanalýzy společnosti a je zapotřebí je pokud možno systematicky analyzovat. Jenže po krizi v ČT jsme - možná neprávem - získali pocit, že už jsme o neprofesionálních nedostatcích v České televizi napsali všechno a že nemá cenu totéž znovu a znovu opakovat - že věc České televize je ztracená, že česká společnost nedokáže si vypracovat dobrou veřejnoprávní televizi a že ČT dříve nebo později v důsledku svých postojů a své praxe skončí v privatizaci.

Nejde jen o technické chyby, které se nemění k lepšímu, naopak - jak dovozuje Fabiano Golgo - se jejich počet zvyšuje, ale třeba i o zásadní nedorozumění novinářské práci. Etičtí novináři, hodni toho jména, nemohou např. sami jako "televizní vzbouřenci" natáčet pořady o svých odpůrcích, jako je Jana Dědečková - to je střet zájmů, který je diskreditační. Atd.

Rozhodli jsme se v BL, že je efektivnější než znovu a znovu nudně poukazovat na tytéž chyby ve vysílání ČT přivádět do českého prostředí na stránkách našeho časopisu zahraniční dobrou praxi - příklady táhnou. Je ovšem možné, že bychom se měli občas vrátit i k analýze jednotlivých pořadů České televize - Golgo má pravdu, že se nedá přestat psát o palestinsko-izraelském konfliktu jen proto, že je to stále totéž.

Co se týče postojů Britských listů vůči televizním vzbouřencům z roku 2000:

BL poukazovaly na dlouholeté kořeny televizní krize ; kritizovaly nejen vzbouřence, ale poukazovaly i na nedostatky Jiřího Hodače a Jany Bobošíkové, pozn. ed. Že nebyly "jen" protivzbouřenecké, je zjevno například z toho, že Jiří Hodač jim pohrozil žalobou. :)

Ze zpětného pohledu a z toho, co se mezitím v České televizi událo, je nyní zcela zjevné, že interpretace Britských listů, týkající se této televizní krize (viz Jan Čulík, Tomáš Pecina, V hlavních zprávách: Televize, Praha, ISV 2001) byla správná.